„Jeden rok jsme měli v celé škole pouhých šest žáků. Nyní je jenom v první třídě devět dětí! To byl obrovský nárůst. Příští rok budeme mít zase pět prvňáčků,“ neskrývá radost starosta Věžnice na Havlíčkobrodsku Josef Málek, jehož obec je zřizovatelem tamní malotřídky. „Ten populační nárůst je opravdu znát a to je dobře. Obec bez školy totiž umírá,“ míní.
Co je malotřídkaŠkolský zákon definuje školu malotřídního typu jako školu jen s jedním vzdělávacím stupněm, která má méně tříd než ročníků. V praxi to funguje tak, že děti z 1. až 5. ročníků jsou sloučené a studují společně v jedné třídě, nebo jsou rozděleny například do tříd dvou. V celé škole může být třeba jen patnáct, ale i padesát dětí. |
Nedostatek žáků nemá například ani základní škola ve Vyskytné nad Jihlavou. „Jeden čas jsme mívali dvacet dětí. Nyní to je padesát. Nástup silných ročníků jsme pocítili a navíc jsme zaznamenali i další fenomén. Děti k nám do malotřídky začali vozit i rodiče dětí z Jihlavy,“ upozorňuje ředitel školy Petr Baueršíma.
Kraj Vysočina má co do počtu malotřídních škol celorepublikový primát. Podle informací krajského úřadu fungovalo v regionu ve školním roce 2014/15 celkem 116 základních škol malotřídního typu, což je téměř polovina všech „základek“ v regionu. Na Vysočině je totiž velký počet malých obcí, pro něž jsou malotřídky charakteristické. Jsou to školy, kde je méně tříd než ročníků a děti jsou ve třídě sloučené.
Školu zavřeli jen komunisté
Rozhodnutí o provozování malotřídky je na zřizovateli, tedy obci a jejím zastupitelstvu. Obce ale na ně nedají dopustit. Zpravidla chtějí školu udržet stůj co stůj, i když její chod často dotují. Školy na vsích jsou totiž důležitou kulturní a společenskou institucí s historií sahající daleko do první republiky.
„Naše škola měla už nesčetněkrát namále. Jednou už bylo dokonce odsouhlaseno, že skončí, ale nakonec se nám ji povedlo zachránit,“ vzpomíná starosta Věžnice.
„Školu se podařilo zavřít jenom komunistům. Ale hned po revoluci, začátkem 90. let, se nám ji povedlo znovu otevřít. A od té doby si ji držíme. Loni jsme investovali milion do otevření druhé třídy, předloni to bylo do zateplení,“ popisuje Málek s tím, že ročně dává obec škole na provoz 350 tisíc korun.
Jeho kolega z Vyskytné nad Jihlavou se domnívá, že pokud nyní někde na Vysočině hrozí uzavření malotřídky, důvodem je, že zřizovatel a ředitel školy nenašli společnou řeč. „Bývá to bohužel někdy i o osobních antipatiích,“ poznamenává Baueršíma.
Když se mladší děti něco naučí odd těch starších
Ne ve všech malotřídkách se ale babyboom projevuje. Jejich budoucnost závisí i na tom, jak se obec rozvíjí a zda je schopna si udržet mladou populaci. Například Písečné u Bystřice nad Pernštejnem malotřídku podporuje a dává jí čtvrtinu svého ročního rozpočtu. Dětí v tamní škole však ubývá.
„Populačně silné ročníky se u nás nijak neprojevují - vesnice stárne, dávno se tu nestavělo a je jen málo případů, že tu mladí lidé zůstávají. Dětí nám fakticky ubývá,“ vysvětluje Petr Okurka, ředitel tamní základní a mateřské školy, kterou tento rok navštěvuje šestnáct dětí.
Práce v malotřídní škole nese i zvýšené nároky na kantora. Ten musí v hodině zaměstnat všechny děti tak, aby se vzájemně nerušily. „Když s tímto faktem učitel umí pracovat, mohou se děti snadno učit jeden od druhého. Pro ty starší je dobré, když vidí, že něco, co se kdysi snažili naučit, je pro ně teď lehké. Upevňují si to a nabývají sebevědomí. Ti mladší se mohou nechat zaujmout tím, co slyší a vidí u starších,“ připomíná Okurka.
O malotřídkách panuje i řada předsudků. Třeba že děti nemají potřebné vybavení a moderní školní pomůcky nebo že nedosahují takových studijních výsledků jako na škole klasického typu.
To však ředitelé škol vyvracejí. „Troufnu si tvrdit, že máme lepší vybavení než leckterá velká škola. Letos budeme pořizovat například třetí interaktivní tabuli, máme speciální učebnu výtvarné výchovy, velkou tělocvičnu a nadprůměrné máme i počítačové vybavení. Navíc výborně spolupracujeme s obcí, která nás podporuje, jak se dá,“ podotýká Baueršíma s tím, že ani se začleněním na druhý stupeň základních škol nemají žáci problémy.
