Krasula: Divadlem se neživím

Zlín - Letošní divadelní sezonu otevře večer ve Studiu Z Městského divadla Zlín představení Jak jsem potkal lidi, kterou podle knih a života spisovatele, novináře a sportovce Oty Pavla napsal slovenský režisér Jozef Krasula. "Po deseti letech hraní jsem zjistil, že jsem špatný herec. Tak jsem se vyhodil a od té doby už jen režíruju," říká Krasula.
Přečtěte si rozhovor s režisérem..

V Bratislavě vlastní na Starém městě galerii Michalský dvůr, kde spolu s kamarádem pořádají každý měsíc výstavy. Je spolumajitelem blízké čajovny a prodejny umění Art shop. Kromě toho má Krasula vlastní Divadelní sdružení Partizánske, se kterým procestoval již velkou část světa. Se svými inscenacemi navštívili Mexiko, Německo, Anglii, Finsko, Turecko, Dánsko, Monako. V současné době Jozef Krasula žije a působí v Bratislavě.

Ačkoli pracujete s Divadelním sdružením Partizánske, divadlem se neživíte...
Ne, u nás vydělává manželka. Galerie ani čajovna by mě neuživily.

Divadlo tedy děláte proto, že vás baví?
Zatím to tak je. Minulý rok jsem poprvé v životě dostal v divadle v Prievidzi honorář, a byl jsem z toho dost nervózní. Jsem už totiž naučený, že člověk spíš do divadla nosí. Vůbec jsem nevěděl, co s těmi penězi udělám. Nakonec jsem byl na dovolené. Teď  dostanu ve Zlíně honorář podruhé. Divadlo jako koníček mě plně uspokojuje a vyhovuje mi. Můžu pracovat, s kým chci, kdy chci a jak chci, za jakýchkoliv podmínek.  Nemusím se podřizovat stanoveným dramaturgickým plánům ani jiným pravidlům.
Ale na druhou stranu musím říct, že setkání se zlínským divadlem je pro mě velmi příjemným překvapením. Porozuměli jsme si lidsky i umělecky, takže můj počáteční strach z neosobního přístupu profesionálních herců se velmi rychle vytratil a mám pocit, že se do této práce herci celkem ponořili. Je to práce, která mě naplňuje a baví stejně, jako ta s neprofesionály u nás v Partizánském. Mám z pobytu ve Zlíně dojem, že kdyby to takové bylo ve všech divadlech, chtěl bych dělat divadlo ještě i nadále. Obávám se ale, že všude to tak není.

V čem vidíte hlavní rozdíly mezi profesionálními a neprofesionálními herci?
Profesionalita herců je především v tom, že dokáží velmi rychle fixovat a reagovat na pokyny. To je nesmírnou výhodou. Kvalita zlínského hereckého souboru je podle mne na vysoké úrovni. S dramaturgem Karolem Horváthem jsme myslím si měli šťastnou ruku ve výběru herců do naší inscenace. Například Gustav Řezníček, který ztvárnil hlavní roli, je herec intuitivní, na druhou stranu je ale jeho výkon velmi přesný a přesvědčivý. Herecký potenciál je zde obrovský. V divadle dýchá příjemná, tvořivá a především přátelská atmosféra, a to je velmi důležité.

Proč jste si k inscenování vybral právě Otu Pavla?
Mám rád divadlo, které v sobě nese pozitivní vyznění. Já mám v sobě člověka, kterého baví život a od inscenací očekávám, aby vyprávěly hluboký lidský příběh. Když mi zlínská dramaturgie nabídla, ať si vyberu kteréhokoliv z českých autorů, hned mě  napadl Ota Pavel. Jeho osud a jeho povídky jsou pro mě oživením hlubokých lidských příběhů. Zda se nám tato myšlenka  podařila přenést do inscenace Jak jsem potkal lidi, to už musí posoudit diváci sami.

