Ta samozřejmost ale byla dosti draze vykoupena. Nesamozřejmé bylo už místo, na kterém byla v roce 1929 socha geniálního skladatele postavena. Beethoven tady totiž nahradil císaře Františka Josefa I., jehož devět metrů vysoký pomník zde byl odhalen v srpnu 1911.
Jeho odstranění po první světové válce nesli tehdejší Karlovaráci, tradičně zaměření na rakouskou aristokratickou klientelu, dost nelibě a demontáž se poněkud protáhla. Přestože byla už krátce po vzniku Československa téměř čtyřmetrová postava císaře na vrcholku pomníku zabedněna, k jejímu sejmutí nakonec došlo až po vydání zákona na ochranu republiky z dubna 1923.
Stavbu provázely roky odkladů
Myšlenka postavení pomníku Ludwiga van Beethovena v Karlových Varech se zrodila v roce 1912, kdy uplynulo sto let od jeho návštěvy lázeňského města a benefičního koncertu, který zde Beethoven odehrál 6. srpna 1812 ve prospěch obyvatel vyhořelého lázeňského města Baden u Vídně. Než mohlo dojít k jejímu naplnění, vypukla první světová válka.
Také prvních pár let po ní měli v Karlových Varech jiné starosti, a soutěž na návrh a realizaci Beethovenova pomníku tak městská rada vypsala až v roce 1923. Na stejném zasedání, kde rozhodla o odstranění sochy Franze Josefa, kterým se uvolnilo i místo pro nový monument. Ten měl být slavnostně odhalen při příležitosti stého výročí úmrtí skladatele v roce 1927, došlo k němu ale až o dva roky později.
Karlovaráci i hosté největších českých lázní mohli nový pomník v celé jeho nádheře poprvé spatřit v neděli 29. září 1929. Bronzová socha zobrazuje skladatele jako muže se zaťatou pravou pěstí a rozevlátými vlasy stavícího se na odpor větru, stejně jako se živý Beethoven ve svém díle stavěl na odpor všem konvencím a zavedeným klišé.
Postava v dvojnásobné životní velikosti je vyzdvižena na vysoký, vepředu zaoblený sokl s prostým, leč výrazným nápisem Beethoven. Je ústředním bodem památníku, vystavěného ze světlé petrohradské žuly na půlkruhovém půdorysu otevřeném směrem k divákovi širokým schodištěm, po jehož stranách jsou umístěny dva reliéfy s alegoriemi hudby ve formě ženských aktů doplněné německými nápisy, z nichž levý hlásá (v českém překladu) „Hudba má v muži vykřesat z duše oheň“ a pravý „Ukaž svou sílu, osude, nejsme páni sami nad sebou. Co je dáno, staň se“.
Po válce měl Beethoven namále
Podobně jako Franz Josef byl i Beethoven vystaven těžké zkoušce, ze které nakonec, na rozdíl od habsburského monarchy, vyšel jako vítěz. Namále měl krátce po druhé světové válce, kdy se (jakož i jinde v českém pohraničí) v rámci tzv. „národní očisty“ hromadně likvidovalo všechno, co připomínalo někdejší německou nadřazenost, včetně pomníků.
V Karlových Varech tomu padly za oběť pomník romantického básníka Theodora Körnera a na pět let byla z očí veřejnosti odstraněna i busta „knížete básníků“ J. W. Goetha. Beethoven nakonec odolal, pomník ale přišel o oba alegorické reliéfy, které byly v květnu 1946 sejmuty a nenávratně zničeny. Dnes jsou na jejich místech repliky zhotovené podle dobových fotografií.
Osud, který ušetřil pomník Beethovena, byl ale nemilosrdný k jeho autorovi, jímž byl karlovarský rodák Hugo Uher. Umělec nevšedního talentu, jenž poprvé spatřil světlo světa ve vřídelním městě 1. dubna roku 1882, rozvíjel svoje nadání nejprve na odborné keramické škole v Bechyni, kterou absolvoval v roce 1899, později u známého českého sochaře prof. Suchardy na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, na uměleckých školách v Berlíně a Rudolstadtu a na studijních cestách do Benátek a Říma.
Jeho první velkou zakázkou byl v roce 1906 náhrobek známého hoteliéra Karla Puppa na karlovarském hřbitově, krátce nato se už zařadil mezi nejvýznamnější tvůrce své doby jako autor mauzolea holandského generálního konzula Pohla v severočeské Raspenavě.
Kromě monumentálních funerálních děl, zejména hrobek významných karlovarských rodin, vytvořil i velké množství drobných plastik, z nichž nejznámější je krásná soška houslaře stojícího na zeměkouli, která od roku 1927 zdobí náměstíčko v Lubech.
Smutný osud autora pomníku
Největším a bezesporu nejvýznamnějším dílem Huga Uhera je pomník k poctě Ludwiga van Beethovena v Karlových Varech. Osud, který nakonec jeho mistrovské dílo ušetřil, byl k Uherovi samotnému o to krutější. Sochař, který celý svůj život stál mimo politické dění a žil jen pro své umění, těžce doplatil na to, že se v roce 1923 oženil s dívkou ze staré karlovarské rodiny Angel Eberhardovou.
Do rodiny totiž patřil jistý Karl Hermann Frank, Angelin bratranec, a tou dobou nepříliš úspěšný knihkupec v nedalekém Lokti, který později, v dobách nacistické okupace Československa, smutně proslul jako říšský státní ministr pro Protektorát Čechy a Morava, který se (kromě jiných zločinů) přímo „zasloužil“ o vypálení Lidic.
Krátce po skončení války byl Hugo Uher v červnu 1945 ve svém karlovarském bytě v rámci honu na Frankovy příbuzné zatčen a po strastiplném pobytu v koncentračním táboře v Nové Roli převezen do věznice na Pankráci, kde v prosinci téhož roku zemřel. Jeho jméno dnes připomíná už jen signatura na pravé spodní hraně podstavce sochy, která svého tvůrce přežívá už o téměř tři čtvrti století.
