A jak se ukázalo, vsadil na dobrého koně. Na přelomu tisíciletí absolvoval Tomáš Skála aprobační zkoušku v ateliéru Tomáše Pilaře v Hradci Králové. Stal se z něj mistr houslař.
Kdy jste se s houslařstvím setkal poprvé?
Po sňatku s mojí ženou Martinkou v roce 1990. Bylo mi dvacet let, když jsem se přiženil do rodiny věhlasného mistra houslaře Emila Lupače. Ten postavil přes čtyři stovky mistrovských hudebních nástrojů, je členem Kruhu umělců houslařů a v roce 1985 byl jmenován expertem Národní sbírky hudebních nástrojů v Praze. Byl to on, kdo mi dal na výběr. Buď pokračovat v původním zaměstnání, nebo mne zasvětí do houslařského oboru.
Jaké byly začátky?
Těžké. Musel jsem se dálkově vyučit na lubské houslařské škole. K tomu jsem chodil pracovat do tehdejší Cremony. Tady jsem prošel několika provozy. Zkusil jsem si i práci v úkole, kdy jsem například za jeden měsíc musel vyrobit 12 tisíc kusů kytarových kobylek. Také mám za sebou dvouletou zkušenost v soukromé firmě na výrobu houslí. Ta nedopadla dobře, majitelé nás obírali o peníze. Vlastní nástroje tvořím od roku 1997, kdy jsem si založil živnost.
Jaké to je podnikat v houslařském oboru?
Není to jednoduché. Houslařské řemeslo je, jak se říká, běh na dlouhou trať. Ve dvaceti letech se ten obor naučíte, dalších deset uběhne, než ho dovedete k dokonalosti. Ale teprve když jsem složil aprobační zkoušku v ateliéru Pilařů, získal jsem oficiální titul mistra houslaře. Takových je v České republice jen asi pětadvacet. A když už můžete říci, že vytvořit housle nebo jiný nástroj umíte, musí se o vás taky lidé dozvědět. To trvá dost dlouho. Než přijde zasloužené období, kdy někdo v odborných kruzích vysloví jméno a každý hned ví, o koho se jedná, má už houslař pleš, případně vousy a šediny, což je můj případ.
Když člověk vejde k vám do ateliéru, překvapí jej zvláštní vůně…
Někdy mě ťukne do nosu vůně klihu. Kostní kožní klih se používá k lepení jednotlivých částí nástroje dohromady. Jindy vnímám vůni lihových laků, kterými se povrchová úprava nástroje dokončuje, a když pracuji s javorovým nebo smrkovým dřevem, line se dílnou další nádherná vůně, vůně dřeva.
Tím, že jste se dal na houslařinu, stal se z vás pokračovatel rodové tradice. Jak je dlouhá?
V roce 1901 se narodil první houslař v rodině, Josef Sandner. Jeho nejmladší dceru si vzal Emil Lupač, houslař. Ten měl tři dcery, já si vybral tu nejmladší. Spolu máme dvě děti, dceru Michaelu a syna Tomáše, který se vyučil rovněž houslařem. Uplynuly roky, syn se vrátil do Lubů, pořídil si zde dům a najednou tu máme další generaci.
Aby se to nepletlo, můj vnuk se jmenuje Tomáš Skála a také se bude muset vyučit houslařem. Už teď, a to je mu rok, mi v ateliéru sedí na klíně a brousí dřevo na housličky… Takže ať se vyučí a pak ať si dělá, co chce. Ale doufám, že bude pokračovatelem firmy na výrobu krásných houslí, že bude pokračovat v rodinné tradici. Protože jeho prapraděda byl houslař, praděda je mistr houslař, děda je mistr houslař, táta je houslař. Tak snad i on bude pokračovat a dál propagovat toto krásné řemeslo.
Nástroje, které vyrábíte, jsou ze dřeva. Je těžké vybrat materiál tak, aby „zpíval“?
Teď už se nechodí do lesa, neklepe se na stromy tak jako dřív, když se vybíral materiál, aby dobře rezonoval. Dnes už se prodejem takového dřeva zabývají specializované firmy. Já vždy kus, který se mi líbí, vezmu do ruky, pohladím, s deskou zakmitám a sleduji, jak se rozvlní. Zkusím s ní „zašustit“ a poslouchám, jak se ozývá v prstech, a pak v určitých bodech na dřevo poťukám prstem a poslouchám, jak se ozývá. Nejlepší je, když slyším krásný dlouhý tón. Musím vybrat spodní a horní desku, luby i krk tak, aby byly pokud možno z jednoho kusu nebo alespoň z hodně podobného. Vybrat správné dřevo je možná až polovina úspěchu při stavbě špičkového nástroje.