Je to zase jednou po dlouhé době, co se tiskne plakát k inscenaci ve Studiu Z. A ten k vaší inscenaci Jak jsem potkali lidi je opravdu skvostný. Navrhoval ho Fero Lipták, významný slovenský výtvarník, který vytvořil scénografii k této hře….
V tomto případě došlo ke spolupráci mé galerie a zdejšího divadla. V průběhu pěti let jsme v galerii uskutečnili asi tři Liptákovy výstavy, které měly  velký úspěch. Fero Lipták je výborný divadelní scénograf, který pracuje také pro film. S Martinem Šulíkem dělal významný film Záhrada, za nějž získal cenu Českého lva. Z divadelního pohledu jsem poznal Ferovu práci v divadle Teatro Tatro. Je výtvarníkem, který má velké praktické zkušenosti z filmu a dokáže řešit i řadu technických záležitostí. Mé inscenace jsou většinou rychlým  sledem obrazů a výjevů. Často je nutné řešit ryze technické záležitosti jako přesun nábytku a předmětů, rychle něco sbalit, přemístit, rozdělat. On je výborný v tom, že mi dokáže okamžitě v těchto věcech poradit. Jeho pohled na inscenaci není pouze výtvarný, ale i praktický. A to potřebuji.

Jak dlouho už funguje vaše divadlo v Partizánském?
Minulý rok jsme oslavili dvacet let od vzniku. Divadlo jsme založili s přáteli už v době studia na gymnáziu v Partizánském, a od té doby funguje. Měli jsme to štěstí, že jsme mohli hrát v zahraničí, například v Japonsku, Anglii, Mexiku, Finsku, Turecku, Dánsku, Německu, Jugoslávii a naposledy v Monaku. Pravděpodobně naše divadlo dokáže oslovit i lidi mluvící jiným jazykem než slovenštinou, což nás těší.

Jak se vůbec divadelní soubor z Partizánského dostane až do Mexika?
Musí být nejlepší na Slovensku a dostat se na přehlídku do Martina, kde už jsou zahraniční pozorovatelé. Ti potom zvou na festivaly do zahraničí, a tam jsou zase další pozorovatelé... A tak to jde pořád dokola.  My jsme měli to štěstí, že našemu  divadelnímu jazyku rozuměli i zahraniční diváci, ačkoli neznali řeč.
A to je právě moment nonverbální sdílnosti. Pokud divák nerozumí slovům, pozoruje dění na jevišti. Sleduje každý pohyb, každé gesto, které musí být jasné a srozumitelné.

Ve vašem Divadelním sdružení v Partizánském fungujete pouze jako režisér?
Ze začátku jsem také hrál, asi deset let. Potom jsem ale zjistil, že jsem špatný herec, tak jsem se vyhodil, a od té doby pouze režíruji a dělám, co je potřeba. Většinou si totiž všechno vyrábíme a sháníme sami. Od tématu k dramatizaci až po následnou scénu, kostýmy, rekvizity. Soubor čítá asi dvacet členů, někteří v něm fungují od úplných začátků. Rozumíme si tedy jak generačně, tak lidsky. Máme shodný názor na divadlo a to, jak jej dělat. Jsme společenství lidí, kteří spolu víceméně žijí. Navštěvujeme se, chodíme spolu na výlety, slavíme společně Vánoce. Mimodivadelní život nás také spojuje. 

Kolik inscenací nazkoušíte za rok?
Jednu inscenaci nazkoušíme za dva až tři roky. Máme ale spoustu repríz. I tak je to ale náročné, neboť  každý člen souboru má zaměstnání a mnohdy je problém s časem. S nazkoušenou inscenací pak jezdíme po festivalech, hostujeme v různých městech, v profesionálních divadlech. U mě to vychází na jednu režii za rok. Takže režírováním hry Jak jsem potkal lidi ve zlínském divadle mám na letošní rok vystarané. Už jsem ale  dostal další nabídky z některých slovenských divadel, takže uvidím, jestli mně po zdejší premiéře bude divadlo ještě chutnat.

Hlavní roli ve hře Jak jsem potkal lidi vytvořil Gustav Řezníček