RECENZE: Nový díl Syberie je překvapivě možná ten nejlepší vůbec

Po průměrném třetím dílu se série Syberia překvapivě vrací v plné síle. Jde o nejlepší poctu životu a dílu francouzského umělce Benoîta Sokala, který loni nečekaně zemřel.

I po dvaceti letech zůstává Syberia (a její prakticky k nerozeznání podobný druhý díl) v herním světě unikátním dílem. Její autor Benoît Sokal tehdy dokázal nenapodobitelně spojit dospělá témata s pohádkovým prostředím, to vše navíc vyšperkoval nevídaném uměleckým zpracováním, jež sice po technologické stránce trochu zastaralo, ovšem jeho melancholická atmosféra funguje dodnes.

Nový díl atmosférou navazuje na předchozí, ale modernizuje hratelnost.

Třetí díl vydaný před pěti lety si sice zachoval většinu vnějších znaků, ale nějak to tehdy nesecvaklo dohromady. Hra to byla sice celkem slušná (viz naše recenze), ovšem bohužel i snadno zapomenutelná, což je něco, čemu se zbytek Sokalova díla bytostně vzpírá.

Francouzský umělec se ovšem nechtěl se svým bez přehánění životním dílem rozloučit takto rozpačitě, a tak si navzdory prudkému poklesu hráčského zájmu o adventurní žánr dokázal prosadit ještě jeden díl. A dokonce na to tentokrát sehnal i slušný rozpočet. I proto nakonec výsledek překonává veškerá očekávání a jediné, co nám tak po vydání kalí radost, je skutečnost, že se Sokal vydání hry nedožil. Lepší poctu své práci si ani nemohl přát.

Už samotný úvod (který si můžete vyzkoušet v bezplatné demoverzi na Steamu) ukazuje, že jde o milostný dopis všem fanouškům, který se ovšem nehodlá opírat jen o kouzlo nostalgie. Poněkud překvapivě v něm hrajeme za novou hrdinku, studentku hudeních umění Danu, kterou právě čeká zásadní kariérní posun, když se jí dostane cti odehrát koncert s doprovodem mechanických hudebníků.

Klíčovou roli v příběhu opět hrají automatoni.

Roboti, kterým se zde říká automatoni, jsou jedním z klíčových poznávacích znaků série a i zde se jim dostává zaslouženého prostoru. Na poměry dosud komorní série je úvodní scéna, ve které se ke klavírnímu sólu postupně přidávají další a další nástroje, nečekaně monumentální. Krásná grafika ve spolupráci se symfonickým soundtrackem skladatele Inona Zura (např. Crysis, Dragon Age, Fallout) vytváří jeden z nejlepších začátků hry, jaký jsme v posledních letech mohli zažít. Nejde přitom jen o počáteční namlsání, vysokou úroveň si Syberia drží celou dobu.

Ne že by předchozí díly byly vyloženě komediální, atmosféra nové Syberie je ovšem daleko temnější, než bylo dosud zvykem. Hra se odehrává ve dvou časových rovinách, kromě Dany si pak samozřejmě zahrajeme i za dobře známou Kate Walkerovou, jež se o několik generací později vydává v jejích stopách. Do života obou mladých žen zásadně zasahují dějinné události, zatímco svět Anny připomíná příchod temných mračen před druhou světovou válkou, příběh Kate začínající v důlním gulagu zase odkazuje na otřesnou éru stalinistických represí. Shodou náhod Syberia vyšla jen několik dnů před vpádem ruských vojsk na Ukrajinu, což hře dává zřejmě nechtěnou paralelu se skutečným děním, z čehož jde až mráz.

Poprvé v sérii si zahrajeme i za někoho jiného, než je Kate Walkerová.

Na druhou stranu nejde o žádný politický thriller, hra si pořád uchovává svoji melancholickou atmosféru a v citlivých tématech se vyloženě nešťourá. Příběh přímo navazuje na události předchozích her, ovšem při troše soustředění se v něm snadno dokáže zorientovat i nováček, ostatně po té době od vydání už si na jejich děj dokáže vzpomenout jen málokdo. Postavy tak opakovaně vysvětlují zdejší specifické reálie, na začátku je i krátké video zkratkovitě shrnující předchozí události.

Největším rozdílem oproti předchozím dílům jinak je změněné tempo vyprávění příběhu. Autorům se podařilo vyhnout brutálním zásekům, které vás dokázaly na dlouhou dobu přišpendlit na místě, zároveň se hra nedává úplně zadarmo, jak je bohužel dnes v žánru zvykem. Hádanky tu jsou, mnohé z nich i zajímavé a originální, ale autoři vám nikdy nedají příliš možností, jak se s nimi popasovat. Konzervativní fanoušci zřejmě budou prskat, že to tak není správné, ale na rovinu – kdo má dnes tolik volného času a trpělivosti, aby ho uspokojilo nekonečné zírání do stejného problému a případné zkoušení všeho na vše?

Zásadní modernizací prošlo i ovládání, které je teď uzpůsobeno především na ovládání gamepadem. Ne že by to snad myší nešlo, ovšem všechny aktivní objekty se v okolí hlavní postavy zvýrazňují samy, a tak odpadá jakékoliv prohledávání detailního okolí.

To však neznamená, že byste jím jen tak chtěli probíhat, kvůli krásné grafice se občas budete rádi jen tak kochat. Po technologické stránce sice nejde o žádný zázrak, ale vše více než dohání osobitá stylizace a křehká krása většiny scén.

Odvrácenou stránkou použitého enginu je ovšem technický stav hry. Tak za prvé: hra je poměrně náročná na hardware. Ano, vím, že moje 1060 už má své nejlepší dny za sebou, přesto jsem doufal, že „obyčejnou“ adventuru ještě utáhne. Inu, nakonec tedy utáhne, ale jen stěží uspokojivým způsobem, snímkování totiž divoce létá od 20 do 60 snímků za sekundu, což by u akčnějšího titulu bylo nepoužitelné. Navíc je hra i dva týdny od vydání plná chyb a glitchů, z nichž jeden takový mě stál více než deset hodin postupu, protože se postup ukládá jen do jedné pozice, a to ještě navíc automaticky. Vzhledem k tomu, že česká lokalizace je stejně jako chystané konzolové verze teprve ve výrobě a dostane se nám jich až za několik měsíců, klidně bych v tuto chvíli s nákupem doporučil ještě počkat.

Nová Syberia si totiž zaslouží vychutnat bez kompromisů. Kombinuje pomalou a chytrou hratelnost s melancholickou „artovou“ atmosférou. Pamětníky prvních dílů nadchne, nováčky pak nejspíše donutí zapátrat v herní historii. Radikální pokles obtížnosti vám už sice nezprostředkuje pocit z vlastní geniality po vyřešení obtížné hádanky, ovšem na druhou stranu tak děj lépe odsýpá a jen těžko se od něj odtrhává, Podobné hry jsou dnes bohužel vzácností.