Doma v ateliéru se pak rozhodnu, jak dřevo opracuji, protože na pile do něj nemohu dlabat nebo řezat. Takže jak je houževnaté, měkké či pevné, to zjišťuji teprve při dlabání a hoblování. Když je tvrdé, mohou být desky slabší. Když je dřevo měkké a rychleji narostlé, musí tam být toho materiálu víc.
Proč jste se rozhodl podnikat?
Já jsem podnikal už dávno, ale když se mi po sedmi letech vrátil syn zpět do Lubů, rozhodli jsme se a letos jsme společně založili firmu Violin Schönbach. Hodně jsme o tom se synem mluvili a shodli jsme se, že bychom chtěli vyrábět pěkné a kvalitní české housle. Právě housle budou zřejmě do budoucna naší hlavní pracovní náplní.
Hraje na tento nástroj někdo v rodině?
Na takové to přehrání lidi mám. Můj pantáta Emil Lupač hraje, moje žena Martinka také a velmi dobře. Deset let hrála na housle i dcera Michaela. Když ale potřebuji vyzkoušet, co nástroj opravdu umí, kam až může jít, přijede do Lubů frajer, který hru ovládá mistrně. Nástroj pak seřídím přímo na ruku interpreta.
Housle tedy vyrobíte a pošlete je do světa. Tím to končí?
Kdepak, naše firma nabízí i servis. Na mistrovské housle dávám prakticky doživotní záruku. Protože si za naší prací stojíme, i na další nástroje poskytujeme záruku, a to celá dvě desetiletí. Za každý smyčcový hudební nástroj přejímám velkou zodpovědnost. Chci, aby vydržel, dobře hrál a dělal radost druhým.
Jak chcete bojovat s invazí laciných nástrojů z Číny?
S Čínou bojovat nejde… Ale máme strategii. Chceme, aby lidé zjistili, že levný dovoz z Číny není o kvalitě. Aby se české nástroje, vyrobené českýma rukama, udržely a prosadily. Rozhodli jsme se, že nebudeme dělat mistrovské nástroje. Lidí, kteří hrají tak, aby si takový nástroj mohli koupit, těch moc není. Chceme probudit český patriotismus, aby i děti, které se hrát teprve učí, dostaly kvalitní nástroj, který vydrží a bude dobře znít. Vždyť v Lubech, nebo dříve v Schönbachu, se vyrábí nástroje už skoro šest století. To je velmi dlouhá tradice. Díky tomu zná naše nástroje celý svět, a to zavazuje.
Co moderní trendy, prosazují se i u vás?
Inovace ve výrobě hudebních nástrojů? Kdepak, té moc není. Už tři až čtyři století kopírujeme dokonalé nástroje vyrobené italskými mistry, jako byl Antonio Stradivari. Je to jeden z mála oborů, kde se novinky neujaly a experimenty nefungují. Spíše jde o to, jak ulevit pracovníkům ve výrobě a ulehčit ruční práci.
Co zaměstnanci, máte nějaké?
Ve firmě Violin Schönbach určitě budou, alespoň několik. Chceme buď stavět na mistrech důchodového věku, kteří něco umějí, nebo zkusíme nějaké vychovat spoluprací s Houslařskou školou v Chebu. Firma je postavená na rodinné tradici, a tak to chceme zachovat.
Jak trávíte volný čas?
S manželkou se věnujeme stolnímu tenisu, trénujeme děti v TJ Luby, jezdíme s nimi po celém kraji i po republice. Jsem zároveň předsedou Karlovarského krajského svazu stolního tenisu, a když k tomu přidám velkou rodinu, tak toho volného času moc není.
Máte nějaké doporučení pro lidi, kteří zvažují, že začnou podnikat?
Podnikání je krásná věc, je třeba si to ale dobře rozmyslet. V našem oboru to opravdu není lehké. Vytvořit kvalitní zázemí a houslařskou dílnu stojí velké úsilí. Ale ta svoboda, kdy jste svým pánem… Je třeba jen dodržovat termíny, kdy mají být nástroje hotové. Zároveň nám ale také nikdo nic nedá. Nejde čekat s nataženou rukou. Vše si musíme zařídit sami.
