Před dvaceti lety stál Marek Hovorka ještě jako student jihlavského gymnázia u vzniku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Se spolužáky tehdy pozvali na besedu dokumentaristku Olgu Sommerovou a uvedli některé její snímky.
Právě v té době se zrodila myšlenka uspořádat akci, která by reflektovala současnou českou i světovou dokumentární tvorbu a kde by diváci mohli otevřeně diskutovat s tvůrci.
Ač byly začátky poněkud spartánské, dnes stojí Hovorka v čele mezinárodně respektované přehlídky, která má čtrnáctimilionový rozpočet. A někteří celosvětově uznávaní tvůrci dokonce označují jihlavský festival za Mekku dokumentárního filmu. Jeho jubilejní 20. ročník se uskuteční už od úterka do neděle.
Marek Hovorka
|
Vzpomenete si někdy na úplné začátky festivalu?
Přiznám se, že na vzpomínání není moc čas. Připravit festival zabere celý rok. Je to dost náročná práce a svého druhu adrenalinový sport. Ale když jsem se letos kvůli výstavě na jihlavském náměstí i kvůli jisté rekapitulaci uplynulých ročníků probíral starými katalogy a fotografiemi, měl jsem radost. Festival vytvořil prostor pro filmy a jejich tvůrce, který tu dříve nebyl nebo byl spíše na okraji jiných filmových akcí. A zároveň ukázal těmto filmům jejich diváky.
Potkáváte se ještě s kamarády, kteří s vámi stáli u zrodu přehlídky? Co teď dělají?
Určitě. Nejen že se průběžně potkáváme - třeba s Matějem Kolářem na jihlavském zastupitelstvu nebo s Jirkou Havelkou, Janem Šprinclem a Filipem Dobrovolným v Praze, ale od začátku se snažím, aby kluci byli festivalu blízko, jak jen to jde. Takže Matěj bude letos reprezentovat Jihlavu v porotě české soutěže Česká radost, Jiří je společně s Ondřejem Cihlářem tradičním průvodcem slavnostním zahájením i zakončením festivalu a Filip bude s divadlem Vosto5 moderovat diskusi po uvedení televizního záznamu jejich dokumentární hry Dechovka.
Co byl pro rozvoj festivalu z vašeho pohledu klíčový okamžik?
Každý jednotlivý rok, protože každým rokem festival trochu přibral na váze. Jednou to bylo rozšíření o Sokol, dnešní DIOD, pak DKO... A dnes jsme na osmi kinosálech. Rekonstrukce kin, bez ní bychom už v Jihlavě opravdu být nemohli. Stejně jako bez významných hostů, retrospektivy, mediální pozornosti, zahraničního respektu. A nových projektů, kdy stejně podstatné bylo jihlavské Živé kino jako evropský projekt pro nastupující producenty Emerging Producers. Právě v té kompaktnosti vidím smysl.
Byly naopak některé roky pro přehlídku vyloženě kritické?
Samozřejmě období ekonomické krize. Poprvé to bylo v letech 2009, 2010. V té době se ukázalo, jak je podstatný tříletý grant jihlavského magistrátu. Ten nás podržel a věřím, že se k tomuto víceletému způsobu podpory nejen město vrátí. Krize se pak ohlásila ještě jednou - před třemi roky. Tehdy stál festival nad propastí. Ale díky pomoci klíčových institucí se ji také podařilo zvládnout. A z Jihlavy nás málem vyhnala odkládaná rekonstrukce kina Dukla, po níž jsme volali dlouhých šest let. Naštěstí se to nestalo.
Které festivalové momenty či setkání se vám za těch dvacet let vryly nejvíc do paměti?
To je strašně těžká otázka. Neumím na ni jednoznačně odpovědět. Paradoxně je teď na festivalu tolik hostů, že je ani nezvládnu všechny osobně pozdravit. Sami se pak ke mně hlásí, když mě potkají na jiném festivalu, a vzpomínají, jak se jim tu líbilo.
Festival se v Jihlavě dlouho potýkal s nedostatkem vhodných kinosálů, teď zase řešíte nedostatek ubytovacích kapacit. Není Jihlava už zkrátka pro takovou filmovou přehlídku malá? To, že by se mohla přesunout jinam, je na přetřesu prakticky každoročně...
Nevím, my tuto otázku od otevření rekonstruovaného kina Dukla neotevíráme. Asi jde o nějaké pomluvy, dohady... Jsem rád, že je festival v Jihlavě. A může i přispět k její proměně. Dost možná kdyby nebyl festival, neměli bychom už městské kino, možná ani DIOD. A život v Jihlavě by vypadal jinak, nejen během přehlídky.
