Mnoho z nich se i díky klubu Pohoda a lidem, kteří zde pracují, dokázalo oprostit od zátěže, jež je svazovala, a svůj život otočit docela jiným směrem.
„V mých pracovních začátcích jsem se setkala s chlapcem, říkejme mu třeba Honza, který začal do klubu docházet i se svými sourozenci. Krátce poté mu ale zemřel otec a celá rodina s deseti dětmi, z nichž některé byly ještě malinké, se ocitla v tíživé sociální situaci,“ popisuje jeden z příběhů Lucie Čapíková.
Ta si všimla, že Honza, který se nejprve do společných aktivit v klubu téměř nezapojoval, se postupem času změnil. Začal sám vymýšlet aktivity pro děti, snažil se pracovat ve škole. Bylo na něm vidět, že mu život není lhostejný a chce něčeho dosáhnout.
„Čas plynul a my jsme Honzu po celou dobu podporovali ve vzdělávání. Jeho školní výsledky byly díky tomu opravdu dobré. Když byl v 9. třídě, situace v rodině se natolik vyhrotila, že Honza společně se všemi sourozenci skončil v dětském domově. Ale i poté docházel k nám do klubu. Spolu jsme probírali jeho trable a snažili jsme se mu ukázat správnou cestu,“ vzpomíná Lucie Čapíková.
Dnes je Honzovi 16 let. V domově je spokojený, má spoustu aktivit v kroužcích a také tu začal rozvíjet tanec a zpěv, který má velmi rád. „Když se dostal na střední školu, měli jsme velkou radost a cítili obrovské zadostiučinění. On sám říká, že by jednou chtěl studovat vysokou. Věřím, že se mu to povede. A jsem si jistá, že velkou úlohu v jeho životě sehrál právě náš klub, kde jsme mu ukázali, že jsou i jiné možnosti než chodit na úřad práce,“ doplňuje Čapíková.
Tanečnice se vrátila a sama pak učila ostatní děti
Podobnou roli sehrál klub Pohoda také v případě čtrnáctileté Veroniky. I ta měla nelehké dětství. Pocházela z neúplné rodiny, žila ve vyloučené lokalitě a svému oblíbenému tanci se nemohla věnovat.
„Přitom její taneční nadání je skutečně výjimečné. Díky tomu, že zde máme jednu místnost upravenou jako taneční sál, mohla si své sny plnit alespoň tady. Sama se učila různé taneční choreografie, které pak předváděla na akcích pořádaných klubem. Postupně se začala s naší pomocí zapojovat do tanečních soutěží, kde na sebe úspěch nenechal dlouho čekat. Začala vyhrávat poháry a medaile,“ konstatuje Čapíková.
Ta však v tomto případě musela vynaložit velké úsilí, aby Veroniku přesvědčila o nutnosti dokončit základní školu a získat vzdělání alespoň v učňovském oboru. Podařilo se. Navíc se Veronika na čas do klubu vrátila. Jako dobrovolník na výuku tance nějaký čas předávala část toho, co se naučila, tamním dětem.
„Myslím si, že každý člověk v sobě nese nějaký talent či nadání. Jen je třeba jej včas rozpoznat, podpořit a začít rozvíjet. Když vidím, že některé děti jsou díky naší práci v životě úspěšné, vím, že to, co děláme, má smysl,“ dodává Lucie Čapíková.
