RECENZE: Street Fighter 6 je výtečná bojovka, největší tahák ovšem zklamal

Vizuálně parádní bojovka s lehce pochopitelnými, přesto propracovanými herními mechanismy, strhující dynamikou zápasů a sympatickou směsicí původních i nových zápasníků, takový je šestý Street Fighter. Jedinou jeho výraznou slabinou je nový mód World Tour.

I když to určitou dobu vypadalo, že bojovkový žánr už nebude na výsluní, v dohledné budoucnosti se dočkáme hned několika pokračování legendárních značek jako jsou Mortal Kombat, Tekken nebo dnešní hvězda Street Fighter.

K hráčům se dostává šestý díl (asi miliontý, pokud počítáme různé spin-offy a upgrady) značky Street Fighter. A byl velmi očekávaný. Například proto, že obsahuje mód nazvaný World Tour, který má být jedním z hlavních lákadel aktuálního dílu. Měl, ale abych byl upřímný, nakonec je pro mě asi největším zklamáním na celé, jinak opravdu zábavné bojovce.

Street Fighter 6 obsahuje tři základní módy. Zmíněný World Tour, Fighting Grounds a Battle Hub. A začnu tím lepším, abych hned nebyl za brblala. Tím jsou Fighting Grounds. Jde v podstatě o směsici různých dalších módu od klasické arkády, ve které se postavíte proti vámi vybranému množství rivalů, přes trénink, versus (u jedné konzole i online) až k extrémním zápasům, v nichž si nastavíte rozmanité podmínky a pravidla. V aréně se tak mohou prohánět například nebezpeční býci a cílem k vítězství bude třeba to, že rivalem několikrát „prásknete“ o zem.

Nebudu vám tvrdit, že je tu něco vysloveně originálního, jde o mix módů, které jsme už viděli v určitých variacích jindy a jinde. Ale to jim neubírá na zábavnosti. Mým favoritem zůstává arkádový mód a to nejen proto, že jsem fanda klasických zápasů bez „zbytečností“, jako jsou dodatečné podmínky, ale také proto, že vám odhaluje příběhy jednotlivých aktuálně dostupných osmnácti postav. Jde o krátké kreslené filmečky, které jsou často součástí větší mozaiky toho, co se vlastně ve Street Fighter 6 děje.

Ústředním módem pro jednoho hráče má být zmíněný World Tour. Jde o varianci na to, co znáte z různých sportovních her, kdy se ujmete postavy, která zatím není zrovna zdatná, ale chce se uplatit v daném odvětví. Jinak řečeno, jde o přístup „from zero to hero“ neboli z nuly hrdinou.

Pro milovníky klasiky i lenochy

Hra nabízí rovnou tři formy ovládání, aby si vybral v podstatě každá.

První varianta je klasická, což je standardní schéma ovládání, kdy se sází na tři tlačítka pro různě silné údery a tři tlačítka pro různě silné kopy. Jde o nejkomplikovanější formu ovládání, ale pokud jste dlouholetí fandové Street Fightera a nemáte rádi „zkratky“, toto je asi ta správná volba.

Moderní forma ovládání není úplnou novinkou, už jsme ji viděli v minulosti a jde o něco, co je určeno pro osoby, kteří mají pocit, že bojovky jsou hlavně o tom, že zběsile bušíte do pár tlačítek. Speciální údery je možné provádět s pomocí jediného (plus určitého směru) a složitá komba se dají aktivovat skrze jednoduché kombinace „čudlíků“.

Novinkou je dynamické ovládání, a to už je opravdu spíše pro pasivní jedince. Používá se minimum tlačítek s tím, že umělá inteligence v podstatě rozhoduje o tom, jaká akce je v danou chvíli ta nejvhodnější (především v závislosti na vzdálenosti od soupeře). Jednoduše řečeno vás umělá inteligence vodí za ručičku. Ovšem, jestli doufáte, že s pomocí dynamického ovládání budete vyhrávat jeden online zápas za druhým, tak ne, dynamické ovládání je limitované jen na některé offline módy.

To je sice trošku ohrané, ale stále to má určitou dávku přitažlivost, být strůjcem osudu někoho, kdo si postupně buduje jméno. Ovšem, důležité je, aby to bylo zábavné a bohužel v případě World Tour to vždy neplatí.

