Jelínek zmizel z horizontu v roce 1981. Za svobodou odešel do západního Německa. Od té doby ho komunistický režim zcela ignoroval.
Umělec se vrací vlastně až nyní. Havlíčkobrodské Galerii výtvarného umění věnoval podstatnou část svého díla, které vytvořil převážně po emigraci v Německu. Část ze souboru děl je v galerii nyní až do 15. října vystavena. Havlíčkův Brod přitom výtvarník donedávna vůbec neznal.
„Jsem tady podruhé, ale jsem z Brodu nadšený. Je to kouzelné městečko jak z Vančurova Rozmarného léta. Hlavně jsem nadšený ze zdejší galerie, protože tady pracují lidi, kteří umění milují, a navíc se specializují i na karikaturu a kresbu, a já jsem spíš grafik než typický malíř,“ pověděl slavný výtvarník při rozhovoru.
Oldřich Jelínek
|
Můj první kontakt s vaší tvorbou byl v dětství přes knihu Dobrodružství kapitána Žvanilkina, kterou jste ilustroval...
Ježíš, to bylo příšerný! (směje se, lomí rukama) To byla jedna z prvních knížek. Nebyl jsem s tím spokojen, vůbec ne. Dělali jsme to dohromady s Adolfem Bornem, takže to byl hybrid.
Každou kresbu jste dělali napůl?
Heleďte, s Ádou jsme se znali od plíny, spolu jsme studovali, chodili na gympl, společně jsme kreslili. Každodenně jsme se stýkali, protože já jsem měl pokojík ve vile, kde jsem bydlel, a Áda to neměl, tak chodil ke mně. Tam jsme snovali plány a kreslili. A pokoušeli jsme se, abychom si tím vydělali. On byl nekňuba, stejně jako já. Chodili jsme do redakcí, jeden jsme strkali do druhého, protože jsme se styděli. První knížka byl asi Škuner Kolumbus. No, byly to takové ty socialistické žvásty.
Jak jste s Bornem pracovali?
Každý jsme udělali skicu, dohodli jsme, jaké sekvence kdo bude ilustrovat, každý nakreslil, jak by si to představoval... My jsme byli jak klauni: já začal u nohou, on pokračoval u hlavy. Jak pouťoví umělci. Znal jsem dokonale jeho a on mne. Tak jsme si ty kresby navzájem opravovali, překreslovali, někde se to překrývalo, já to vzal z ruky jemu, on mně... Takže se to tak stíralo, že nešlo říct: tohle dělal Áda, tohle já. Ale my byli tak šíleně rádi, že máme kšeft! V tehdejším nakladatelství Mladá fronta byl výtvarný redaktor, nebudu ho jmenovat, a to byl s prominutím blbec. My jsme mu to předložili a on, aby něco řekl: Víte, soudruzi, v tom románě je, že Vaska má šťastný výraz ve tváři, protože vidí světlou socialistickou budoucnost... A ta hlavička byla přitom velká jako pětník. Prostě žvanil. Ale samozřejmě jsme mu řekli: Ano, soudruhu, my to předěláme. Pak se zakázky nabalovaly, a jak jsme toho dělali víc a víc, tak si každý z nás vyvinul svůj styl. Ale první ilustrace byly paskvil, hybrid. Proto se k nim nerad hlásím. To byla temná minulost.
Na kterou z knížek vzpomínáte rád?
Myslím, že se mi tehdy docela povedli Křižáci na Západě a pak knížka, kterou napsal Jaroslav Pacovský jako vzpomínku na počátky letectví. Jmenovala se Vzduchoplavci, aviatici a piloti a dostala hlavní cenu Premio Grafica na knižním veletrhu v Itálii.
Vaší doménou byla auta...
Auta jsem miloval odmalička, všechno, co vrčelo a lítalo... protože můj otec byl inženýr, technik, i když pracoval jako učitel. Odmalička jsem vyrůstal mezi smrdícíma autama. Dodnes bych to uměl kreslit, hlavně ta stará auta, péráky. Nová už se mi tolik nelíbí.
Co předcházelo vaší emigraci?
Mně bylo 51 let, vytáhla mě ven druhá manželka. Sám bych nešel. Emigrovat v jednapadesáti, to je holá sebevražda. Tady jsem si žil velice dobře. Konečně jsme se s Ádou dostali nahoru a práce, která nás opravdu bavila, té bylo dost. Navíc česká grafika měla tehdy doma i za hranicemi dobrý zvuk.
Litoval jste pak někdy?
Nelitoval. Ale bylo to velice těžké. I proto, že jsem tady nechal syna. Dva tři roky jsme se s druhou ženou hádali. Já dost jezdil ven, protože mě pouštěli s výstavami, takže jsem to venku znal, věděl jsem, co to obnáší, a německy jsem mluvil. Věděl jsem, že to nebude legrace. Jezdili jsme do zahraničí na zájezdy od Čedoku, peníze jsme měli. Můj syn nakonec zůstal v Čechách, nemohl jsem ho sebrat mámě, to by nešlo. Bohužel už řadu let chodím jen k jeho hrobu.
Byla pro vás klíčová spolupráce s časopisem Computerwoche?
