Jako odborníka na to druhé jej znají zejména studenti brněnské právnické fakulty, s jeho výtvarnými díly se mohou lidé setkat na významných úřadech a v institucích.
Odvezli si je třeba papež Benedikt XVI., princ Charles nebo exministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová. Právě za mimořádný přínos pro Brno byl Sedláček vyznamenán Cenou města 2016.
Vystavil jste si tu plastiku, kterou vás Brno ocenilo?
Samozřejmě ano, na čestné místo.
Jste z rodiny lékaře, ale dal jste se na právo a malování. Měl jste v rodině právníka nebo malíře?
Ani o jednom nevím. Jen otec hrával na housle. To jsem tedy nezdědil, mám naprostý hudební hluch. Otec mě tlačil, abych byl lékař, a dost tvrdě. Jenže já neměl buňky na fyziku a chemii, a to je pro medicínu základ, proto jsem šel na práva. Nakonec se s tím nějak smířil.
Maloval jste už v té době?
Maloval jsem od základní školy. Třeba do sešitů v přírodopisu, zeměpisu nebo vlastivědě. Tenkrát nebyly obrázky, které bych si vystříhal a nalepil. Takže když se v přírodopise probíraly ryby, maloval jsem ryby, když obratlovci, tak jsem maloval obratlovce. Na žádnou uměleckou školu jsem ale nechodil. Na gymnáziu mě inspiroval akademický malíř Antonín Smažil. Měl nás na výtvarnou výchovu. Když jsem přišel do ateliéru a ucítil terpentýn a barvy a když mě pak za něco pochválil, chytlo mě to. Před rokem 1990 jsem nevystavoval. Nebyl jsem ve Svazu výtvarných umělců. Také jsem těžko sháněl barvy a plátna. Moc toho tenkrát nebylo.
Pamatujete si na svou první výstavu?
Byla to prodejní galerie Šilhán na náměstí Svobody, kde bylo předtím Naše vojsko. Donesl jsem tam nějaké krajinářské motivy z Vysočiny, kytice a také první věci z Brna a uchytil jsem se. Pak jsem začal vystavovat v Díle a byl přijatý do Unie výtvarných umělců a účastnil se kolektivní výstavy v Galerii U Dobrého pastýře a pak už jsem začal vystavovat i v jiných městech.
A teď malujete hlavně Brno. Se stojanem do plenéru asi nechodíte, nebo ano?
To ne, maximálně si něco načrtnu, ale spíš vyfotím, a pak to doma dotvořím podle vlastní fantazie. Není na tom nic špatného, dělal to už Cézanne. Pomáhá to, zachytí základní rysy, proporce, ale přitom nebrání tvůrčímu pohledu. Dnes se vyčítá impresionistům a realistům, že už existuje dokonalá fotografie, která zobrazí všechno do posledního detailu, ale já si myslím, že sebelepší fotografie nemůže nahradit obraz. V něm je totiž srdce malíře. Například Prahu jsem maloval jen jednou, protože mě o to někdo požádal. Nemaluji Olomouc, i když je starobylá a výstavná. Maluji právě Brno, kde jsem se narodil a které mám rád.
Máte nějaká oblíbená místa?
Brno dělají dvě dominanty – Petrov a Špilberk. Jsou v každém celkovém pohledu. Krásné jsou třeba z Černých Polí, od vily Tugendhat. Nebo mám příbuzné na Durďákově ulici, bydlí v posledním patře, to je také nádhera. Ten obraz visí na magistrátu v kanceláři náměstka Petra Hladíka. Existuje spousta krásných průhledů, například Palác šlechtičen, průhled z Běhounské na náměstí Svobody a na druhou stranu na věž Staré radnice, Petrská ulička... A když zvednete pohled, uvidíte spoustu secesních domů. Jsou ale věci, které mě ruší, třeba tržnice na Zelném trhu, i když se teď opravuje.
Namaloval jste i portrét papeže Františka.
To je olej podle neoficiální fotky, momentky pravděpodobně z tramvaje někde v Buenos Aires. Bylo to ještě před tím, než se stal papežem. Byl v černé kněžské sutaně. Mě ta tvář zaujala, takže jsem ho namaloval jako portrét, ale oblékl jsem ho už do papežského. Obrázek jsem věnoval brněnskému biskupovi Vojtěchu Cikrlemu. Ten ho má ve své pracovně a žertem říká, že spory a vážné věci rozhoduje pod papežem. (Stanislav Sedláček zaloví v deskách, které s sebou přinesl.) Toto je také olej, řádová sestra Marie Restituta, která byla z Brna, ale popravená byla gestapem ve Vídni za protifašistické smýšlení. Odmítla například sundat kříž z nemocničního pokoje. Ten obraz jsem věnoval duchovnímu centru na Lesné, které se po ní jmenuje. Mám to z oficiální fotky, ale snažil jsem se tam vložit výraz, náznak úsměvu.