Vytvoř si bojovníka podle libosti

Hrdina není předgenerován, ale vytvoříte si ho sami. K dispozici je poměrně dost možností, jak si ho uzpůsobit a stačí strávit pár minut v online vodách a najdete hromadu bizarních bytostí, které v editoru postav vznikly. Jsou tu klasické prvky jako barva očí, sestřih nebo tělesná konstituce, ale i docela netradiční aspekty jako délka končetin.

Někdo může být zklamán, že neovládáte nějakou již známou postavu z universa Street Fighter, ale žádný strach, během svého putování světem na ně budete narážet a co víc, některé z nich se stanou vašimi mistry a budete se od nich učit různé techniky. To znamená, že si poskládáte svůj styl s využitím různých úderů proslavených postav. Dá se vcelku dost experimentovat a vybudovat si styl, který vám bude vyhovovat.

Kromě toho sbíráte zkušenosti a při postupu na vyšší úroveň se vám nejen automaticky vylepší vaše statistiky, ale dostanete i body, které rozdělujete do specifických vlastností (jako je například vyšší účinnost úderů nebo větší šance na nalezení lepších předmětů).

Během hraní získáváte i platidlo, které investujete do potravin (doplní zdraví, případně dočasně či permanentně zlepší vaše schopnosti) a do oblečení. A to nejen ovlivní vaši vizáž, ale i vlastnosti. Na poměry bojovky je tu tedy docela dost možností, jak si pohrát se svým hrdinou.

V jeho digitální kůži se pak potulujete po trojrozměrném světě, jehož centrem je Metro City (známé z beat ‚em up série Final Fight), ale podíváte se i do Velké Británie nebo Brazílie.

Budete se procházet po ulicích, nakupovat, krátit si čas minihrami, přijímat, nebo odmítat vedlejší mise a plnit ty hlavní a samozřejmě se často mlátit hlava nehlava s protivníky. Zatím to zní dobře, že ano? A na papíře to dobré je, ale trochu nám pokulhává provedení.

Street Fighter 6 je bojovkou, takže i ve World Tour jsou alfou i omegou dění souboje, jenže ty mají často hodně daleko k zábavnosti standardních střetů například v arkádovém módu. Zápasy mají několik forem. První je možnost vyzvat k souboji civilistu, kteří na vás neútočí (pokud se na ně nevhrnete první vy), ale neodmítnout šanci poměřit s vámi síly. Druhou možností je to, že vás někdo napadne, obvykle členové gangu, kterých je v ulicích plno. Třetí variantou jsou klasické souboje na dvě vítězná kola.

Proti těm nemám výhrad, ale první dvě zmíněné formy střetů nejsou často úplně to pravé bojovkové, což je poměrně problém s ohledem na to, že ukousnou podstatnou část času, který ve World Tour strávíte.

V první řadě se často stává to, že nahrávání je delší než samotný souboj. Mnohokrát se totiž vracíte do zón, které jste už prošli a budete mít tím pádem mnohem vyšší úroveň než soupeři. Druhou věcí je, že bojujete proti generickým rivalům. Porážíte desítky skoro stejných protivníků (například kriminálníků s krabicí nebo televizí na hlavě) a dochází i k situacím, kdy bojujete proti postavě, jejíž „klon“ fandí po straně arény. Ne, že bych čekal, že v poměrně rozsáhlém světě bude každý jedinec unikátní, ale desetkrát za pět minut bojovat proti totožným bijcům je trochu neuspokojivé.

A jen pro informaci, soupeři někdy nejsou velcí intelektuálové a klidně se „zaseknou“ za půlmetrovou překážkou, kterou lze snadno přeskočit nebo oběhnout.

Náplň misí? Neoslní

Někdy se dá bitkám vyhnout tak, že utečete, ale s ohledem na to, že jde o jednu z hlavních forem získávání zkušeností to asi nebudete dělat pravidelně. Mimochodem, připravte se na to, že pokud vyrazíte ven v noci, pak budete gangům čelit v podstatě každých pár sekund.

Když je řeč o střídání dne/noci, to přepínáte vy a někdy je to potřeba, protože určité mise jsou splnitelné jen v danou denní dobu. Narazíte tak na úkol jako například to, že se ve dne pohybujete v jedné lokaci Metro City, splníte část mise, pak se musíte přepravit do jiné lokace v Metro City, kde jen změníte den na noc (lze to jen na určitých místech) a pak nezbývá než se vrátit zase zpět do původní lokace. A to není zrovna velká zábava.

Ostatně to platí pro více úkolů. Některé jsou fajn, jiné běžný standard pro hry v otevřeném světě a jiné jsou vysloveně otravné. A není jich úplně málo. Na náplni misí by to chtělo ještě zapracovat.

