„Mám moc ráda les, přírodu, zvířata, hodně se snažíme s rodinou chodit ven a pozorovat okolí. To se samozřejmě do mojí tvorby promítá,“ říká Barbora Štěpánková.
Její zákazníci znají například hrníčky s ne úplně obvyklými kresbami sov, častým motivem na jejím nádobí jsou ale i květiny, stromy nebo srdce.
„Snažím se hodně reagovat také na to, jaké je zrovna roční období, a o jaké výrobky by tedy lidé mohli mít zájem nebo je aktuálně využít. Teď v zimě se například prodávala keramická ptačí krmítka či andělé, v létě zase, jako reakce na sucho, speciální picí misky pro ptáky, které si lidé mohou umístit třeba na zahradu,“ líčí Barbora Štěpánková.
Samozřejmostí je, jak podotýká, i příprava na nejrůznější svátky, jako jsou Vánoce, Valentýn nebo třeba konec školního roku, kdy žáci shánějí dárky pro učitele.
Stálicí jsou podle mladé ženy hlavně věci, jež lidé skutečně používají, tedy hrníčky, misky a talíře, které vytváří na svém elektrickém hrnčířském kruhu nejčastěji. A proces od kusu hlíny k výsledku, který zákazníci vidí na poličce v její prodejně nebo vystavený na trzích, není rozhodně žádná „rychlovka“.
„Každý kousek hlíny mi projde rukama hned několikrát,“ popisuje Barbora Štěpánková s tím, že materiál už léta odebírá z firmy v Doubravicích nad Svitavou.
Oheň v peci dělá zajímavé efekty
Na samém počátku je třeba z vlhké hmoty na kruhu vytočit základní tvar, který pak ale musí k finálnímu produktu urazit ještě kus cesty.
Výtvor se dá na nějakou dobu odpočívat a následně se opět vrátí na hrnčířský kruh, kde se pokračuje v jeho úpravách a v dolaďování výsledné podoby - ořezává se například okraj nádoby, zarovnává její spodní část, dělá se ouško.
Výrobky poté keramička zdobí malbou, rytím nebo speciálními razítky. „V dalším kroku putují do pece na první výpal, takzvaný přežah, což je na přibližně 900 stupňů Celsia,“ vysvětluje Barbora Štěpánková.
Pak přichází čas na glazuru a finální uložení do pece. V ní se produkty vypalují o teplotě nad dvanáct set stupňů. „Oheň v peci dělá ve výsledku velmi zajímavé efekty a právě v ohni tradiční výpal vlastně spočívá,“ vykládá tvůrkyně.
V tvorbě dá nejen na svůj um a fantazii, ale snaží se také co nejvíce vycházet vstříc nápadům a přáním zákazníků.
„Jen objížděním řemeslných trhů, i když je mám kvůli přímému kontaktu s lidmi velmi ráda, nebo prodejem v dílně by se asi úplně uživit nedalo, hodně mých věcí tedy vytvářím na zakázku,“ vysvětluje keramička.
Ke keramice se dostala oklikou přes kreslení hrníčků
Na produkty s jejím rukopisem mohou narazit mimo jiné hosté restaurací a kaváren, mladá žena pro ně vyrábí třeba příborníky či misky. Na přání zákazníků dělá i zápichy do květináčů, domovní znaky a čísla, otisky nohou a rukou nebo různé dárkové a propagační předměty.
Přitom k vlastní keramické výrobě se tvůrkyně dostala tak trochu oklikou - klidně z ní totiž mohla být výtvarnice.
„Vystudovala jsem v Jihlavě uměleckou grafickou školu, kde jsme se ale věnovali spíše kresbě, malbě a fotografii, ke keramice jsme se tam moc nedostali. Zkoušela jsem se hlásit i na vysokou školu, přijetí se ale napoprvé nepodařilo,“ popisuje majitelka dílny. V mezičase začala pro kamarádku kreslit hrníčky, a práce s keramikou ji chytla.
I přesto, že se následně na vysokou školu dostala, dlouho na ní nevydržela. „Nebavilo mě to. Postupně jsem dospěla ke zjištění, že bych chtěla dělat svoje vlastní věci,“ vzpomíná. Absolvovala proto rekvalifikaci a následně si otevřela svoji vlastní dílnu ve žďárské Santiniho ulici.
Začátky podle ní nebyly úplně snadné, ale dnes si život bez vlastní tvorby a s tím spojené svobody neumí moc představit. „Ne vždy sice lze dělat věci úplně podle sebe, především kvůli času, který chci samozřejmě kromě práce věnovat i rodině. Už dlouho jsem například nevytvářela žádné větší modelované objekty, jako jsou sochy, přitom mě to moc baví. Ale třeba na to brzy dojde,“ dodává Barbora Štěpánková.
