Pavel Černý také ví, že pokud chce v lese či na loukách lovit snímky svých zvířecích modelů, musí se pro jejich oči, uši a čich stát takřka neviditelným. A také o nich ledacos vědět.
Kdy jste začal fotit?
Někdy v patnácti letech. Docela mne to chytlo. Rodiče s babičkou se složili a koupili mi foťák. Tehdy se fotilo na kinofilm, který se musel vyvolávat, a pak dělat fotky. S dnešní digitální technikou se to nedá srovnat. Snímek přiblížím, vymažu...
Proč jste začal fotit zvířata?
Protože si myslím, že právě tohle mi jde nejlíp. Jsem z lesnické rodiny, táta i všichni příbuzní okolo vždycky dělali v lese. I já jsem se věnoval myslivosti. Z toho to tak nějak vyplynulo samo.
Jak takové snímky vznikají?
Většinou tak, že chodím po krajině a mám oči dokořán. Fotostany nebo maskovací kryty nemám, prostě se kolem sebe pozorně dívám. Když je jaro, vyrážím za hnízdícími ptáky, na podzim zas čekám na říji jelenů. Někdy si řeknu, že na tomhle pěkném paloučku by mohlo nějaké zvíře žít, tak si tu na něj počkám. Ale taky je dobré vědět, odkud vane vítr, jak se zvířata chovají, jaké mají zvyky.
To ale musíte ledacos znát…
Bez toho by to nešlo. Já jsem dřív dělal myslivost, hodně jsem se naučil. Vím například, že v době, kdy mají lišky mladé, vylézají z nory kolem sedmé. Jenže v lednu či únoru, kdy se páří, takzvaně kaňkují, je zbytečné chodit do lesa ráno, když se rozednívá. Protože ony si jdou obstarat snídani až kolem desáté dopoledne nebo kolem oběda. Když vysvitne sluníčko, tak myškujou.
Co znamená, když se řekne, že liška myškuje?
Loví myši. Ale ten způsob lovu je velmi zvláštní. Ony ty lišky skáčou do výšky a jdou po myši shora. Často zaboří čumák do sněhu nebo do půdy. Vypadá to, jako by dělaly stojku. Z myškování jsou moc pěkné snímky.
Jaké zvíře nejraději fotíte?
Právě lišky. Jsou chytré a jsou to skuteční predátoři. Taková srnka je taky pěkná, ale dá se naučit, zvykne si, že se kolem motá člověk. Ale liška, to je jiná. Tam jednou uděláte chybu a je konec. Lišky mi prostě tak nějak přilnuly k srdci. Letos jsem v době koronavirové chodil po lese opravdu hodně a povedly se mi nádherné fotky myškující lišky. Nejčastěji skáče ze severu na jih, to má největší úspěšnost lovu.
A co jiná zvířata?
Fotím všechno. Srnky, ptáky s ptáčaty, výlovy rybníků. Fotím proto, že to mám rád a chci být lepší než myslivec, který zvíře chytne do optiky na nějakých dvě stě metrů a když ví, že je to odstřelový kus. A tak ho prostě skolí. Teprve pak se jde blíž podívat. Kdežto já musím co nejblíž, aby fotka byla co nejkvalitnější. Někdy se to povede. Po dlouhém čekání je odměna, že to zvíře přijde a dovolí mi udělat pár snímků a pak se v tichosti vzdálit. Úplně nejlepší je, když se nerušeně pase nebo loví dál. Těžko se to vysvětluje, ale je to taková úžasná harmonie. Jindy člověk ten okamžik zkazí a kouzlo je najednou pryč.
Fotíte jen faunu Ašska?
Já jsem původem z Františkových Lázní. Tady jsem jako kluk začínal. Z té doby mám fotku, na kterou jsem pořádně hrdý. Je na ní liška, jak nese kapra. Byl to pěkný macek, nevím, kde ho vzala. Ale na Františkolázeňsku se fotilo jinak. Je tam hodně rybníků. Na Ašsku, kam jsem se před osmnácti lety přestěhoval, jsou hluboké lesy. To je úplně o něčem jiném. Někdy se stačí jen v klidu posadit a počkat, až se království lesa člověku otevře.
