Lucii Maršíkovou mnozí Náměšťáci znají pod rodným jménem Kaderábková. Z města odešla před dvanácti lety. Od kamarádky Zuzany Valové z náměšťského muzea nyní dostala nabídku uspořádat v rodném městě výstavu.
Proč právě focení miminek a jak jste se k němu dostala?
Každé miminko, malé dítě i těhotná maminka je velkou inspirací. Od dětství mě bavilo focení, a tak jsem směřovala k této profesi. Původně jsem se chtěla věnovat reklamní fotografii, ale pak jsem zjistila, že to tak úplně neodpovídá mé povaze lidumila. Před několika lety jsem viděla snímky malých dětí jedné zahraniční fotografky, a protože děti miluji, další směr byl jasný. Ostatně mám i spoustu dalších rolí: chování miminek, rozesmívání, zpívání a taky jejich uklidňování.
Co se fotí hůř? Holky, nebo kluci?
Stejně. Opravdu záleží hlavně na rodičích, jak se na všechno připraví. Když jsou větší děti a když nemluvím o novorozeňátkách, tak jsou lepší holčičky, jsou klidnější. A jsou princezny, líp se předvedou a můžu si je nazdobit. Kluci jsou větší lumpové a víc je honíme po ateliéru. Malé miminko je potřeba nafotit do čtrnácti dnů, aby nebyl problém s ním manipulovat. Do té doby totiž miminka většinou spí, a tak je nijak netrápíme. I tak se stane, že někdy je miminko spokojené, nakrmené a nejde ho prostě uspat. Může to trvat minuty, ale i hodiny. Focení novorozeňátek probíhá většinou u nich doma a potřebujeme na to až čtyři a půl hodiny. Nespavost ale není zdaleka jediná záludnost, se kterou je třeba při focení počítat. Miminko se samozřejmě fotografuje bez plenek, ovšem čůrá a kaká podle potřeby. Během focení k takové situaci dojde přirozeně mnohokrát, a proto je potřeba mít i dostatek rekvizit. A já si nosím pro jistotu tak tři až čtyři náhradní trička. (smích)
Lucie MaršíkováDvaatřicetiletá fotografka pochází z Náměště nad Oslavou a zaměřuje se na focení novorozeňat, batolat, dětí i těhotných maminek. Ateliér má v Praze. |
Fotí se děti líp v rodině, nebo v ateliéru?
Tady na výstavě v Náměšti jsou hlavně snímky novorozeňat. V ateliéru je předem připravené prostředí a všechno máme po ruce. V tom bytě je to občas náročnější, proto preferuju ateliér. Tam mám pro práci větší výběr rekvizit a velký prostor pro kreativitu.
A nepodařilo se to někdy?
Za celou dobu téměř čtyř let, co se intenzivně věnuji focení malých dětí, jsem musela focení zrušit pouze dvakrát, a to proto, že miminko opravdu tak plakalo, že se ho ani po několika hodinách nedařilo utišit. Někdy jsou naopak miminka hodně spavá a máme nafocené třeba za dvě hodiny.
Bylo těžké se v Praze prosadit?
Myslím si, že když se věci dělají poctivě a člověk do toho vloží svou energii, že to funguje. Platí to ve všem, nejen ve focení. A lidi se ke mně vrací i s dalšími klienty, máme hezký osobní vztah. Je to kombinace víc věcí, nejenom focení, ale i toho lidského přístupu k lidem i dětem. V Praze jsme jako rodina dvanáctým rokem, ale ateliér mám 3,5 roku. Fotila jsem i celebrity a jejich děti, bylo jich víc, ale ty pochopitelně nepublikuju. Jsou soukromé.
Co fotíte kromě malých dětí? A proč máte na svém webu i traktor s jadernou elektrárnou?
Když nebudu mluvit o focení, které mi vydělává peníze, což je reklamní a portrétní fotografie, tak nejraději fotím různá zátiší a zákoutí. Naopak se vyhýbám reportážní fotografii. Dvě fotky s elektrárnou, ty byly ještě do školy, s konkrétním zadáním industriální krajina. Protože jako rodáka od Dukovan mne jako první napadlo vyfotit kapličku s elektrárnou v pozadí. A pak kolem projel na poli orající traktor. Tak jsem čekala přes hodinu, až se objevil znovu na tom "správném" místě…
Jak často fotografie vystavujete?
Já se na výstavách moc neobjevuji. Fotím a jsem ráda za to, že jsem s lidmi a práce mne baví. V Náměšti jsem ale moc ráda, je to pro mne moc hezký návrat domů, byla jsem naměkko. Ale přece jen - například loni v prosinci jsem pořádala výstavu pro domov seniorů v Praze 4, byla to autorská charitativní výstava, byly tam mé fotky z cest, moje oblíbená zátiší, ulice a místečka. Akce měla velký úspěch a domovu se vydělalo 60 tisíc.
