Není to tak dávno, co chebská nemocnice otevřela svoji kapli. Stala se tak první, která v kraji nabízela kromě lékařských i duchovní služby. Kaplanem se zde stal otec Metoděj Vít Kout, který působí jako farář v pravoslavném chrámu sv. Olgy ve Františkových Lázních.
Jako spolupracující kaplan také pravidelně navštěvuje své ovečky ve věznici Kynšperk nad Ohří a spolupracuje s hospicem Sv. Jiří v Chebu, kde působí jako duchovní. „Největším přáním řady lidí na sklonku života je rozloučit se s blízkými a vrátit se domů. Tam, kde se cítíme bezpečně,“ říká v den, kdy si připomínáme památku všech zesnulých.
Co člověka nejvíc trápí v posledních chvílích života?
Jsem vesnický farář se vším, co k tomu patří včetně doprovázení umírajících. Kaplanství se věnuji vesměs ve svém volném čase. V Bibli se říká: „Váš poklad je tam, kde je Vaše srdce...“ Myslím, že je těžké odloučit se od těch, které opravdu milujeme, odevzdat tu zodpovědnost, ten nárok, že tu už nebudeme pro své blízké. Napadá mne biblický obraz Ježíše, jeho modlitba v Getsemanské zahradě. Ta tíha, zodpovědnost, samota a tíseň, kterou v ní prožívá. Ví, že bude záhy zradou vydán, že ho čeká potupná smrt, obrací se ke svým nejbližším následovníkům, žádá je, aby mu byli nablízku, aby s ním bděli a pomohli mu překonat strach.
Mají lidé přání, která si ještě na poslední chvíli chtějí splnit?
Závažná nemoc je velmi přísný společník, utrpení přivádí člověka k podstatě toho, kým je, kým by měl být. Znovu se vrátím ke Getsemanské zahradě. Ježíš se tam modlí a žádá, je-li to možné, aby od něho bylo utrpení, smrt na kříži, odňato. Ví ovšem zároveň, jaká je i cena jeho utrpení. On se obětuje za druhé, za každého člověka, protože má v srdci lásku. Myslím, že každý z nás ve chvílích, kdy je nám těžko, doufáme, že bude lépe, prosíme a smlouváme s nemocí, doufáme, že se třebas ještě najde nějaký lék, vidíme před očima řadu úkolů, které jsme nestačili dokončit. Velmi důležité je zároveň i to, zda máme důvod bolest snášet, nakolik nám to utrpení dává smysl, zda nám stále stojí za to žít. Řekl bych, že tím největším přáním řady lidí na sklonku života je rozloučit se s blízkými a vrátit se domů. Tam, kde se cítíme bezpečně.
Taková práce musí být náročná. Jak ji zvládáte?
Člověk musí být pozorný a vyrovnaný, sám pevně ukotvený se zázemím. Já především naslouchám. Snažím se v životnímu příběhu druhých porozumět, tomu, co se uvnitř člověka odehrává, z čeho má obavy a kde jsou naopak jeho zdroje, které může využít. Je to předně příběh druhého člověka, i proto se vždy snažím být pár kroků za tím, koho doprovázím. Je snadné se z nepozornosti v příběhu ztratit nebo si ho začít mylně domýšlet na základě svých vlastních představ a zkušeností. Snažím se vyvarovat toho, abych působil jako mentor nebo mluvil příliš. Je pro mne důležité, aby druhý člověk pocítil z mé strany zájem a přijetí, respekt a podporu vlastní autonomie. Odmítám dělat rozhodnutí za druhé.
DuchovníOtec Metoděj Vít Kout vystudoval magisterský program pravoslavné teologie a dále management řízení sociálních a zdravotnických organizací na Karlově univerzitě. Od roku 2011 působí jako duchovní správce pravoslavného chrámu sv. Olgy ve Františkových Lázních. Ve svém volném čase se zabývá kaplanskou duchovní službou v nemocnici, hospici a ve vězení. Je ženatý, má tři děti. |
Co vnímáte jako nejtěžší?
Nejvíce se mne dotknou příběhy, které mi připomínají v něčem můj vlastní život. Po každém rozhovoru se snažím to vyřčené pro sebe s modlitbou shrnout a uzavřít, nikoliv zapomenout. Těžká jsou pro mne kaplanská setkání s pacienty, kteří už nevnímají. Člověk tam pocítí, že má vlastně úplně prázdné ruce. Zbývá jen krátký dotek, pozdravení a tichá modlitba.
