„Jedná se hlavně o rodiny s dětmi. Letos nám jich tak dvacet přibylo. Oni zjišťují, že než shánět ovoce a zeleninu po obchodech, je mnohem lepší si vypěstovat vlastní – kvalitní a chutnou,“ uvedl Otakar Šuhaj, místopředseda základní organizace Českého zahrádkářského svazu (ČZS) Stalingrad ve Žďáře nad Sázavou.
Lidé si ve stalingradské kolonii, jež funguje už od roku 1957 a je v ní kolem 350 vesměs obsazených zahrádek, nezřizují jen záhony. „Pozemky využívají i k rekreaci. Mohou si tu vybudovat malou chatku i pergolu. Takže se griluje, lidé se schází, pořádají oslavy, navazují nová přátelství,“ vyzdvihl další výhodu společného zahrádkaření Šuhaj.
Za pronájem parcel, z nichž většina má asi kolem 200 metrů čtverečních, lidé v této kolonii platí 1,2 koruny za metr ročně, k čemuž se dopočítává platba za vodu. Ti, kteří obhospodařují dvě plochy, platí nájem jen za jednu. U druhé hradí pouze vodné. Ročně tak tento koníček vyjde řádově na stokoruny.
Rostoucí zájem o zahrádkaření potvrzuje i Josef Benda, předseda jihlavského územního sdružení ČZS. „Lidé se na volné pozemky ptají hlavně v létě, kdy si asi myslí, že je pořídí i s výpěstky. Ale tak snadné to není. Jen málokdo se pozemku vzdá, majitelé si jej často nechávají, i když ho neobhospodařují,“ popsal Benda.
Vedle zeleniny a bylinek je i malý bazén a pískoviště
Rovněž mezi jihlavskými zahrádkáři podle něj zvolna přibývá lidí mladších a ve středním věku. Často jde o potomky původních hospodářů.
„Sama jsem vyrostla v paneláku, takže zahrádka za Třebíčí, kde žijeme v bytě, byla pro mě sen. Ač trvalo celkem dlouho, než jsme nějakou vhodnou sehnali, stálo úsilí za to. Se synem tam trávíme každou volnou chvíli. Mohu ho bez obav nechat, aby si hrál na trávě, má tu i malý bazén a pískoviště. Jinak se ale snažíme půdu co nejvíc využít. Pěstujeme cukety, dýně, hrášek, jahody, rybíz, bylinky. Je to úplně jiná chuť než u kupovaných věcí,“ pochvaluje si mladá maminka Hana z Třebíče.
Zahrádkáři v Kraji VysočinaPočty základních organizací a registrovaných členů Českého zahrádkářského svazu (ČZS) v okresech na Vysočině
Poznámka: Ne všichni zahrádkáři jsou registrovaní ve svazu, jenž má nyní v Česku 140 tisíc členů. ČZS jim nabízí kromě jiného poradenství či účast na výstavách, zájezdech či přednáškách. Svaz také provozuje moštárny a pálenice. |
Vášniví pěstitelé jsou pro Vysočinu typičtí. „Už v minulosti se říkalo, že tam, kde končí úrodná půda a začíná kamení, je Vysočina. Takže lidi si velice považují každou píď země a snaží se ji co nejvíc využít. A pěstují vše, nejen ty pověstné brambory, které jsou mimochodem snad na každé zahrádce. A to nejen z toho důvodu, že domácí jsou nejlepší, ale hlavně proto, že se do nich nedává chemie a mandelinky se sbírají ručně. Taková brambora je pak skutečně bio,“ vyjádřila se Marta Pawlicová, tajemnice a mluvčí ČZS.
Právě snaha dopřát dětem zdravé potraviny a naučit je práci s půdou je podle jejích poznatků jedním z důvodů, proč nyní zahrádkaření přichází na chuť mladí lidé, třeba ti narození v osmdesátých letech.
