"V sále čpělo pivo a v zimě bouchala kamna. Představte si, že je vám devět, jste zapálený pro film a přitom je každý druhý nepřístupný! Jen proto, že v něm někdo sáhl někomu na rameno. Že se chlap dotkl ženské... Vymýšleli jsme různé fígle, abychom se mohli dívat. Třeba jsme se pod jevištěm přes složené uhlí dostali nahoru, lehli si za oponu a škvírou pozorovali plátno. Nechali nás při žurnále a pak nás vytáhli za nohy pryč."
Karel ČáslavskýNarodil se 28. ledna 1937 v Lipnici nad Sázavou. Byl českým filmovým archivářem, historikem, publicistou a moderátorem, pracovníkem Národního filmového archivu specializovaného na oblast zpravodajského filmu do roku 1945. Po studiích na Střední filmové škole v Čimelicích působil od roku 1956 ve Filmovém studiu Barrandov ve funkci asistenta produkce, později jako asistent režie. Byl specialistou na němý film a americkou filmovou grotesku, nadšeným a vytrvalým propagátorem a obdivovatelem českého filmu. Během vyhlašování výsledků ankety TýTý 2009 byl uveden do Dvorany slávy této soutěže. |
Tak vzpomínal filmový historik Karel Čáslavský na své první kino v životě. Stálo v Lipnici nad Sázavou, v hostinci U Kotků. Budoucí filmový historik tam poprvé zamířil ve čtyřicátých letech minulého století.
A kdy byl U Kotků naposledy? "Dobře poslouchejte. Měl jsem tam pěknou besedu v létě roku 1989. Byl jsem tázán na všechno možné a naprosto svobodně jsem odpovídal. Dost jsem si pouštěl pusu na špacír. Dali mi přesto čestné občanství, takový diplom s hradem. Úplně na konci mi řekli, že toto bylo poslední představení a že se kino zavírá. Nechtěli mi to říkat předtím, že bych prý asi nepřišel. Takže kino bylo u mého začátku a já byl u jeho konce. To je hezké, ne?" popsal Karel Čáslavský před šesti lety v rozhovoru pro vysočinskou přílohu MF DNES.
Tehdy s povídáním ochotně souhlasil a rozpovídal se o dětství v Lipnici. "Po škole jsme vždy zahodili tašku a vyráželi do širokého okolí. Nejbohatší možnosti skýtala zřícenina hradu, kde jsme podlézali hlavní bránu. Šplhali jsme po strmých zdech a třeba vybírali kavky. Každý jsme si jednu odnesli domů a trénovali je. Ony se dokonce naučily i mluvit. Pak nám všem stejně uletěly. Když dnes vidím, kudy jsme chodili, tak mě jímá hrůza. A nedivím se kastelánovi, který nás tenkrát honil," popisoval s úsměvem filmový historik ve své maličké kanceláři v archivu.
A prozradil, jak z Lipnice odešel studovat do Čimelic filmovou školu. "Já už málem nastoupil na stavební průmyslovku do Havlíčkova Brodu, ačkoliv jsem byl vždycky antitalent na výkresy. Kreslil jsem je lajdácky, tak trochu ve stylu Emila Filly. O filmu jsem brebentil od sedmi let a ředitel měšťanky pan Kalenský mi někde našel na seznamu škol Čimelice. To by bylo, kluku, pro tebe, řekl mi," pravil.
"Že jsem přijatý mi přišlo v srpnu roku 1952 ve chvíli, kdy jsem v rámci brigády pomáhal opravovat zeď na hřbitově. S dopisem, který mi tam předal listonoš pan Makovec, jsem možná cestou domů uběhl světový rekord. Byl jsem šťastný, že mě vzali," zavzpomínal.
Láska k filmu mu zůstala celý život. "Dobrý film umí zapůsobit na člověka. Kdysi jsme jednou vyšli ven s tehdy ještě asistentem Jurajem Herzem z kina Blaník po Felliniho Silnici... Byli jsme tím úplně ‚opilí‘. Jít do kina býval svátek. Televize dojem z filmu zničila. Od ní se zvednete, jdete si uvařit kafe, pak vám to přeruší reklamy a zážitek není žádný," vysvětloval.
A samozřejmě dobře věděl, jaké historické záběry se dochovaly z Lipnice. "Byl sběratel pan Veselý, který natáčel osobnosti a vydal se i za malířem Panuškou do Kochánova. Při té příležitosti natočil asi z jedoucího auta roztřesený záběr Lipnice. To je vše. A kousek filmu Řeka čaruje se natáčel u lomů mezi Lipnicí a Světlou nad Sázavou," popsal.
