Shellshock 2: Blood Trails – válečný horor?

Z akčního nebe do bláta podprůměru. Takto by se dal strušně charakterizovat druhý díl brutálního Shellshocku. Nechce si chutnat.

Shallshock 2: Blood Trails Xbox360

První Shellshock předvedl brutální, ale realistický válečný příběh z Vietnamu, jenž oplýval několika skvělými momenty, které jej vyzdvihly nad ostatní tuctové akční hry.

Ve dvojce se vývojáři kromě přesídlení na FPS žánr snaží zamávat s našími žaludky ještě více a kromě celkové brutality přidávají do hry ještě tajemný virus, zombie a skrytý poklad. Nebo drogu? Nebo vetřelce? Pokud jednotlivé součásti fungují, neznamená toještě, že to bude funkční i jako celek. A opravdu, výsledek je matoucí směs akce, hororu a příběhu, nad kterým by kroutil hlavou i Shakespeare.

Ze začátku vypadal Shellshock 2 dost ambiciózně a především příběh ani zdaleka nebyl tak kýčovitý. Kdesi v Kambodži ztroskotá letadlo CIA. Samozřejmě byl na palubě náklad, který by se do nepovolaných rukou dostat neměl. Na místo se tak ihned vydá jednotka zelených baretů vše získat zpět. Zpět se ale vráti jen jeden voják, kterému navíc jedno kolečko uplavalo. Kdo by to také bez psychické újmy přežil, plazit se dnem i nocí po mrtvolách vietkongů? Navíc ty řeči o monstrech a strašidlech. Co sakra v tom letadle bylo?

Vojáci se vlivem WhiteKnightu mění na krvežíznivé zombíky.

To nikdo neví a co je nejvtipnější, ani se to nikdy nedozvíte. V celé hře se čas od času objevují náznaky a povídačky vojáků o čemsi zvaném WhiteKnight. Zda je to nemoc, virus či droga, to nám zůstane utajeno. Jediný fakt, který ve své zpocené hlavě máte, je to, že se vojáci vlivem WhiteKnightu mění na krvežíznivé zombíky. A vy ještě ke všemu hledáte svého ztraceného bratra, který do místního pekla narukoval před vámi. No není to pech?

VIDEO

Příběh se může zdát plný zvratů, tajemství i dobrodružství, nic z toho však nečekejte. Ze Shellshocku jsem měl místy pocit, že sám neví, zda se přiklonit k hororové části žánru, nebo zůstat u válečného konfliktu, případně skočit do prozkoumávání á la Indiana Jones.

Možná proto jste misi od mise zmateně pohazováni od válečných front až po zarostlé džungle a zapadlé podzemní chrámy a nemáte jedinou potřebu ani motivaci hru opravdu dohrát. Naštěstí se přes ubohých 10 levelů prokousáte velmi rychle, a noční můra tak brzy skončí. O multiplayeru ani netřeba se zmiňovat, jednoduše není. Kéž by alespoň to ustřelování hlav stálo za to. Bohužel, nestojí.

Recenze PC verze

Nedá se nic dělat, Shellshock 2: Blood Trails je opravdu špatnou hrou. Přiznám se, že jsem se na něj docela těšil a přes podivné chování vydavatele doufal, že by z toho mohla být napínavá nadprůměrná střílečka. Takovému popisu se ale výsledek neblíží ani na pár mil.

- číst celou PC recenzi

FPS se vždy na konzolích potýkaly s nepříjemností zvanou analogová páčka. I když jde jen o praxi a schopnost si přizpůsobit míření, v Shellshocku strávíte nějakou dobu zabořeni v nastavení citlivosti, protože je míření analogem ve hře doslova peklo a věřte, že si zapauzujete do aleluja, než narazíte na správnou kombinaci citlivosti a pomoci při míření.