Vy jste v čele festivalu už dvacet let, což je dlouhá doba. Netoužíte už po změně? Napovídala by tomu třeba vaše letošní kandidatura na děkana FAMU...
Jak jsem už řekl, festival je stálá změna, takže já se nenudím. Co se týče FAMU, šlo mi o to, pojmenovat cestu, kterou by se podle mne měla vydat. Jsem jí blízko skoro dvacet let, znám ji jako student, externí pedagog i festivalový dramaturg. Můj koncept kladl důraz na pojmenování vize. Nebylo pro mě překvapením, že mě senát ve složení, v jakém byl, nezvolil. Ale to neříkám nijak zhrzeně, můj cíl byl naplněn. A podpory, které se mi dostalo od studentů a pedagogů, si moc vážím.
K samotnému natáčení se nechcete vrátit?
Moje oblíbená francouzská režisérka Claire Denis začala natáčet filmy v osmačtyřiceti letech. Já se zatím učím a rozhlížím kolem sebe, ale je to možnost. Nijak jsem ji v sobě neuzavřel.
Letos jste prý před festivalem vybírali z 3 600 filmů, přičemž zařazeno do jeho programu jich bude „jen“ 310. Stává se ještě, že se tvůrci s vámi přou o to, proč jste právě jejich film nevybrali?
Jistě, děje se to každý rok. To je jedna z nejnepříjemnějších částí mé práce. Ale počet filmů, které můžeme zahrát, je daný. Stále se tvůrcům snažím vysvětlit, že když film není vybrán, neznamená to, že je špatný. Tak jednoduché to není. Výběr ovlivňuje spousta vlivů. Počet sekcí, počty filmů z různých zemí, témata dokumentů. Je toho mnoho. Ale chápu, že to režiséry mrzí.
K festivalu patří i hosté a významné osobnosti světového dokumentu. Na jaké setkání se tentokrát nejvíc těšíte?
Na setkání s Rebeccou O’Brien, producentkou filmů britského režiséra Kena Loache, který letos vyhrál festival v Cannes. Byl jsem na jaře u ní v kanceláři zrovna chvíli poté, co jí volali z Cannes, že jejich film zařadí do hlavní soutěže. Je to velká osobnost, která produkuje Loachovy filmy už třicet let.
Ve festivalové anketě pokládáte otázku „Bude dokument existovat za 20 let?“. Jaká je vaše odpověď?
Podle mě určitě bude. Záleží jen, v jaké podobě. Jednou stránkou je rozvoj technologií, druhou společenská nálada. Dokument v minulosti zažíval rozkvět, když byla ve společnosti svobodná a otevřená atmosféra. Naopak když byly války nebo krize, byl spíš nástrojem propagandy. Já doufám, že se dočkáme jeho rozkvětu. Dokument je totiž pro společnost jako antivirový program pro počítač: dokáže pojmenovat a oslabit, co je pro společnost škodlivé. Zachovává pluralitu názorů a zkoumá věci do hloubky. Alespoň takové filmy se snažíme hledat a nabízet divákům.
Jste zároveň i jihlavský zastupitel. Máte vůbec při všem shonu čas komunální politiku sledovat?
Samozřejmě ji sleduji. Někdy je to náročné, ale stíhám to. Tím, že nejsme součástí koalice, jsou naše možnosti velmi omezené. Ale podobně jako u festivalu svou roli vnímám také v propojování lidí, snažím se to v rámci možností dělat i zde.
Co vás třeba v tomto směru dlouhodobě trápí?
Měl-li bych to shrnout jednou větou, je to absence dlouhodobější vize a vnímání města jako přirozeného centra kraje s ambicí oslovit zahraniční návštěvníky. Být odvážnější, ale vědět, proč co dělám, co tím sleduji. Potenciál Jihlavy je veliký.
