Začátek tohoto kavárenského „toboganu“ se vzestupy a pády začal před lety v kanceláři rodinné firmy zaměřené na odtahovou službu. Pavla Paseková tam pracovala s manželem. Postupem času si uvědomila, že se firma už obejde bez její každodenní přítomnosti. Sílila v ní touha utéct z kancelářského života. Chtěla vytvořit vlastní podnikatelskou stopu.
Zpočátku si plánovala otevřít malou dílnu, kde by šila a malovala podle svých představ. Po čase záměry poupravila směrem ke kavárně.
Zároveň věděla, že nechce kávu a dortíky nabízet na náměstí či jinde v centru. „Tam bych nikdy s kavárnou nešla. I když jsem později dostala nabídky na nádherné prostory uprostřed města, nelákalo mě to. Tady u nás mě to stále žene kupředu. A když lidi přijdou až sem, tak to je největší ocenění,“ vysvětluje matka tří dětí.
Kavárnu zbudovala v jihlavské okrajové části v Helenínské ulici. A udělala si ji podle svého gusta. Prostory jsou přizpůsobené dětem, hosté si dovnitř mohou vzít bez obav i psa.
Vše je bezbariérové, včetně toalet. „Mám několik přátel na vozíku a vím, jak málo je míst, kam můžou,“ popisuje kavárnice. Nechala si udělat i speciální šálky.
A protože je opravdu pečlivá, všechny spotřebiče v nové kuchyni vytahovala ze zásuvky. Tedy kromě lednic. Jenže právě technická závada na jedné z nich způsobila loni v listopadu požár.
„Volala mi sousedka odnaproti, že mi hoří kavárna. Zavolala i hasiče. Požár zasáhl všechno, všude bylo černo. Mně se ale hlavně ulevilo, že tam nikdo během požáru nebyl, čehož jsem se obávala. Ani na chvilku jsem pak neměla pocit, že se zhroutím,“ vypráví Pavla Paseková.
Hned se s kolegy pustila do odstraňování škod. Jenže dva dny poté v prostorách nad kavárnou prasklo odpadní potrubí.
„Vytopilo nás to. S požárem to nemělo souvislost. Museli jsme pak kvůli tomu sundat celé obložení stropu a znovu jej zateplit,“ líčí už bez emocí kavárnice.
Škoda byla v řádech statisíců korun. Ovšem ani tím se žena nenechala odradit.
Znovu oživit kavárnu pomohly i sociální sítě a solidarita lidí
Vyhoření i vytopení sdílela na sociálních sítích. Říká, že díky tomu zažila velkou lidskou solidaritu.
„Cítila jsem nesmírnou podporu od lidí. Zastavovali mě a říkali, ať se držíme. A tak jsme každý den makali, abychom mohli znovu otevřít. Ani mě nenapadlo, že bych se na to vykašlala,“ popisuje energická žena, která vyrostla na knížkách Jaroslava Foglara.
Když dala na sociální sítě výzvu, že potřebuje krabice na dočasné přestěhování, brzy měla místnost plnou krabic. Pražírny jí poslaly kávu zadarmo jako pomoc. Když potřebovala udělat znovu poškozené okno na míru, nemusela absolvovat obvyklou čekací lhůtu v řádech měsíců. Měla ho do týdne.
A tak byla kavárna po požáru uzavřená pouhých 44 dnů. Loni před Vánocemi otevřeli znovu.
Věřím v lidskou dobrotu, že co dáte, to dostanete zpět, říká žena
Že tam hořelo, už běžný návštěvník nepozná. Jen personál ví o malých místech, kde to ještě poznat je. Třeba na kousku začouzené nohy u stolu.
Stěny kavárny opět zdobí knížky, které si tam návštěvníci čtou. Funguje zde i dobročinný věšák, kam hosté odkládají věci, jež už nepotřebují. A jiní lidé si tyto předměty kupují. Peníze pak putují třeba do jihlavské nemocnice.
„Protože žiju skvělý život, mám zároveň potřebu to společnosti vracet,“ vysvětluje Pavla Paseková.
Angažuje se v pomoci seniorům či dětem z dětských domovů. Zvláštním způsobem se jí to vrací. Jako třeba nedávno, když v kavárně neprodala jednoho dne své originální obložené housky. Tak je vzala a odvezla večer zdravotním sestrám do nemocnice.
„Za čtrnáct dní potom jsem si popálila ruku. A v nemocnici měla službu právě ta směna, které jsem dávala housky. Já věřím v lidskou dobrotu, že co dáte, to dostanete zpět,“ nepochybuje kavárnice.
Největší radost je, když se hosté v podniku chovají jako doma
A chce, aby to v jejím podniku žilo. Proto pořádá různé kurzy či přednášky. Třeba s onkologickými tématy nebo o pečení chleba. V kavárně Paseka je prostor i pro koncerty. „Baví mě sdružovat lidi,“ říká Pavla Paseková.
Kromě kávy hostům nabízí i různé druhy čajů, tousty i třeba krupičnou kaši. A taky své pekařské výrobky. Původně přitom neměla ambici péct. Nakonec ale dospěla k závěru, že to tak bude nejlepší, když chce mít vše podle svých představ.
Největší radost zažívá, když se lidé chovají v kavárně jako doma. Třeba jako jedna rodina s dospělou dcerou, která tam chodí hrát scrabble.
„Dávám do kavárny spoustu energie. Na druhé straně mi naši hosté naopak tu energii vracejí,“ uzavírá Pavla Paseková své povídání.
A začíná si pomalu snít nový sen o tom, že by chtěli spolu s manželem v Jihlavě vytvořit sportovně-kulturní centrum podle svých představ. „To ale nebude zítra,“ dodává.
