Kromě péče o zvířata se lidé ze stanice chtějí věnovat také osvětě. „Cílem je snížit počet zvířecích pacientů, kteří mnohdy v péči stanice končí docela zbytečně,“ říká Soukup.
Zbytečně? Jak tomu mám rozumět?
Je to jednoduché. Část zvířat je u nás jen kvůli lidem. Srnčata, jejichž matku odehnal lidský pach, mláďata ptáků, která doplatila na stříhání živých plotů, stavební úpravy nebo obyčejnou lidskou bezohlednost a mnohdy i neinformovanou snahu pomoci. Mláďata by přitom měla vyšší šance na přežití ve svém přirozeném prostředí. Proto je důležitá osvěta. Začít chceme u dětí. Věříme, že získané informace děti předají dál, i dospělým, což by výhledově mohlo vést ke snížení počtu přijímaných zvířat.
Co by tedy měli dělat lidé, kteří najdou na zemi písklata nebo spadlé hnízdo?
Já často říkám, že mnohdy je nejlepší pomoc nedělat nic. Pokud ptáci nemají nějaké poranění, je pro ně nejlepší variantou vrátit hnízdo na původní místo nebo alespoň co nejblíž. Vysadit třeba na vyšší větev, aby byla mláďata chráněná před predátory. Případně ještě udělat stříšku, která by ptáčata chránila před deštěm. Matka si své potomky najde a dokrmí je. Dostanou tak větší šanci, než když je lidé vezmou domů. Tím jim ve většině případů podepíšou rozsudek smrti.
To je péče o písklata tak náročná?
K úspěšnému odchovu je třeba inkubátor, který se musí nastavit na relativně vysokou teplotu. Mladé ptáky je třeba zpočátku krmit klidně i každou půlhodinu. Už to je hodně náročné. Ale proč se starat, když matka to zvládne úplně nejlíp? Lidé si často berou ptáčata domů, protože se o ně bojí. Říkají, že tudy chodí kočky, psi, že je zima nebo prší. Jenže to je špatně. Ve většině případů se jim odchov nepodaří.
Mluvíte ze zkušenosti?
Například nedávno ve Starém Rybníku rekonstruovali střechu. Sundali hnízdo vrabců s mláďaty. Ta byla těsně před výletem, prachové peří už bylo zčásti nahrazeno, mladým rostly letky. Rodina si je vzala domů, že ptáčky dokrmí a vypustí. Jenže už odpoledne vrabci přestali žrát. Tak jsem k nim vyrazil. Společně jsme našli náhradní místo pro hnízdo a vytvořili jakousi stříšku z prkýnek. Jakmile byli na místě a ruch utichl, začala mláďata pískat. Za chvíli se objevila matka a začala je dokrmovat. Tentokrát měli mladí vrabci štěstí. Lidská laická péče však bohužel většinou končí smrtí.
Jak je to se třeba se zajíci nebo srnčaty? Také se objevují v záchranné stanici?
Nedávno mi volal jeden zemědělec, že seká louku a sebral na ní do kýble mladé zajíčky. Naštěstí na ně sahal v rukavicích, ale musel jsem ho přemlouvat, aby je vrátil na původní místo. Bál se, že tu nepřežijí. Jenže tak to je. Matka k nim chodí, až když je klid. Nakojí je a zas odběhne. Umělý odchov je o to náročnější, že mladí od ní kromě mléka potřebují získat i speciální střevní mikroflóru. Pokud zůstanou na místě, mají alespoň šanci.
Měli jsme tu i srnčata. Tady je důležité, pokud někde nějaké zahlédneme, se k nim vůbec nepřibližovat a hned se vzdálit. Lidský pach matku spolehlivě odežene, a to pro mládě znamená smrt. Nedávno se stalo, že děti našly na kraji Aše srnče, vzaly si ho do města a hrály si s ním na hřišti. Paní, co šla okolo, viděla, že si hrají se zesláblým srnčetem, naložila jej a přivezla nám ho. My jsme ho vypiplali a předali správci obory. Už nepůjde vypustit do přírody. Jakmile si zvykne na lidi, ztrácí část své přirozené ostražitosti. Podobný osud čeká další dvě srnčata, jejichž matku ale srazilo auto.
Jak vlastně stanice funguje?
Lidé, kteří najdou zraněného živočicha, nám jej někdy přivezou, většinou ale zavolají. Popíší podle svých možností, kde ho našli a v jakém je stavu. My za nimi vyjedeme, živočicha odchytíme, ošetříme jej a po zotavení se snažíme jej vrátit zpět do přírody. Pokud si člověk není jistý, lepší je předem zavolat a zeptat se, než udělat nějaký neuvážený krok. Telefonní číslo na naši stanici je 731 824 390.
Jaká zvířata jste letos přijímali?