Co nabídne festivalová sekce Česká radostTo nejlepší, co se urodilo v posledním roce v českém dokumentárním filmu, představí na zítra startujícím Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě soutěžní sekce Česká radost. Letos přináší třináct snímků, které budou usilovat o titul nejlepšího českého dokumentu roku. Tradičně jsou tyto snímky hlavním diváckým tahákem. Tentokrát je návštěvníci mohou vidět dokonce v několika reprízách v Kině Lux, v nějž se pro tuto příležitost proměnilo Horácké divadlo v Jihlavě. Sekci Česká radost doporučuje ke zhlédnutí i ředitel festivalu Marek Hovorka. „Pokud někdo chce zkusit festival poprvé, právě české filmy jsou dobrým začátkem. Festivalové projekce mají úplně jinou náladu, než když jdete jen tak do kina,“ láká do přítmí kinosálů. Soutěžní snímky:
Autor: Andrea Culková Dokumentaristka se pouští do zkoumání fenoménu dluhů a exekucí. Čerpá i ze své vlastní zkušenosti. Kdy a kde: 27. října – DKO (16.30), 29. října – Kino Lux (16.30)
Autor: Filip Remunda Snímek je zaměřen na návštěvu čínského prezidenta v Praze. Ukazuje záběry z protestů i nadšené vítání návštěvy, rozhovory s čínskou disidentkou a nakonec se autor vypraví také do samotné Číny. Kdy a kde: 28. října – DKO (20.00), 30. října – Kino Lux (15.00)
Autor: Adéla Komrzý Dokument sleduje, jak se v posledních letech militarizovala nálada v české společnosti. Kdy a kde: 27. října – DKO (23.00), 30. října – Kino Lux (10.00)
Autor: Barbora Chalupová Autorka ve svém dokumentu zpovídá držitele zbrojního průkazu i zájemce o něj. Zajímá se také o dostupnost střelných zbraní v Česku, ať už legální, či nelegální cestou. Kdy a kde: 28. října – DKO (18.30), 29. října – Kino Lux (14.00)
Autoři: Rozálie Kohoutová, Tomáš Bojar Kronika fotbalového klubu FC Roma, jehož členové musejí ostatní týmy ve třetí lize přemlouvat, aby s nimi vůbec hrály. Kdy a kde: 26. října – DKO (22.30), 28. října – Kino Lux (10.00)
Autor: Pavel Kačírek Dokumentární film o několika dnech Václava Havla v době prezidentských voleb v tehdejší ČSFR v roce 1992. Kdy a kde: 26. října – Kino Dukla-Reform (21.00), 30. října – Kino Lux (17.30).
Autor: Pavel Jurda Jan si říká Bizon, miluje kovbojky, je nevidomý a hrozí mu, že přestane i slyšet. Dokument sleduje jeho cestu do Ameriky za náčelníkem kmene Navajo, který má Janův sluch zlepšit pomocí rituálu. Kdy a kde: 28. října – DKO II (15.00), 29. října – Kino Lux (10.00)
Autor: Dagmar Smržová Snímek nabízí jedinečný pohled do intimního života lidí s postižením. Kdy a kde: 27. října – Kino Dukla-Reform (13.30), 28. října – Kino Lux (20.00)
Autor: Roman Štětina Dokumentuje a přibližuje zrod rozhlasového zpracování Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení z konce 60. let, které rozhlasový režisér Miroslav Buriánek studuje se členy divadelní společnosti KLAS. Kdy a kde: 28. října – Kino Dukla-Edison (9.30), 29. října – Kino Lux (19.00)
Autor: Miroslav Janek Děti a mladí lidé s Aspergerovým syndromem mluví o svém vztahu ke světu, sobě samým a také k tomu, co je odlišuje od „normálu“. Kdy a kde: 26. října – DKO (14.00), 28. října – Kino Lux (14.00)
Autor: Martin Ryšavý Ve filmu se prolínají záběry z návštěv na Ukrajině a v Rusku, monolog ruského vykladače karet o tarotu i režisérovo oční vyšetření. Autor pomocí ostření buduje paralelu mezi kamerou a okem, střihem zas vzniká pavučina asociací, v níž se proplétají osobní vzpomínky a postřehy s jednotlivými událostmi. Kdy a kde: 27. října – Kino Dukla-Edison (20.00), 28. října – Kino Lux (17.00)
Autor: Květoslava Přibylová Snímek nabízí divákům lyrické pásmo obrazů a zvuků umocněné záběry šestnáctimilimetrové kamery. Diváci uvidí třeba muzeum hnití jablek, opadávající vánoční stromek nebo rozlomený kmen stromu. Kdy a kde: 28. října – DKO (17.30), 29. října – Kino Lux (14.00)
Autor: Petra Nesvačilová Autorka sleduje elitní kriminalistku Helenu Kahnovou, která s kolegou rozkryla rozsáhlý Berdychův gang. Sama se pak vydává do podsvětí, kde se s některými aktéry setkává. Vytváří tak mozaiku, která nevypovídá ani tak o kauze samé, jako spíše o lidech pohybujících se na hraně zákona, jejich motivech a myšlení. Kdy a kde: 25. října – DKO (20.00), 26. října – DKO (17.00), 30. října – Kino Lux (12.30) |
