„Každý člověk sní o něčem, co by chtěl zažít, než z tohoto světa odejde. Leckdy to bývají úplně obyčejné věci, které jsou ale pro umírajícího člověka nedostižné. Pokud je chceme splnit, musíme jednat rychle a to je pak většinou práce celého týmu. Někdy stačí ukázat, že to jde, dát ten první impuls, a lidé si uvědomí, že mají ještě čas s pomocí nás nebo rodiny udělat něco, co je podle nich správné,“ říká sociální pracovnice.
Vzpomíná například na příběh jednoho z klientů, který se chtěl ještě naposledy podívat na zamilované místo.
„Ve středu nám řekl, že by sobotu po obědě chtěl strávit chvíli na zahradě svého domku. Přes šibeniční termín se nám podařilo zajistit dobrovolné hasiče, kteří byli ochotni tam našeho klienta převézt, zajistili jsme přítomnost lékaře a domluvili i vše ostatní. Bohužel však pán v pátek zemřel. Přesto to pro nás není zbytečné. On věděl, že my jeho přání slyšíme, pracujeme na tom a snažíme se ho splnit,“ konstatuje Soňa Škvareninová.
Přidává další příběh, který ji osobně velmi zasáhl. „Jeden z nemocných si velmi přál, ještě než odejde, aby tu po něm jeho desetiletému synovi něco zbylo. Celý život jezdil s kamionem a velmi ho trápilo, že najeté kilometry nejsou vidět. Protože miloval astronomii, napadlo naši vrchní sestru, že po něm necháme pojmenovat nějaké vesmírné těleso. Koupili jsme certifikát, a když jsme mu jej předávali, byl hodně dojatý. Od té doby, kdykoli jeho syn pozvedne oči k obloze, tak ví, že tam někde je hvězda, která nese jméno jeho tatínka,“ vypráví Soňa Škvareninová.
Podobných přání už má tým hospice za sebou bezpočet. Například rodinné focení zprostředkované profesionálním fotografem, pro dalšího z klientů hospic uspořádal výstavu jeho vlastních fotografií, jiného pečovatelé podpořili v rozhodnutí se oženit.
„Dřív prý na to nebyl čas, ani peníze. Ale když se dozvěděl, že mu s tím pomůžeme, rozhodl se a partnerku, s níž měl dvě děti, požádal o ruku. Díky sponzorům si nevěsta mohla pořídit svatební šaty, které jsem jí pomohla upravit, došla si ke kadeřníkovi, jedna z dobrovolnic upekla svatební dort. Do příprav se zapojila celá rodina, a to včetně nemocného tatínka. Nakonec se svatba nekonala doma, ale na faře, kde proběhl církevní obřad a zároveň tu nechali novomanželé pokřtít i své děti.“
Chtěl Jakuba Koháka, ten za ním přijel
Sociální pracovnice Soňa Škvareninová vzpomíná i na další příběh, ve kterém měl velkou roli herec a režisér Jakub Kohák. Právě s ním se toužil setkat jeden z klientů chebského hospice. A přestože se to na první pohled zdá téměř nemožné, na setkání skutečně došlo.
„V době konání filmového festivalu v Karlových Varech se naší paní ředitelce podařilo zkontaktovat manažery a Jakub Kohák se s naším klientem skutečně setkal. Pak ho navštívil ještě několikrát. To mi přijde velmi krásné a lidské,“ říká pracovnice hospice.
Klienti si podle ní také přejí podívat se na zápas oblíbeného fotbalového klubu, napsat dopis pro někoho blízkého nebo třeba dožít v chatičce, kam jezdili celý život trávit volný čas. Ani to pro hospic není překážkou. Zajistí dopravu, na místě nechá smontovat polohovací lůžko, a lidé tak podle svého přání mohou dožít třeba v milované zahradní chatce, kam je to táhne.
„Našim klientům dáváme najevo, že jejich přání jsou důležitá a bude-li to jen trochu možné, tak je při plnění jejich snů rádi podpoříme. Tím společně s našimi klienty naplňujeme motto hospice Nepřišli jsme umřít, ale žít do posledního okamžiku,“ dodává Soňa Škvareninová.
