Venku před autobusem, ještě na světle, dostávám čtyři žetony, jimiž budu uvnitř platit. Milá paní za pultem mi představí svého kolegu: „Tohle je Michal, ten vás dovede ke stolu číslo čtyři.“ „Dobře, děkuji.“ Obracím se na svého jmenovce a ze slušnosti říkám: „Dobrý den.“ Poté už ze zvyku, automaticky, natahuji ruku, abychom si potřásli.
Ale ono nic. „To je trapas,“ pomyslím si. Okamžitě mi dojde, že nevidí, proto mi ji nepodal. Ach, ta automatika... „Pojďte dál.“ Vcházíme do autobusu, za námi se zavřou dveře a od té doby je všude kolem nás tma. Michal radí: „Pojďte pomalu za mnou po hlase, já vás navedu.“ V hlavě se mi honí myšlenky: Co když do někoho narazím? A co kdybych někomu vylil kávu?
Ááále, nač ten strach. Vždyť mám někde kdesi před sebou Michala a ten právě naviguje: „Táák, tady půjdeme nahoru... A zase dolů.“
Přicházíme ke stolu, kde mi Michal doporučuje, ať si sáhnu na hrany stolu, pak se natočím zády a posadím. „Výborně, děkuji,“ chválím svého průvodce tmou. „Není zač,“ reaguje sympaticky. Takhle milí jsou tady mimochodem úplně všichni.
I číšník Honza, jenž přichází a příjemně mě uvítá: „Dobrý den, co si dáte dobrého?“ A jmenuje položky z nabídky. „Jeden pomerančový džus.“ Načež mi ukazuje – pardon, snaží se představit, co všechno je na stole. Na straně u pomyslného okna je krabička, v níž nacházím papír a tužku. „To kdybyste si chtěl něco zkusit nakreslit,“ vysvětluje mi.
A pak už se jen snažím zorientovat. Ono to jde. Opravdu. Trvá to, ale po čase už tak zmatený nejsem.
Číšník Honza se vrací zpět, už s plným hrnkem. Sahám před sebe do prázdna a strachuji se, že do něj narazím a vyliji ho. „Dejte si, prosím, ruce na hranu stolu a já vám hrneček předám,“ povídá mi a cítím, jak mne dotykem navádí k hrnku. „Děkuji,“ jsem šťastný, že nedošlo k faux pas.
Proč si nerozsvítíte? Protože by to bylo k ničemu
Následně už mohu užívat klidu a pohody. Je mi tady příjemně. Kolem mého stolu chodí noví a noví hosté, které také vede Michal, a když se usadí, jedna paní se ptá: „Vy to kafe děláte potmě?“ – „Ano, dělám.“ – „Já bych ho asi rozlila. Proč si nerozsvítíte?“ – „No, víte, já i kdybych si rozsvítil, tak tušíte, k čemu by mi to asi bylo...“ Komické! Pravda, nikdo nám neřekl, že nás budou obsluhovat lidé bez zraku, byť se to dalo čekat, ale Honza to vzal s humorem.
Popíjím džus a nahmatám si v krabičce tužku a papír. Zkouším nakreslit domeček. „To jsem zvědavý, co z toho vyleze,“ říkám si v duchu. Venku zjistím, že to není tak zlé. Mezitím se jedna paní ptá číšníka: „Já vidím černo a ještě takové záblesky. Co vidíte vy, Honzo?“
„Já vždycky říkám, že nevidím ani tu tmu,“ reaguje. Zvláštní, ale logická odpověď. O zrak prý přišel v jednom roce, tudíž pochopitelně nedokáže vysvětlit, co prožívá.
Po hodině, během níž jsem od číšníka dostal odpovědi na spoustu otázek, prosím o zavolání Michala. Ten mě odvádí a já jdu ven – do reality, kde mě právě šíleně pálí oči od slunka. A když zaplatím a odejdu, dochází mi jedna věc: Je smutné, jak příliš řešíme vzhled. Tady jsem poznal úžasné a sympatické lidi a přitom jsme se jen slyšeli po hlase.
Nevěříte? Přesvědčte se sami. Otevřeno mají v kavárně – jak píší ironicky na autobuse – od nevidím do nevidím. A konkrétně v Jihlavě vám bude k dispozici ještě v sobotu.