Velká výhoda? Méně dětí ve třídách, žádná šikana
A malý počet dětí ve třídách? To je fakt, který rodiče i učitelé považují za velkou výhodu. „Je fajn, když je škola malá. Věřím, že pro děti se tam vytváří přirozenější, přehlednější a bezpečnější prostředí. Lépe se znají, potkávají malý okruh lidí. Malotřídní školy umožňují také individuální přístup i možnost alternativních postupů ve výuce,“ konstatuje Okurka.
To souvisí i s dalším novým fenoménem. Rodiče školáků ve velkých městech začali v posledních letech tíhnout k malým školám. Do malotřídek se tak dostávají i děti z měst, které mají možnost chodit do klasické školy.
„Rodiče objevili výhodu malotřídek. Pochvalují si malý kolektiv, který nedává prostor šikaně, i to, že má kantor víc času na každé dítě. Ve velkých školách bývá nyní, když nastupují silné ročníky, ve třídách až třicet dětí. A to je opravdu hodně,“ říká Baueršíma.
Jeho slova potvrzuje také Edita Mariánusová z Cejle. Přestože denně dojíždí do práce do Jihlavy, svého syna dává doma do malotřídky. „Jsme se školou velice spokojení. Individuální přístup, výborná metoda splývavého čtení a malý kolektiv, to považuju za velké přednosti. Naopak v Jihlavě je ve třídách dětí moc a učitelé se jim nemohou tolik věnovat. Tady i víc respektují jejich osobnost a učí je větší podpoře komunity,“ pochvaluje si.
Rodinná škola, kde nejsou čtvrťáci ani Windows 10 Skupinka sedmi dětí sedí na židlích, které jsou srovnány do kruhu. Se svou učitelkou právě probírají, co se minulý týden událo a co by se mohlo v jejich škole zlepšit. Na přetřes přichází nejčastější zlozvyky ve třídě nebo dokonce i to, jak se kdo v kolektivu cítí. „Kdybyste měli kouzelný prsten jako Arabela, co byste na naší škole zlepšili?“ ptá se svých svěřenců učitelka Marta Kozdas, která je také nedílnou součástí diskusního kruhu. „Já bych chtěl, abychom na počítačích měli Windows 10,“ říká jeden z chlapců. „Jenže ty nedostaneme, protože nemáme moc peněz. Jsme malotřídka,“ odpovídá mu druhý. Na první pohled je znát, že děti jsou na podobnou debatu zvyklé. Nestydí se, nebojí se vyjádřit svůj názor. Nijak je nebrzdí ani fakt, že je mezi nimi věkový rozdíl dvou let. V základní škole v Cejli na Jihlavsku totiž spolu sdílejí třeťáci a páťáci jednu třídu, čtvrťáka momentálně žádného nemají. „Tohle sezení děláme každé pondělí,“ vysvětluje Kozdas, která třídu vede a zároveň je ředitelkou školy, do níž chodí dohromady patnáct dětí. Osm žáků je ve třídě pro první a druhý ročník, zbylých sedm pro třetí a pátý. „Máme tady k dětem blíž“ Dohromady se o děti starají tři lidé, kromě Kozdas jsou to ještě učitelka Lenka Volfová a vychovatel, angličtinář a tělocvikář v jedné osobě Martin Dvořák. „Na první pohled to vypadá, že tři lidi jsou na patnáct žáků luxus, ale třeba já nejsem učitelkou na plný úvazek. Mám k tomu na starosti práci ředitelky a zároveň dětem a jejich rodičům poskytuju speciální pedagogickou podporu,“ vysvětluje Kozdas, která právě speciální pedagogiku vystudovala. V minulosti působila i na jedné klasické základní škole v Jihlavě, může tedy srovnávat rozdíly v práci s menším a větším kolektivem dětí. V Cejli se například díky méně početným třídám může více věnovat žákům, kteří mají speciální vzdělávací potřeby. „Máme tady k dětem blíž. Víc se známe i s jejich rodiči, proto můžu o škole s klidným svědomím říct, že je rodinná,“ vyjmenovává výhody. „Mrzí mě, že až skončí tento školní rok, tak se rozejdeme,“ potvrzuje úzké vazby při třídní diskusi jeden z páťáků, kterého po ukončení tohoto ročníku čeká přesun na jednu ze základních škol v Jihlavě. „Snad přechod do většího kolektivu zvládnou,“ doufá Kozdas, která je ve 32 letech jednou z nejmladších ředitelek na celé Vysočině. Na své místo nastoupila před letošním školním rokem, společně s ní přišli i oba zbylí pedagogičtí pracovníci. Ve škole zavedli několik novinek, ať už jde o již zmíněnou pondělní diskusi v kruhu, nebo že začali dbát ve školní jídelně na zdravější styl stravování. „Udělali jsme malou bylinkovou zahrádku, od podzimu chceme začít pěstovat i zeleninu. Co nám vyroste, dáme kuchařce,“ přibližuje Kozdas. Ta v současné chvíli připravuje takzvaný Den naruby. Při něm si rodiče žáků vyberou jednu hodinu z rozvrhu, kterou pak přijdou do školy odučit. Datum, kdy k tomuto zpestření výuky dojde, není těžké uhodnout. Na apríla. |
