„Malování je pro mě nejpravdivějším setkáním sama se sebou. Se svým nitrem. Proto jsem ráda u tvorby sama. Je to můj prostor, kam nikdo nesmí,“ vysvětluje zákaz vstupu do ateliéru výtvarnice.
Nápis na dveřích respektuje i její rodina. „Jsou přátelští, fandí mi, ale občas řeknou něco, co mě při procesu tvorby rozhodí. Zkrátka jsem si zvykla pracovat o samotě a ten nápis už asi nikdy nesundám,“ směje se Křenková.
Její obrazy plné barev mohou nyní vidět návštěvníci Městské galerie Hasičský dům v Telči. K vidění jsou především olejomalby, akvarely, pastely, ale i fotografie ze Staré Říše. Ta je nejen jejím domovem, ale také věčnou inspirací.
Obrazy na výstavě doplňují verše, které by v nejbližší době měly vyjít v připravované básnické sbírce pod názvem Kladina. První jejich korektury dělal ještě básník Ivan Martin Jirous, což byl mimo jiné manžel její sestřenice Juliány Jirousové.
Tři rady od „Magora“. Ta poslední se stala mottem výstavy
Když se poprvé nad složkou s básněmi Magdalena Křenková a Ivan Martin Jirous sešli, napsal jí na desky tři rady:
1. Pocity má každý kočí.
2. Básně se nepíší z pocitů, ale ze slov.
3. Ukázaná platí.
„Ta poslední rada je hláška z pokeru. V podstatě to znamená, že člověk může okecávat co chce, ale zhodnocení je na lidech, až když práci vidí. A právě tato poslední rada je takovým mým mottem pro tuto výstavu. Akademické řeči nad uměním nemám moc ráda,“ vypráví Magdalena Křenková.
Malbě se naplno začala věnovat ve svých 21 letech. „Měla jsem to štěstí, že jsem se narodila do umělecké rodiny Florianů,“ vysvětluje.
Její dědeček Josef Florian byl známý vydavatel Dobrého díla, překladatel a katolický myslitel. Otec Jan Florian byl restaurátor, malíř a sochař, jeden strýc grafik, další strýc operní zpěvák...
„Všechny tyto umělecké směry jsem doma nasávala. Do umělecké školy jsem nechodila, ale necítím to jako újmu. Šla jsem svou vlastní cestou. Bylo to těžké, musela jsem vynakládat hodně energie, ale také to bylo neuvěřitelné dobrodružství,“ přemítá.
Její první obraz vznikl tak, že si vzala plátno, štětce, barvy a šla si stoupnout k rybníku.
„Když jsem to pak vítězoslavně donesla domů, šla jsem to ukázat tátovi. Dodnes jsem vděčná, že mi to nepohanil. Říkal mi: Pracuj! Jedině prací něčeho dosáhneš,“ vzpomíná.
Od té doby je prý umění neoddělitelně spojené s jejím životem a s tím, co prožívá.
„Když začínám malovat, mám už v hlavě námět a barvy. Chodím po venku a přemýšlím nad obrazy. Lidé si myslí, že odpočívám, ale já pracuji,“ usmívá se Magdalena Křenková.