Celkový dojem z interakce hlavní postavy je pak celkem ucházející a jedná se o jednu z mála věcí, které lze pochválit. Nejen, že vidíte celou postavu, ale také sprint je zpracován realisticky, pomocí tlačítka můžete proskakovat okna a překážky (skok jako takový ve hře není) a vše je proloženo tolik oblíbenými interaktivními scénami, kdy musíte včas zmáčknout potřebné tlačítko. To platí při uhýbání pastím a dalším nebezpečím, stejně tak jako při soubojích jeden na jednoho, kdy pak sraženého nebožtíka dokončíte buď humánním způsobem (ehm...umlácení zbraní) nebo brutálním (ustřelení hlavy).

Ostatně brutalita je poznávací značkou celé hry a na své pouti narazíte na vojáky ukřižované, ořezané, rozsekané, nabodnuté, propíchnuté a bůh ví, jaké ještě. Znetvořenými mrtvolami je vystlána celá hra, kvůli tak hojnému počtu si jich ale po krátké chvíli přestanete všímat a počáteční strach a hutná atmosféra zmizí v nenávratnu. Holt, méně někdy znamená více. Poté, co vojáky vystřídají zombíci se pak krvavá řežba změní v klasický horor, kde už vám ustřelování hlav a crčící krev nepříjdou tak syrově mrazivé, jak tomu bylo u obyčejných lidí.

V batůžku si s sebou ponesete klasickou výbavu válečných kousků. Za celou dobu vystřídáte několik samopalů (mezi kterými nesmí chybět legendy AK47 a M16), pistole, brokovnice, pušky či bazuku. Po kapsách pak potáhnete granáty a světlice a čas od času dojde i na stacionární kulomety.

Co mně však velmi iritovalo, byla možnost nést s sebou jen jednu “velkou“ zbraň, pistoli a mačetu. Neustále tak probíhaly vnitřní boje, zda si nechat brokovnici, či si vzít povalující se samopal. Hra vás navíc ničím neupozorní, že se po několika krocích může ten či onen druh zbraně hodit, proto budete mnohdy svůj špatný výběr proklínat.

Shell shock – válečná stresová reakce

Válečná stresová reakce, v minulosti známá taktéž jako střepový šok či únava z boje, je vojenský termín pro druh lidského chování zapříčiněný válečným stresem, který snižuje bojové schopností a morálku v celku. Nejobvyklejšími příznaky jsou únava, pomalé reakce, absence správného myšlení a někdy i zmenšení pudu sebezáchovy.

Podobný stav je však krátkodobý a neměl by se plést s dlouhodobými psychickými poruchami.

Audiovizuální ztvárnění je rozporuplné a jaksi nerovnoměrné. Najdou se skvěle zpracovaná místa s prosvitajícími paprsky slunce, lehkou mlhou a hustou džunglí, pak ale doběhnete do zákopů a najednou jsme zpět v grafické minulosti.

Ať jsem hledal jakkoli, nenarazil jsem ani na skvělé modely postav, žádné pokročilé efekty či alespoň animace, které svou nešikovnosti tolik nebijí do očí. Ne, ne a ještě jednou ne, takhle se plnohodnotná hra prostě nedělá.

Shellshock 2: Blood Trails měl velké ambice, nakonec ale neuvěřitelně propadl.

Hudební doprovod je sice správně depresivní, k natolik zpackané hře ale zní spíše jako pohřební melodie. Dabing naopak příjemně překvapí a herci své role zvládají dobře. Hlavní hrdina dokonce čas od času hodí nějakou tu hlášku, což je další pozitivní věc.

Shellshock 2: Blood Trails měl velké ambice, nakonec ale neuvěřitelně propadl. U každé herní složky se dá vyjmenovat hned několik titulů, jež to zvládají mnohem lépe a vedle takových žraloků žánru, jako jsou FEAR 2, Killzone 2 či Mirror´s Edge, se Shellshock zdá být jako špatný žert, který měl dorazit před pěti lety. Pokud jsou vám vaše peněženka a šedá kůra mozková drahé, této parodii se vyhněte. Mně bohužel bude strašit ještě hodně dlouho. Ale co, padl jsem za dobrou věc.