Syndicate je obyčejná střílečka v tom nejlepším slova smyslu

Boj proti globálním korporacím nebývá jednoduchý. Ale to neznamená, že nemůže být zábavný. A tak přestože hra Syndicate nenabízí vůbec nic, čím by převyšovala konkurenci, jako celek působí nanejvýš příjemně.

Nadnárodní korporace v poslední době systematicky útočí na hráče. Zhruba před půl rokem zabodoval vynikající Deus Ex: Human Revolution a nyní nás má v hledáčku Syndicate. Ten se sice netváří jako konkurence prvně zmíněného titulu, ale podobný námět a ladění ke srovnání vybízejí od prvního okamžiku.

V obou případech nacházíme vlivné firmy, které ovlivňují světové dění. V obou hrách se objevují implantáty, které značně upravují vlastnosti a schopnosti lidí. A oba tituly vykreslují naši blízkou budoucnost jako ne příliš růžovou.

Z tohoto ne zrovna férového srovnání ale Syndicate vychází jako jasný poražený. Ztrácí vlastně ve všech ohledech: v zajímavosti, chytlavosti, způsobu vyprávění příběhu i technickém zpracování. A to nejen vzhledem k Deus Ex, ale i k žánrové konkurenci.

Syndicate nevyčnívá vůbec ničím. Ale zároveň je to jeden z mála případů, kdy to vlastně znamená výhodu. Celkovým vyzněním tak připomíná starší akci The Club: obyčejná střílečka, která nezaujme žádným dílčím aspektem, ale celkově funguje překvapivě slušně.

Syndicate tak je velmi vhodným kandidátem na "bezduchou" střílečku do sbírky, která přijde vhod typicky během líného deštivého víkendu, kdy se vám nechce pouštět se do žádných vážnější akcí. A když se taková situace znovu vyskytne třeba za půl roku znovu, přijde taková hra zase vhod.

Ocitáme se v roce 2069 a v roli hlavního hrdiny Kila se vydáváme plnit úkoly vašeho zaměstnavatele, šéfa velké korporace. Časem se ukáže, že ti hodní nejsou zase až tak hodní a zlí nejsou až tak zlí. Je to klišé v té nejsyrovější podobě, ale stejně jako v případě mnoha dalších "chyb" vám to pravděpodobně vadit nebude.

Příběh je totiž přesně takový, jaký u podobných her má být. Tedy zbytečný. Procházet stylově zpracované lokace a kosit kvanta nepřátel vás totiž bude bavit i bez příběhu. K jeho sledování vás pravděpodobně nepřiměje ani nepřesvědčivý dabing postav. A už vůbec ne "parťačka na vysílačce".

Je to totiž jakási umělá inteligence, která vám průběžně podává informace o situaci a prostředí. Její hlas je modulovaný, aby to znělo futuristicky, ale její sdělení jsou místy tak banální, respektive neuměle formulovaná, že to zní, jako když se člověk snaží mluvit jako stroj. Znalcům dramatu jistě okamžitě vytane na mysli představení divadla Sklep, v němž se parodoval Star Trek (Vařečka? Aktivovaná!). Působí to směšně, amatérsky, ale zároveň i správně béčkově.

Zajímavé jsou ale pokusy o oživení hratelnosti, přestože také nevyšly asi přesně tak, jak se původně plánovalo. Vedle klasického střílení totiž hra nabízí i další možnosti, jak s protivníky vypořádat. Prostřednictvím "hacnutí" jejich implantovaných čipů je tak můžete přinutit k sebevraždě, ke střelbě do vlastních řad, nebo je dočasně oslabit. K tomu můžete na chvíli i zpomalit čas, což teoreticky dává vcelku zajímavé možnosti likvidace a postupu.

Ve skutečnosti to ale moc používat nebudete. Typicky to vypadá tak, že se všechno budete snažit ustřílet a ke zmíněným možnostem se uchýlíte spíše jen případech, že vám bude na bojišti už příliš horko, nebo narazíte na protivníka či místo, kde je takové řešení bezpodmínečně potřeba.

