3. místo Petra Jašová
25 let, pracuje v cestovní kanceláři a skoro rok bojuje s rakovinou prsu
„Rakovina mě zaskočila, ale ne na dlouho,“
říká neuvěřitelná optimistka Petra Jašová (25), která s touto nemocí stále bojuje.
Petro, kdo vás nominoval?
Kamarádka Zuzka. Prý proto, že je na mě pyšná, jak se peru se svou nemocí. Věří totiž, že jsem strašně silná. Vždycky říká: „Nevěřím, že máš rakovinu. Jsi pořád stejná, neříkáš, že tě něco bolí...“ Jenže to si jen myslí, že jsem silná. Navenek se tak tvářím, ale často mi hlavně kvůli léčbě moc veselo nebývá. Ovšem když se konečně vidím s kamarády, tak přece nebudu skuhrat.
Kdo by se divil? Každý soudný člověk přece ví, že rakovina není chřipka.
Mně zase přijde, že zrovna rakovina prsu už skoro jako chřipka je, protože jsem během léčení měla možnost zjistit, že jistý si před ní nemůže být nikdo. Jeden z mých kamarádů (23), se mi například svěřil, že loni prodělal rakovinu prsu také. Kluk, chápete?
Cože?
Reagovala jsem stejně jako vy. Když si našel bulku, ani ve snu ho nenapadlo, že by mohlo jít o rakovinu.
Máte rakovinu v rodině?
Babička měla v pětasedmdesáti rakovinu prsu a taťka štítné žlázy, ale je prokázané, že u mě nejde o dědičnou záležitost. Spouštěčem byl stres. Léčitel mi řekl, že přijímám příliš negací od ostatních, jsem velký posluchač a všechno se ve mně hromadí. A vzhledem k tomu, že já své vlastní problémy s nikým neřeším a dusím je v sobě, není divu, že pak tělo zareaguje takhle. Podle lékařů stačí mít v sobě uvnitř nějaký zánět a tohle vše dohromady pak může rakovinu spustit. Ale jsou horší věci...
Vážně? Horší věci než rakovina?
Ano, rakovinu prsu má kdekdo a já to navíc ani neměla nijak komplikované, takže si říkám, že mohlo být i hůř. Teď musím jen přečkat biologickou léčbu, dokončit ozařování, hormonální léčbu, což bude trvat zhruba rok. Ale vypadá to, že budu v pořádku.
Jak jste se o rakovině dozvěděla?
Bolely mě kosti a klouby. Skoro sedm měsíců jsem chodila po doktorech, aby mi řekli, co se mnou je. Ale pořád jsem jen slyšela, že jsem v pořádku, a nikdo si se mnou nevěděl rady. A na Štědrý den jsem si nahmatala bulku v prsu. Bolela a byla dost velká, ale protože se říká, že rakovina nebolí, a tvrdila mi to i lékařka, nepřipouštěla jsem si to. Až v lednu, den po mých narozeninách, mi řekli, že mám rakovinu. Bude to znít divně, ale mně se vlastně ulevilo, že konečně vím, co mi je. A hned jsem se začala vyptávat, co bude dál a jaké jsou možnosti. Řekla jsem si: „Tak to máš holka a teď jen vědět, co s tím.“
Vaše kamarádka říkala, že obdivovala, jak jste se vyrovnala se ztrátou vlasů.
Před chemoterapií jsem měla dlouhé, kudrnaté vlasy a neuměla jsem si představit, jak bez nich budu vypadat. A vzpomínám si přesně, když to začalo. Dva týdny po první chemoterapii jsem byla se svým přítelem v bazénu. Když jsem se pak šla osprchovat a sáhla jsem si do ještě mokrých vlasů, zůstal mi obrovský chomáč v ruce. To jsem obrečela. Ale taky jsem věděla, že to takhle nechci. Že je chci oholit hned, najednou. Poprosila jsem svého přítele, jestli by to udělal on. Kývl. Ale když pak doma došlo na věc, stál nade mnou s tím strojkem a říkal: „Já nemůžu...“ Ale přemluvila jsem ho. Byl to zvláštní okamžik. Ani jeden jsme nepromluvili. Ale zvládl to. Pak už mi holil hlavu pravidelně.
Co paruka?
Strašně jsem ji chtěla, spoustu jsem jich vyzkoušela, ale nakonec jsem ji měla na hlavě asi jen dvakrát. Byla mi nepříjemná, škrábala mě, bylo v ní vedro, a tak jsem si řekla, že snad mám to koleno jen jednou za život, tak je potřeba si to užít. Taky jsem měla kliku, že jsem byla bez vlasů v létě, v zimě by to asi bylo horší, ale v létě to bylo osvobozující. Teď jsem ráda, že už mi vlasy zase rostou. Osm plešatých měsíců stačilo.
Přítel vás podpořil. Máte štěstí v lásce.
To ano. My spolu navíc byli jen krátce, když jsem za ním přišla, že jsem nemocná a je jen na něm, jestli se mnou bude chtít být dál nebo ne. Ale řekl jen, ať neblbnu, že to zvládneme. Varovala jsem ho, že to nebude snadné, a byly i krušnější chvíle, ale rozhodně si nemůžu stěžovat. Podržel mě!