„Když získají zahrádku, první rok si na ni zvou návštěvy, pořídí pro děti pískoviště a po večerech grilují. Za pár let se pak situace mění. Pěstují zeleninu, kterou sice v obchodě také dostanou, ale ta ze zahrádky je bezkonkurenční. A děti? Z malých kluků a holek se stávají aktivní mladí zahrádkáři, kteří vědí, jak se co pěstuje a rádi přiloží ruku k dílu,“ přiblížila Pawlicová.
Málo ploch pro nové zahrady
Zároveň ale zmínila problém, jenž zahrádkáře nyní trápí asi nejvíc. Tím je nedostatek ploch pro nové zahrady. „Zájem je velký, ale nové osady téměř nevznikají. Když, tak jen přídomní, kdy se spojí několik sousedů vlastnících zahradu, a protože se chtějí setkávat, radit si a trávit spolu čas, založí organizaci,“ popsala Pawlicová s tím, že by pomohlo, kdyby samosprávy ve větších městech našly nevyužitou půdu a přidělily ji zahrádkářům alespoň do nájmu.
Ve většině případů totiž zahrádkářský svaz stejně není majitelem půdy, ale mívá ji jen pronajatou či v bezplatné výpůjčce třeba od státu, měst či soukromníků.
Člověk alespoň ví, co jí, shodují se pěstiteléRelaxace při práci na čerstvém vzduchu, setkávání se s lidmi se stejným koníčkem a samozřejmě i bonus v podobě kvalitních domácích výpěstků. To jsou hlavní důvody, jež táhnou obyvatele bytů do zahrádkářských kolonií. Jedna se nachází i za žďárským sídlištěm Stalingrad. Mezi těmi, kteří pozemky na okraji města opečovávají, jsou jak nováčci, tak zkušení mazáci. Často jde o obyvatele zmiňovaného sídliště. „Já už tady hospodařím asi od roku 1970. Zahrady mám dvě a pěstuji kdeco – lilie, mečíky, tulipány… a pak samozřejmě zeleninu a ovoce. Třeba domácí rajčata, to je něco úplně jiného než ta z obchodu! Celý život jsem byl různě ve světě a zavřený ve fabrice, tak teď v důchodu si užívám pobyt venku. Je to lepší než ležet doma a koukat na televizi,“ popisuje Václav Sobotka, na jehož parcele je využito opravdu každé místečko. Na slunci se tam vyhřívají dokonce i květináče s kaktusy. V sezoně klidně i několikrát za den míří na svoji zahradu také jeho soused, Jaroslav Tatíček. „Já tu při práci relaxuji, baví mě to, ale najdeme si čas i na odpočinek. Pravidelně grilujeme, popovídáme si, je tu dobrá parta,“ říká zahrádkář, jenž v kolonii hospodaří kolem pětatřiceti let. Hana Tatíčková svoji zahrádku začala obdělávat před přibližně deseti lety. „Začínala jsem tak nějak zlehka, jen s pár rostlinami. Postupně toho ale přibývalo – člověk se učí a určitě pomáhají i rady okolních zahrádkářů. Základy jsem navíc měla z dětství,“ popisuje žena. Pěstuje bylinky, okrasné květiny, rybíz, maliny, ostružiny a ve skleníku rajčata a okurky. Kvalita domácích produktů je hlavním důvodem, proč Hana Tatíčková v kolonii hospodaří a zásobuje svými výpěstky i svoji rodinu. „Líbí se mi, že vím, co jíme – že jde o ničím nestříkané a poctivě vypěstované produkty,“ dodává zahrádkářka. Péče o zahrádku ale není vždy jen idyla, někdy musejí pěstitelé o úrodu doslova bojovat. „V poslední době se potýkáme hlavně se zajíci, těch tu běhá hned několik a okoušou kdeco. Takže stavíme kolem záhonů ploty. A největší katastrofa jsou kavky. Kvůli nim si tu lidé dávají na hrách sítě, jinak o něj přijdou,“ nastiňuje tu méně přívětivou tvář pěstitelství další dlouholetý zahrádkář ze stalingradské kolonie. |