Díky tomu se s tímto vcelku zajímavým systémem pořádně sžijete až někde za polovinou hry, kdy už ale budete mít vcelku dobře zažité ovládání i celkové chování hry, takže budete zase většinou jen střílet.

Syndicate je zkrátka hra, kterou si po čase klidně zahrajete znovu, a tak můžete s její znalostí při dalším hraní zkusit více či jinak využívat jejích možností.

To platí i o vylepšování vlastností hlavního hrdiny. Čas od času vytáhne někomu z hlavy čip, který může použít pro vylepšení svých možností. V nabídce je přes 20 různých schopností, jako například rychlejší regenerace, větší odolnost, zvýšená razance kulek v režimu zpomaleného času a podobně.

Žádná z nich ale není vysloveně zásadní ani úplně zbytečná. Jelikož během hry získáte těchto čipů jen pár, není od věci si tyto investice promyslet. Vlastnosti jsou uspořádány do mřížky a pokud si koupíte nějakou v sousedství některé již zakoupené, získáte navíc vyšší hladinu celkového zdraví. Není to tedy v principu tak triviální, jak by se mohlo zdát.

Je ale škoda, že to vlastně k ničemu není. Tedy, ono to k něčemu je, ale skoro to nepoznáte. Když se vám zlepší statistiky, přituhne o něco i ve hře, takže ve výsledku máte pocit, jako by se to hrálo pořád stejně. Vzhledem ke všemu dosud napsanému je to ale vlastně také dobře. Prakticky totiž neexistuje možnost, jak si hru špatnými volbami zkazit.

Příjemnému dojmu z akce pomáhají i vcelku inteligentní nepřátelé. Sice si nekreslí taktické mapy ani vývojové diagramy postupu, ale občas překvapí a slušně vám zatopí. Někdy se dobře kryjí, jindy proti vám naběhnou s významnou palebnou silou, takže sotva stíháte ustupovat a v otevřenějších prostorách vás nezřídka oběhnou i s vaším krytím. Takže zatímco si s jedním nepřítelem vyměňujete samopalem názory na Darwinovu evoluční teorii, druhý vám dá dvě dávky zezadu a problém je rázem vyřešen.

V této souvislosti potěší i hustě rozmístěné záchytné body, takže i když budete umírat asi o poznání častěji než v jiných podobných hrách, nikdy se nebudete muset vracet příliš dozadu. Někdy je tedy opakovaný úsek sice velmi krátký, ale musíte na něm znovu vystřílet celou četu nepřátel, ale i zde platí, že to nevadí. Nevzbuzuje to emoce, nerozčiluje to ani nefrustruje. Zkrátka to vystřílíte znovu a jedete dál.

Syndicate je jakousi velmi volnou předělávkou stejnojmenné staré klasiky z roku 1993 a jisté připomínky dob minulých najdeme i zde. Těžko ovšem říci, zda to byl záměr. Na mysli máme zejména souboje s bossy, které jako kdyby vypadly z 90. let. Celou dobu proti vám stojí (na zdejší poměry) běžní lidé, ale boss se najednou umí teleportovat, skákat pět metrů vysoko, vytvářet klamné obrazy sebe samotného a podobně.

Škoda jen, že snad až na jednu výjimku není potřeba na ně vymýšlet nějakou taktiku. Párkrát umřete, pak najdete místo, kde se můžete dobře krýt a kam se boss příliš nepřibližuje. Pak již stačí jen trocha štěstí a trpělivosti a jednoduše ustřílíte kohokoliv.

Technické zpracování také není zrovna špičkové. Ale zejména grafika má svůj osobitý styl a některé lokace jsou i přes jednoduché zpracování vizuálně působivé a stylové. A má velký podíl na tom, jak Syndicate nakonec dopadl.

Tedy jako nenáročná jednoduchá akce, která sice nabízí jisté možnosti, ale vlastně je nemusíte používat. Hra není nijak zvlášť dlouhá, takže ji za víkend v klidu zvládnete i se sobotním večírkem. Pokud tedy hledáte poctivou akci, kterou si čas od času rádi dáte znovu, pak je Syndicate výborná volba. Pokud hledáte cokoliv jiného, nedejbože nějakou pořádnou hloubku, najdete lepší hry.