Má za sebou spoustu divadelních rolí a objevil se i v desítkách filmů včetně oscarového Kolji či pohádky Lotrando a Zubejda. Jednu z největších filmových rolí vytvořil v roce 2003 ve snímku Městečko. Je to jediný film, pod nímž je podepsán jako režisér Jan Kraus, jinak známý herec a moderátor. Diváci znají Brancuzského i z řady televizních seriálů.
V Horáckém divadle působil v letech 1990 až 1993 - a to bylo zrovna v době, kdy se stará budova v centru města bourala a stavěla nová, takže soubor působil v náhradních prostorách divadla Na Kopečku v areálu psychiatrické léčebny.
Brancuzský dostal tehdy přímou profesionální nabídku a nemusel dělat herecké zkoušky, protože už byl známý svou prací v amatérském divadle. A tak se stal elévem.
U filmu začínal už v době, kdy hrál u ochotníků. Pamatuje si, že šlo o historický film s Jurajem Kukurou a on byl v komparzu. S tímto slovenským kolegou se o mnoho let později potkal znovu na jevišti Činoherního klubu ve hře Rodinná slavnost. To už byl Brancuzský profesionálním hercem. S Kukurou hráli i v Bratislavě.
První opravdovou roli před filmovou kamerou dostal Otmar Brancuzský v komedii Hotýlek v srdci Evropy. Jezdil točit už v době působení v Horáckém divadle.
„Otmar je jméno s názorem. Buď se za něj stydíš, nebo jsi hrdý“
Mimochodem jméno Otmar se v jeho rodině předává z generace na generaci. „Beru to tak, že je to v podstatě šlechtická záležitost. Otmar je prostě jméno s názorem. Buď se za něj budeš stydět, nebo na něj budeš hrdej. A já jsem hrdej,“ říká.
Chodil do helenínské základní školy. Vyučil se knihařem a na uměleckoprůmyslové škole studoval fotografii. Živil se i jako výtvarník či kotelník, pracoval též v muzeu či kulturním středisku. Nějaký čas taky asistoval při výrobě příze v podniku Partex. Později pracoval jako hospodský v Brtnici, kde založil před více než třiceti lety divadelní spolek Bezchibi. Nové členy tenkrát hledali i pomocí městského rozhlasu.
Herecké začátky Otmara Brancuzského jsou ale ještě staršího data. „Táta hrával amatérské divadlo v Malém Beranově v tamním kulturáku a já s ním chodil na zkoušky. Při vší úctě to po těch letech vidím spíš jako takový srandamač, ale tam mě divadlo strašně chytlo, vonělo mi. V páté třídě jsem pak dokonce napsal hru. Byla to detektivka a hrála se na školním dvoře. Paní učitelka Okřinová mi tehdy prorokovala, že budu hercem,“ zavzpomínal.
Sám Brancuzský si ale dlouho myslel, že se její předpoklad nenaplní. Nakonec se ale po přelomových událostech v roce 1989 na tuto dráhu vydal. Prvního ledna 1990 nastoupil v Horáckém divadle.
Měl říct jedinou větu. A hned v ní spletl díru a smůlu
„Byl to záskok ve hře Jak šla basa do nebe. Měl jsem tehdy říct jedinou větu: Zalípni tu díru smůlou a celé Kérkonoše ti budou děkovat. Já ale místo toho řekl: Zalípni tu smůlu dírou... a zůstal stát vyvalenej. Načež kolega Petr Červinka dodal: A celé Kérkonoše ti budou děkovat. A já na to: Nebo tak,“ líčil.
V čem Otmar Brancuzský hrál v JihlavěJednou z prvních premiér Otmara Brancuzského v Horáckém divadle byla v roce 1990 pohádka Podivné příběhy pana Pimpipána. V téže sezoně hrál i Pandolfa v Goldoniho Zpívajících Benátkách. V roce 1991 si zahrál na Masarykově náměstí jihlavského purkmistra během velké slavnosti, kdy si město připomínalo, že byla vyhlášena kompaktáta v roce 1436. V květnu roku 1992 měla premiéru Zeyerova Stará historie, v níž se také objevil. Velkou jihlavskou příležitost dostal ve stejném roce ve hře Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same v režii Michaela Junáška. Další režisér Karel Brynda ho obsadil v zimě roku 1993 do Nashova Obchodníka s deštěm. |
Nebylo jednoduché začít po třicítce naplno s herectvím. Doma na vsi slýchával, že přece studoval něco jiného a teď si vymýšlí s herectvím, které nevystudoval a navíc není v Jihlavě nijak dobře placené. Otmar Brancuzský se však nevzdal.
V roce 1993 rodné Jihlavsko opustil a vydal se dál do divadelního světa. Bylo mu sedmatřicet let a zamířil do Hradce Králové. „Tam později Milan Schejbal režíroval hru Bez roucha aneb Ještě jednou zezadu a nabídl mi hostování v pražském Divadle ABC, kam jsem nastoupil zase prvního ledna 1995 a zůstal v něm jedenáct let.“
Dnes hraje v Činoherním klubu třeba s Ondřejem Vetchým, rovněž jihlavským rodákem. Brancuzský ho poznal v jeho šestnácti letech. Sám je o šest let starší.
Na jevišti zmínil porážku Dukly. Takový aplaus v životě neměl
V roce 1999 se díky svému divadelnímu vystoupení dostal herec z Malého Beranova i do sportovních novin. „Šlo o hru Benátská vdovička. Hráli jsme ji tehdy ve Znojmě v den, kdy byl v Jihlavě rozhodující zápas hokejové baráže. Sál byl plný a my jsme se v průběhu představení dozvěděli, že Dukla Jihlava prohrála a Znojmo postoupilo do extraligy. Tak jsem řekl kolegovi, aby se mě, až přijdu na jeviště, zeptal: Proč jsi tak smutný, Arlecchino? On to udělal a já se po té otázce otočil k lidem a řekl: Protože jsem z Jihlavy,“ popsal herec.
Následovaly dvě sekundy naprostého ticha. „A pak to najednou bouchlo. Takový potlesk jsem už potom nikdy neměl. Lidi řvali a objímali se. A pak tleskali, kdykoliv jsem přišel znovu na jeviště. Ostatní měli ten večer smůlu,“ smál se.
Ke sportu má vztah ale i jinak. Třeba když bylo jeho synovi třináct, jezdili spolu do Adršpachu, kde lezli po skalách.
A jeho nejoblíbenější role? Všechny... „Nedovedu si představit, že bych nějakou hrál s nechutí. Jednou jsem dostal otázku: Co pro vás znamená divadlo? A já odpověděl, že je to styl života. Jak žiješ, tak hraješ, a naopak. Kdysi jsem dělal ve fabrice, kde to píchačkami začínalo a končilo, ale tady to má člověk pořád v sobě. Nevypneš, nejde to,“ prohlásil.
A nezastírá, že ho to z Prahy táhne na rodné Jihlavsko. „Mám k tomuhle regionu vztah, jenže to nefunguje tak, že bych přišel za ředitelem Horáckého divadla a řekl mu: Jak to, že pro mě nemáš roli?“ uzavřel.