Zmínil jsem i to, že budete cestovat do různých zemí, ale neradujte se, protože často jde o místa, která se rozkládají doslova na pár digitálních metrech čtverečních a není tam nic moc co dělat. Například narazíte na několik obchodů, ale skoro do žádného se nelze dostat, jsou tu jen na okrasu.

Nemůžu říct, že by mě World Tour úplně nebavilo, ale užil jsem si hlavně některé minihry a klasické souboje proti specifickým protivníkům, ovšem většinová náplň není tak skvostná, jak si asi tvůrci přáli. Stručně bych to popsal asi jako nedopečenou Yakuzu Lite.

Upřímně, pokud by se vsadilo na klasické schéma příběhové kampaně, kdy postupně ovládáte různé bojovníky a pomalinku odhalujete větší příběh, byl bych asi spokojenější.

Bojovkový systém na výbornou

Zatím to vyznívá, že jsem zklamán a ano, z World Tour trochu jsem, ovšem přesto mám ze Street Fighter 6 spíše pozitivní dojem. Důvod je to, že jsem se vyřádil ve Fighting Grounds a to hlavně díky povedeným herním mechanismům.

V centru je takzvaný Drive System, což je kombinace různých aspektů z minulých her. Stručně řečeno jde o ukazatel energie složený z několika dílků, které slouží k provedení rozmanitých technik. Je to třeba Drive Impact, který „absorbuje“ útok protivníka. Dále je tu Overdrive, což jsou velmi účinné útoky nebo Drive Reversal, tedy efektivní protiútok. Dohromady je k dispozici pět různých využití Drive System a poskytuje to prostor pro slušné taktizování. Speciálně pak s ohledem na to, že pokud rychle vyčerpáte energii, dostanete se do stavu, kdy jste na nějakou dobu oslabení. Je tak nutné zvažovat, kdy a jakou techniku využít.

Taktizovat se tedy rozhodně dá, ale současně je hra asi zatím nejpřístupnější ze všech dílů Street Fighter. Nejen, že ke klasické a moderní formě ovládání přibyla (jen pro některé módy) nová metoda, kdy za vás plno věcí dělá umělá inteligence (lenost level 100), ale i tutoriály jsou snadno pochopitelné a základní mechaniky jednoduše proveditelné.

Chcete se socializovat?

Nakonec tu máme Battle Hub, což je v podstatě společenská zóna, kde kromě toho, že nakupujete předměty a oblečení pro svého avatara z World Tour, interagujete s dalšími hráči (může jich být až sto), využíváte online možností Fighting Grounds a co mě potěšilo, že jsou tu dostupné i různé retro hry z minulosti Capcomu.

Nebudu vám tvrdit, že jsem v daném místě trávil pět hodin denně, ale je tam poměrně dost aktivit, které neasociálního člověka zabaví.

Street Fighter 6

A nakonec vás určitě zajímá technické zpracování hry. Skoro neustále je patrné, že šestý Street Fighter hraje na efekt. A víte co? Na mě to fungovalo. „Graffiti“ efekty během speciálních úderů se mi opravdu líbily, animace a modely postav (mimo řadových bijců ve World Tour) také. Hudba (opět mimo World Tour, kde se neustále opakují jednoduché a časem až otravné melodie) nezklamala a možná vás potěší i to, že jsou zápasy „živě“ komentovány.

Je pravda, že některé arény jsou poměrně neoriginální, ale to byl problém i minulých dílů a asi žádná nebyla vysloveně šeredná.

Bez ohledu na výtky jsem si tedy Street Fighter 6 užil, ale paradoxně mě nejvíce zklamalo to, co mělo být asi největším lákadlem, a to mód World Tour. Potenciál má, ale působí prostě nedopečeně a na spoustě věcí by se dalo zapracovat.

Pokud se budeme bavit o obecném technickém zpracování, soubojovém systému nebo nabídce bijců, jsem spokojen. Ano, bojovníků by mohlo být víc, ale ti, kteří jsou k dispozici jsou veskrze fajn, jde o dobrou směsici starých známých i nováčků a navíc bylo samozřejmě přislíbeno, že postupem času přibudou další.

Samozřejmě za poplatek a to mě přivádí k poslední věci – nákupu předmětů za skutečné peníze. Ano, to bude možné, ale Capcom ujistil, že se to týká dodatečných postav a vizuální doplňků pro bojovníky, ne něčeho, co ovlivňuje samotné hraní.