A jak to bylo s obrazem pro prince Charlese a pro papeže Benedikta XVI.?
Princ Charles maluje akvarely a jeho manželka, vévodkyně Camilla, také. Když byli v roce 2010 na návštěvě v Jihomoravském kraji, oslovil mě tehdejší hejtman Michal Hašek, jestli bych mu pro ně nedaroval obraz. Bylo to vysloveně narychlo a já měl zrovna hotový malý akvarel domu U Červeného raka. Je to zvláštní pohled s průhledem na Jánskou a výhledem na věž Minoritské lorety. Před právnickou fakultu přijelo auto, já předal obrázek a oni to vezli na setkání s princem Charlesem. A papež Benedikt dostal Pálavu rovněž jako dar kraje.
Pustil jste se i do knižních ilustrací. Těmi jste opatřil Havrana od Edgara Allana Poea. Chystáte něco dalšího?
Teď mám hotovou asi polovinu ilustrací ke Kafkovu Zámku, ale nevím, jak to dopadne. Vlastně se tím vydávám všanc kritikům, protože ilustrovat Franze Kafku vůbec není jednoduché, a pokud vím, nikdo to ještě nezkusil, když nepočítám kresby samotného Kafky a komiksy. Je to 28 ilustrací a mám z nich 15. A ještě jsem ilustroval básně brněnského autora Oldřicha Mikuláška.
Máte nějaký výtvarný sen?
Namalovat Poslední večeři. Ale velkoplošná plátna nejsou žádná legrace. Takže je to opravdu sen.
Okolo jednoho obrazu, o který jste se zasloužil, chodí snad všichni návštěvníci Brna. Je nad vchodem do kanovnického domu na Petrově 7.
Svatý Jan Nepomucký. Obraz jsem opravil a nakonzervoval. Chodil jsem léta kolem a viděl, jak je zničený. Je to železná deska asi 1,5 metru vysoká. Dělal jsem na tom tři čtvrtě roku. Použil jsem olej, ale byl problém, čím to přikrýt. Zkusil jsem lak. Pak jsem přišel do ateliéru a všiml si, že je tam puchýřek. To opravím, řekl jsem si. Jenže se odloupl. Nakonec jsem musel špachtlí celý povrch ručně sloupat, a co se poškodilo, znova opravit. Skoro mi u toho tekly slzy. Trvalo to celý týden. Přemýšlel jsem, co na obraz dát, a radil se s odborníky. Nakonec vyhrál včelí vosk. Je pružný, takže se smršťuje a natahuje podle počasí. Dal jsem na sebe tři vrstvy a chodím to tam kontrolovat. V případě potřeby se vosk dá smýt a deska znovu převoskovat.
A jak jdou obrazy do spolku se správním právem. Trestní, jako podvody, krádeže, vraždy nebo daňové úniky, mi připadají záživné. Ale správní právo, úřady? Není nic suššího.
Je to odvětví veřejného práva, které se zabývá veřejnou správou. Tam patří vše, co dělá výkonná moc ve státě, aby fungoval. To znamená úplně všechno – zdravotnictví, školství, obrana, vnitřní správa, kultura, doprava, telekomunikace.
Je tam místo pro lidi?
Pro úředníky určitě. I oni jsou přece lidé. (smích) Ale na menších obcích je to hlavně o lidech. Říkám studentům, že to nejsou jenom vyhlášky, ale i starosta v přepůlené autobusové zastávce, kde za plentou je obecní knihovna. Není tam lékař, obchod ani pošta. Autobus jede dvakrát za den. A fungování veřejné správy je také o tom, co tam lidi trápí. A rozhodně to není vysoká politika. Teorie je jedna věc, život druhá. Když si představíte toho starostu, jak úřaduje v autobusové zastávce, už to není tak suché.
Na webu jsem narazila na Nadační fond Atýsek, v jehož správní radě figurujete.
Pořádáme golfový turnaj s aukcí, kromě jiného i obrazů. Výtěžek dáváme do dětských domovů, domovů důchodců, škol pro autisty, organizacím pro výcvik vodicích psů, podporujeme ochrnutou holčičku Sáru Kališovou. Na minulé aukci se vydražil můj obraz Brna za 62 tisíc. Spolupracujeme se základní školou při fakultní nemocnici. Učím tam malování. Je to moc prima, člověka to nabíjí. Před lety šly peníze vydražené za můj obraz Petrova na opravu sošky svatého Pavla, kterou někdo ukradl z oltáře na Petrově a kterou po 16 letech policisté objevili náhodou v kufru auta. Dražbu tehdy organizoval iDNES.cz. Byl to neuvěřitelný příběh. (více se dozvíte zde)
Chystáte nějakou výstavu?
Na právnické fakultě, mělo by to být někdy v dubnu nebo květnu.
