Je milé, že i v dnešní turbulentní době jsou věci, na které se dá spolehnout a série Polda je jednou z nich. Od prvního dílu už uplynulo více než 20 let (viz náš vzpomínkový článek), až na grafiku ve vyšším rozlišení se ovšem za tu dobu nic zásadního nezměnilo a vývojáři stále sázejí na stejné trumfy – excelentní dabing od předních českých herců, parodický humor daleko za hranicemi únosné trapnosti a také zvrácenou logiku při řešení bizarních překážek.
Poldův humor je vskutku svérázný.
Sedmý díl vznikl jako dárek fanouškům, kteří se na jeho tvorbu složili díky komunitnímu financování. Před dvěma roky se autorům podařilo vybrat milion a půl, více než trojnásobek požadované částky a všech 1 208 lidí, kdo si takto zaplatili za nostalgický návrat do mladých let, kdy ke štěstí stačilo, že na ně hra mluvila česky, bude s výsledkem nejspíše spokojeno. Problém je, že nic víc, než ryzí fan service pro hrstku zamrzlých puberťáků hra nenabízí.
Adventury už jsou ze své samotné podstaty totální retro, jak však ukázala nedávno čtvrtá Syberie, i přes svou omezenou interaktivitu dokážou skvěle pobavit i dnes. K tomu ovšem potřebujete, aby fungovala alespoň jedna ze dvou jejich základních složek a bohužel nový Polda nemá ani zajímavé hádanky ani podnětný příběh.
Začněme tím povedenějším, nebo lépe řečeno méně špatným, což je samotná herní náplň. Polda byl vždy komediální adventurou a tak samozřejmě nelze očekávat, že bychom zde najednou měli dumat nad náročnými matematickými úlohami. Přesto mi přijde škoda, že hra svým ovládáním vyloženě vybízí k tomu, abyste se nesnažili o víc, než obligátní zkoušení všeho na všechno. Aktivní předměty lze totiž jednoduše měnit protáčením scrollovacího kolečka na myši, což je vzhledem k omezenému počtu aktivních míst ten nejsnazší způsob postupu.
Ok, tohle bylo výjimečně docela vtipné.
Obzvláště, když tu máme zcela nefér principy, které vlastně od jakéhokoliv přemýšlení odpuzují. Nejen, že některé akce lze provést až v určité fázi přísně lineárního postupu příběhem, ale dokonce se v lokacích i nově objevují dříve neinteraktivní předměty. Přiznám se, že jsem v jednu chvíli dokonce musel použít návod, jen abych se dozvěděl, že v inventáři existuje tlačítko, o kterém jsem do té doby ani nevěděl.
Polda 7 obsahuje na výběr dvě obtížnosti, z nichž ta lehčí se v podstatě hraje sama, zatímco na tu těžší jsem díky obrovskému množství nepřeskočitelných akčních miniher vztekal více než u Dark Souls. To však není výtka, právě minihry jsou na celé hře asi tím nejzajímavějším.
Celkově lze říct, že co se samotné náplně týče, jde o žánrový standard, jaký tu beze změn funguje už několik desetiletí. Sice si nikdy po vyřešení hádanky neřeknete „že mě to nenapadlo dříve“, ale po většinu času se obejdete bez výraznějších záseků a tak děj příjemně odsýpá.
Největší novinkou je Pankrácova ženská kolegyně.
Tím se ovšem dostáváme k té horší části, což jsou rozhovory, kterými strávíte přibližně polovinu ze zhruba dvaceti hodin potřebných k dohrání. Samotnou zápletku nemá cenu řešit, více než nějakým postupně gradujícím příběhem je Polda 7 jen slepencem komediálních skečů oplývajícím stokrát omletým „humorem“ anonymních diskuzních fór na internetu.
Autoři by rádi parodovali aktuální světové dění a popkulturu, ve skutečnosti jen komolí jména celebrit a trousí šovinsitické poznámky z páté cenové. Uživatelé filmové databáze ČSFD jistě budou znát komentátora, vystupujícího pod přezdívkou verbal – teď si představte, že namísto jeho krátkých jedovatých plivanců od něj čtete tlustý román.
„Větší půlku populace tvoří Afromoravani, zbylou půlku Hispánci, Asiaté a nejmenší polovinu běloši,“ vysvětluje například v jedné scéně „agent Pája Fetiš z Binga“, proč se světové setkání celebrit odehrává zrovna v Brně, jen aby poté „nekorektně“ zavtipkoval na téma nebinárních pohlaví. „Mý-tů je jako co? Znám jen Mý-val, malej, hezkej, chundelatej,“ kontruje absurdně hlavní hrdina Pankrác ústy (jako vždy výborného) Luďka Soboty a člověku je až stydno, co za bláboly bez dvou let osmdesátileté herecké legendě napsali do scénáře.
Ne, Poldův humor není politicky nekorektní, ale jen nebetyčně trapný. V několika scénách se tu objeví například i Andrej Babiš (Hrabiš), autoři se však nezmůžou na víc než bezzubé posmívání se jeho specifickému stylu vyjadřování, na nejbohatším muži planety Elonu Muskovi (Mlask) zase nenašli nic vtipnějšího než, že si kdysi rozbil nerozbitné okýnko (viz tento článek). Parodovat Paris Hiltonovou nebo Ordinaci v Růžové zahradě nedává v roce 2022 žádný smysl, komentáři jako „Rtěnka, nejmocnější zbraň každé ženy“ už jen autoři dávají najevo, jak moc že jim ujel vlak.
Polda je herní ekvivalent plastového Braníku v akci, zrezlého Favoritu s vyšisovanou nálepkou rádia Evropa 2 na zadním okénku nebo v rozkroku mnohokrát sešívaných manšestrových zvonáčů. Neexistuje prakticky jediný důvod, proč se k něčemu takovému vracet. Sází na minulost, ovšem dokáže z ní reprodukovat jen to nejhorší, opakuje dávno vyčpělé vtipy, které v první řadě vlastně ani nikdy nebyly vtipné. Před dvaceti lety to možná stačilo, dnes už pouhý fakt, že je hra „naše“ na úspěch málo.