Stala se vám v souvislosti s focením nějaká humorná příhoda?
Jednou jsem takhle v ašském parku, kterému říkáme Saďák, číhal na sojky. Byl jsem tam tak přikrčený, abych nebyl moc vidět, a najednou slyším, jak vedle jedna z maminek volá na děti, ať jdou pryč, že tam u zdi je nějaký divný chlap. Říkal jsem si, no to si taky musím dát pozor. Jenže když jsem se narovnal a rozhlédl, nikoho jsem neviděl. Teprve doma mi došlo, že ta maminka asi myslela mě. Byl jsem podezřelý, když jsem se tam tak ukrýval. Ale asi to je nemoc. Já se vždycky v parku snažím být nenápadný a místo toho, abych koukal po ženských, tak sleduju, co se mi děje nad hlavou a ve větvích. Pro spoustu lidí jsem asi divnej.
Vaše fotografie jsou na Facebooku velmi vyhledávané. Lidem se líbí. Teď se objevilo pexeso s nejrůznějšími zvířecími druhy Ašska. Jak k tomu došlo?
Z toho pexesa mám opravdu radost. Děti ani jejich rodiče dnes nevědí, co jim žije za humny. Přitom na Ašsku je nejkrásnější právě příroda. Tak jsme se domluvili s ašským místostarostou Pavlem Klepáčkem, že by bylo dobré nějak prodat to nejcennější, co tu máme. A vzniklo pexeso se zvířaty z ašských luk, polí a lesů. Taky přemýšlím nad knihou. Něco už mám v hlavě, v lese jsem zažil spoustu příběhů a scének, ale je to o penězích a hlavně o čase. A abych se přiznal, trochu se i bojím, že když lidem ukážu tu krásu života, najdu za dva dny v liščí noře nastrkané dřevěné špalky nebo hnízdo s ptáky rozdupané. To si pak říkám, zda stojí za to dávat fotky na sociální sítě.
Povedlo se vám zachytit i raritu?
Lidi dneska berou jako raritu i věci, které jsou naprosto normální. Například když vidí rozložené houby v houštině nebo pověšené někde na stromě. To mají na svědomí veverky. Houby sbírají a suší. Každý den je chodí obracet. Když je plodnice suchá, odnesou si ji do hnízda. Mám na fotce například holoubka diamantového, datlíka tříprstého, volavku, která hoduje na kaprovi. Každá fotka, když se podaří, je pěkná a vzácná.
Přinesete si z každé vycházky nějakou fotku?
Kdepak. Někdy třeba neudělám pořádný snímek třeba celý měsíc. Takhle jsem chodil pravidelně za liškou, ale ona nepřicházela. Už jsem se bál, že ji někdo střelil nebo srazilo auto, ale ona tam byla. Jenže loni chodila pravidelně ve čtvrt na deset a letos už v půl osmé. Tak jsme se míjeli.
Když jste v lese jako doma, dokážete zvířata od sebe rozeznat? Poznáte, že právě tahle liška je ta, kterou jste fotil před časem?
Na jednom místě tady u Aše žije stará liška. Za tou chodím každý rok. Po zimě vždycky chvíli trvá, než si na sebe zvykneme, ale pak najednou to přijde. Ona jde pár kroků přede mnou, otočí se a čeká, až ji dojdu, a tak spolu pokračujeme dál. Je taková napůl ochočená. Ale kolikrát, když vím, že jede auto nebo slyším houbaře, tak to zvíře raději odeženu. Jak se říká, zradím ho, když najednou zavolám: Utíkej! Ale chci, aby bylo v bezpečí.
Na co se chystáte teď?
Na ťuhýky. Budou mít mladé, tak bych rád nějakého nafotil. Oni tak zvláštně mlaskají, když létají na maliny. Posledně se mi povedla krásná fotka ťuhýka, jak drží v zobáku kobylku. Tak snad budu mít i tentokrát štěstí.