Smrt patří k životu, přesto se ji v dnešní době lidé snaží jako by nevnímat, odsunout. Je pro člověka důležité rozloučit se, uzavřít životní kapitolu?
Ještě nedávno byla smrt systémově vytlačována z našich domovů do nemocnic, kde lidé umírali anonymně. Hodně lidí si představuje jen tu bolest, bezvýchodnost a zármutek. Já ale v rodinách, které se rozhodly doma dochovat ve svém náručí někoho blízkého, vidím skutečné smíření a zdravé zadostiučinění, ale i přesvědčení, že jsem pro člověka, kterého jsem miloval, udělal absolutně vše. Je to těžké, bolestné, ale zároveň i velmi terapeutické a smysluplné řešení, jak se postavit smrti. Je tu najednou prostor vzájemně se rozloučit, říci zcela elementární věty: „Děkuji. Odpouštím ti. Odpusť mi. Mám tě rád. Dovoluji ti odejít. Odcházím.“ A to v takovém kontextu, ve kterém se už nedá cokoliv jiného dodat. To už nikdo člověku nevezme.
Jak to vidí lidé, kteří zde zůstanou? Potřebují se rozloučit a pomyslně za svým drahým, který odešel, zavřít dveře?
Mně to spíše připadá, že bychom se měli naopak snažit ty dveře ke druhému otevřít dokořán. Pokud někdo umírá doma, opečováván v kruhu svých blízkých, jsou to plná setkání s takovou hloubkou, která by se dala přirovnat k časnému setkání se s věčností. Říká se: „Kdo v srdci žije, neumírá...“
Říká se, že Češi se před smrtí občas upínají k nějaké vyšší entitě, aby jim pomohla. Podle průzkumu jsme přitom národ ateistů.
První, co mne k tomu napadne, je fakt, že Češi rozhodně nejsou ateisté. Domnívám se, že to byl poprvé kněz a teolog Tomáš Halík, který použil k pojmenování toho fenoménu termín „něcisté“. Něcista věří v reálnou existenci „něčeho“ nadpřirozeného, sám sebe ovšem nepovažuje za příslušníka některé z církví. Češi mají obecně problém důvěřovat jakékoliv instituci, církve nevyjímaje... Nicméně život každého z nás má své duchovní přesahy.
Nabízíte lidem duchovní služby. Je o ně zájem?
Obecně bych řekl, že zájem je všude tam, kde druhý člověk rozumí tomu, v čem mu může být duchovní nápomocen. Velmi často duchovního doporučí blízký člověk s osobní zkušeností, bez ohledu na to, zda je věřící. Tím se zase tak trošku vracíme k tomu ateismu Čechů. Jsme na jednu stranu skeptičtí vůči církvím, ale na druhou se dokážeme i jako nevěřící zcela spolehnout například na diskrétnost duchovních během rozhovoru.
Co od vás lidé očekávají?
Jako vysvěcený farář jsem samozřejmě tím, kdo svým farníkům, tedy aktivním pravoslavným křesťanům, poskytuje, jak my kaplani říkáme, náboženský servis. Tedy svátosti a obřady, které mají svůj přesný řád, pravidla a strukturu. Vedle této kněžské role a jasně vymezeného náboženského servisu jsem však zároveň tím, kdo farníkům, ale i lidem mimo církev poskytuje duchovní doprovázení. Tuto roli chápu jako roli kaplanskou.
Když se řekne duchovní doprovázení, co si lze pod tím představit?
Duchovní doprovázení může mít řadu forem. Podstatou je podle mne vytvoření opory, bezpečného prostředí vzájemné důvěry, kvůli kterému se může dotyčný člověk podívat na svůj život z trochu jiné perspektivy. A také přijmout větší měrou zodpovědnost za svou životní situaci.
Můžete být konkrétnější?
Snažím se být s lidmi tam, kde tuším, že je to potřeba. To znamená například, že aktivně navštěvuji nemocné. Během setkání spíše naslouchám. Nehovoříme o smrti, ale o životě, který má smysl a je důstojný. To, zda a nakolik daný člověk mou návštěvu využije, je už na něm. Každá životní zkouška, závažná nemoc i neštěstí nás naléhavě přivádí k jakési inventuře našich životů.
Co tím myslíte?
Obrazně řečeno zavřeme krám, počítáme, co vše máme na skladě a co pro nás má skutečnou hodnotu. To, čeho naopak máme plné sklady, půjde na výprodej.