Dnes už ne. Je mi 87 let, tak nějak jako výtvarník dojíždím. Ale stále mě to baví. Já si neumím představit, že bych nepracoval, to bych umřel. Když jsem tam v redakci řekl, že dělám tu práci rád, a navíc mi za ni platí, tak se na mě dívali jak na blázna.
A když nepracujete za peníze, tak pracujete na čem?
Miluju jazz, tanec, film i vážnou hudbu. Ale hlavně jsem šíleně rád ilustroval. Podněty a impulzy získávám i z televize, protože mě zajímá současný stav světa. Nebo jedu tramvají a koukám na lidi, učím se je zpaměti. Pak si je přestavuji, překomponovávám, transponuji po svém a maluju. Jsem člověk očí. Maluju, co mě těší. Teď se snažím zachytit, jak vnímám tanec.
Kterou událost jste naposledy komentoval?
Trefuju se do „Trumpů“ i do našeho pana prezidenta. Ten mi často zvedá tlak. To tam klidně napište. Za socialismu jsem říkal: Sloužím režimu, který nenávidím, dělám mu vizitku - a o mém osudu rozhodují domovnice. Znal jsem se s Havlem a byl jsem u toho, když se ucházel o místo v trutnovském pivovaru. Ale o tom nebudu mluvit. Je mrtvý, lidi mu nadávají, ale měli by mu být vděčni. Dělal také hlouposti, ale byl to vynikající člověk. Nejhorší pro mě je, když si lidi dělají srandu z hesla Pravda a láska. Přitom by mu za to měli líbat ruce.
Neuvažoval jste o návratu?
To by byla další emigrace a na to bych neměl. Kdyby žil syn, tak už bych tu dávno byl, ale protože už není... Ztratil jsem důvod k existenci, k bytí. Zkoušel jsem před časem sehnat v Praze byt. Jsou jich mraky, ale s nájmem, který nemohu platit. Na stará kolena bych už neměl na jídlo. Nehledě na to, že za pár let natáhnu bačkory a co s tím pak. Mám ale známou, která je moc fajn a u té v Praze bydlívám. Díky ní jsem tu teď skoro častěji než v Mnichově.
Jaký máte vztah k Praze?
Prahu miluju, znám tam každý šutr. Ale když tam jdu večer spát do hotelu, to je strašné. Než padla železná opona, pořád se mi zdálo o Praze. V duchu jsem chodil po Karlově mostě. A pak se otevřely hranice a najednou nevíte, kam patříte. Přijedu sem, jsem tady šťastný a druhý den ráno si říkám: Co tady dělám? Tím, že to vidím z odstupu, žiju jinde, tak vnímám, jak se v Čechách zhoršila mluvená řeč, jak zhrubla. Já taky mluvím sprostě, ale kdybych mluvil na veřejnosti, mluvil bych slušně. Emigrace... Jsem jednou nohou tady a jednou tam. A taky vím, že tady bych se věčně hádal. Když slyším, jak tu lidi nadávají, že za totáče stálo pivo tři koruny a kolik že stojí dnes, tak se mi zvedá žaludek.
Pocházíte z Košic, jaké máte na dětství vzpomínky?
Říkám o sobě v legraci, že jsem pobaltský Slovák (smích). Ano, narodil jsem se v Košicích. Můj otec, matka i sestra byli Češi, ale já byl Slovák. Otec byl za první republiky kantor. Odešel za prací na Slovensko. Tam jsem se vylíhl. A pak přišli bratři Maďaři a ze Slovenska nás v roce 1937 vyhnali. V tom roce pro mě začala válka. Odešli jsme do Prahy. Vždycky jsem se hlásil k Čechům, ale vždycky jsem byl taky dojatý, když jsem si zajel do Košic a zatlačil tam slzu. To byly vzpomínky na útlé dětství. Stále to mám v hlavě. Přijel jsem tam v padesátých letech a ptám se: Prosím vás, kdy jede autobus do Gajdových kúpelí? A ten Slovák se na mě podíval a řekl: Pán, vy ste tu dlho nebol, však? (smích) Protože Gajda byl hned po válce odsouzen a šel do vězení za propagaci fašismu.
Jak se vám dařilo prosadit se v emigraci?
Pět let jsem ze začátku tvrdě bojoval. Co jsem tam mohl nabídnout? Že umím malovat panáčky? I když si myslím, že je umím malovat dobře. Myslel jsem, že tam budu spolupracovat s galeriemi, kde jsem v minulosti vystavoval. Jenže po mé emigraci jim volalo Artcentrum z Prahy: Jestli koupíte jednu věc od Jelínka, máte u nás utrum! To byl trest za emigraci. Galerie tedy padly. Něco jsem pak sehnal, samozřejmě. Dívali se na mě jak na Marťana. Strašně se divili, že umím kreslit z hlavy, zpaměti a nepotřebuju to obkreslovat podle fotografie, jak byli zvyklí. Kšeft tam byl v reklamě. To v Čechách tehdy vůbec nikdo neznal. Jsem rád, že jsem se tu práci naučil. Samozřejmě jsem to dělal po svém. Nakonec jsem kreslil k reklamám obrázky, podle kterých se potom dělaly k reklamám fotografie. Získal jsem tam úctu k řemeslu. Dokonce nejednou použili k prezentaci raději moje kresby než fotografie. Byly zřejmě originálnější než fotografické snímky.