Denně máme tak pět příjmů. Teď na jaře to jsou buď mláďata nebo zdecimované kusy, u kterých často nevíme, jak to dopadne. Podařilo se nám navrátit do přírody mláďata veverek, léčíme výra, měli jsme tu srnky, zajíce, rorýse, lišče, které přišlo o matku, nebo mládě kuny skalní. Vypiplali jsme ho, a protože do přírody už nemůže, odstěhuje se do sokolovského domu dětí. Tam se o něj budou starat členové chovatelského kroužku. Dalšími vzácnějšími obyvateli jsou mláďata kalouse ušatého.
Jak se tyto sovy do stanice dostaly?
Jednoduše. Kousek od čerpací stanice Ono se v lese kácely stromy napadené kůrovcem. Na zemi pak našli lesní dělníci hnízdo i s mláďaty. Chtěli jim pomoci, a tak hnízdo odvezli do Sokolova, jenže pak už nevěděli co dál. Naštěstí zavolali. Tak jsem si mláďata přivezl a pokouším se je trochu vykrmit. Naše kuřata jim ale moc nejedou, zkusím jim ještě nabídnout nějaké myši. A co nejdřív je vrátím na místo nálezu, nebo alespoň co nejblíž. Už posledně se mi to podařilo, mladého kalouse jsem vysadil na strom v ošatce. On zaklapal zobákem, matka jej našla a dokrmila ho. Zkusím jít stejnou cestou. Vzácným přírůstkem byli mladí sokoli. To je poměrně rarita, v kraji nám hnízdí tuším jen tři páry.
Jaký je jejich příběh?
Tihle vyskočili z hnízda na 150 metrů vysokém komíně sokolovské chemičky. Sameček doplachtil až do Sokolova, kde jej v ulicích odchytili strážníci, samička pobíhala po areálu. Povedlo se mi ji chytit v nějaké šatně. Oba sokoly jsme umístili na střechu nejvyšší budovy na místo, kde nejsou žádné pasti, kam by mohli zapadnout nebo uvíznout. Dali jsme jim tam krabici a větší množství krmiva, aby zpočátku měli co žrát a neměli důvod opět skákat dolů. Průběžně jsme je dokrmovali a čekali, co bude.
A jak to bylo dál?
Zpočátku jsme vůbec nevěděli, jak to dopadne. Na tělo jsme jim připevnili vysílačky, takže jsme měli aktuální informace o tom, jak se jim daří. Mláďata navíc z protější stráně každý den pozoroval ornitolog. Mezitím seskočilo i třetí mládě, které jsme přidali k sourozencům. Naštěstí je tu matka našla a začala je dokrmovat. Celá rodina se tak opět dala dohromady.
To je důležité, protože dospělí musí mladým předat i umění lovu. Sokoli loví za letu, s maximální rychlostí při střemhlavém letu, která je až 389 km za hodinu, představuje sokol stěhovavý zřejmě nejrychlejšího živočicha v současné přírodě. Takže happy end. Ale bylo to náročné. Nějaké dva týdny jsem byl ve dne v noci v pohotovosti, připravený vyrazit do Sokolova, kdyby se situace zkomplikovala.
Co plánujete do budoucna?
Záchranná stanice nabírá druhý dech. Chystáme zlepšení podmínek pro zvířata i pro personál. Na to však jsou potřeba peníze. V současné době proto chceme dosavadní stav alespoň zakonzervovat, aby se dál nezhoršoval. Výhledově se budeme snažit získat prostředky na vybudování nové moderní záchranné stanice. Musíme si uvědomit, že toto zařízení tady funguje od 80. let minulého století. Zachránilo spoustu zvířat, ale nastal čas na změnu. Je nutné stanici renovovat, přizpůsobit současné legislativě a zlepšit podmínky pro naši práci.
Také plánujeme otevření SOS animal boxu. Je to takový baby box pro zvířata. Lidé do něj budou moci umístit zvíře i v naší nepřítomnosti. My se o tom dozvíme okamžitě prostřednictvím SMS zprávy. V budoucnu zde plánujeme zřídit i zookoutek, kde by si děti mohly prohlédnout některá zvířata zblízka, případně je i nakrmit.
Mluvil jste i o osvětě...
Myslím si, že větší informovanost veřejnosti je velmi důležitá. Začít chceme od dětí, chystáme pro ně spoustu akcí. Věřím, že výhledově naše snaha povede ke snížení počtu přijímaných pacientů. Osvěta je podle mého i jeden z nejdůležitějších úkolů záchranné stanice. Také jsme navázali spolupráci s brněnskou veterinární univerzitou, budou se s námi podílet na vypouštění některých chráněných druhů zvířat do volné přírody. Zvláště chráněné druhy opatříme vysílačkou, abychom věděli, jak se jim daří a měli zpětnou vazbu.
