Autoři ze studia Hazelight v čele s excentrickým vývojářem Josefem Faresem už jednou koncept kooperativní hry pro dva hráče s rozdělenou obrazovkou zkusili v předchozím titulu A Way Out. Už ta si od nás odnesla velkou pochvalu. It Takes Two sází na prakticky stejný koncept, jen se zcela odlišným stylem příběhu. A Hazelight s ním skóruje i podruhé.
It Takes Two je opět unikátní v tom, že si jej sami nezahrajete, potřebujete druhého člena do týmu. Ať už je to kamarád, partner či další člen rodiny, hrát se musí ve dvou. Vzhledem k tomu, že aktuální situace příliš nepřeje návštěvám, parťáka lze naštěstí sehnat i online (na PlayStationu však vyžaduje předplatné Plus). Hra je však primárně dělaná ve stylu rozdělené obrazovky na „gaučové hraní“.
Hned na úvod musím zájemce varovat. Pokud jste zvyklí na kooperaci ve stylu her od Nintenda, kdy často druhý hráč jen sekunduje a vlastně na jeho schopnostech tolik nezáleží, v It Takes Two je třeba být na stejné úrovni a navzájem se umět podržet. Ve hře chybí nastavení obtížnosti a je dělaná tak, abyste cíle dosáhli společnými silami. Ne, že jeden bude „ten hlavní“ a druhý se poveze. Což je koneckonců i krásná metafora na samotný příběh hry.
Ten pojednává o rozpadlém manželství Codyho a May, které se jejich dcera Rose pomocí kouzelného přání snaží napravit. A to tak, že své rodiče nevědomky promění v dvě malé loutky a spolu s nimi také obživne i „kniha lásky“ doktora Hakima, která se následně rozbitý pár snaží postrčit tím správným směrem. Hra je i přes celkem dospělé téma pojatá jako pohádka plná mluvících veverek, oživlého kutilského nářadí nebo plyšových opic.
Během hraní jsem se po příběhové stránce nemohl zbavit dojmu, že humor v It Takes Two mi trochu připomíná ten ve filmech od DreamWorks či Pixaru. Na pohled dětský, ovšem zároveň plný popkulturních referencí i dospělejších vtipů. Ačkoliv můžete ke hře skutečně posadit celou rodinu (pozor, hra bohužel není v češtině, pouze v angličtině), chopit gamepadů by se měli spíše ti zručnější.
It Takes Two je primárně 3D skákačka ve stylu třeba Super Mario Odyssey, ovšem střídání žánrů se nebrání. V jednu chvíli je spíše o plnění puzzlů, v další se mění v akční mlácení či střílení, aby se zase vrátila k tradiční skákačce s pohledem z boku. To všechno proloží třeba létáním letadlem, mlátičkou ve stylu Street Fighter a mnoha dalšími. Proměny jsou perfektně načasované tak, abyste se ani na sekundu nenudili.
Zatímco celá hra je jen o kooperaci, pravidelně nacházíte i nepovinné minihry, do kterých můžete kdykoliv zpětně skočit z položky v menu. Ty vás naopak postaví proti sobě, ať už se přetahujete na laně, střílíte po sobě v tancích, nebo se snažíte jeden druhého praštit kladivem. Miniher je tu více než dost. Je jen na vás, kolik času v nich strávíte, nás si povětšinou moc dlouho neudržely. Jednou nebo dvakrát je vyzkoušet nám stačilo a už jsme zase nedočkavě běželi dál.
Hru jsme testovali na konzoli PlayStation 5, kde vypadá nádherně. Grafika je další silnou stránkou It Takes Two a nabídne spoustu pasáží, kde se lze kochat okolím, ať už jste ve vosím úlu, zasněžených horách nebo ve vesmíru. A to i přesto, že máte celý obraz rozdělený napůl. Zvyknete si na to dost rychle a vlastně se to i hodí, když můžete druhého směrovat v případě, že se ztratí, nebo neví co má dělat.
Na konzoli hra fungovala ve vysokém 4K rozlišení při 60 snímcích za sekundu. Bohužel nevyužívá haptických možností ovladače DualSense, takže ovladač vibruje ve stejném stylu jako na předchozí generaci. Ocenil bych také možnost prohodit obrazovky, May je zkrátka vždycky vlevo, Cody vpravo, jenže když je na gauči vaše oblíbené místo vpravo ale chcete hrát za May... Ale uznávám, že je to celkem hloupý problém.
Hra je dostupná i na Xbox a PC, nezapomeňte však mít při hře doma po ruce dva ovladače, případně klávesnici s myší plus ovladač. Ovládání je skvěle vyladěné a rychle se s ním sžijete. Hodně jsem se během hraní vracel k pocitu, že autoři mají v lásce tituly Super Mario ve 3D, z ovládání jsem měl celkem podobný pocit.
It Takes Two nás doma velice příjemně zaskočila. Mou spoluhráčkou se stala přítelkyně, která obvykle dává přednost titulům jako Animal Crossing nebo Stardew Valley, takže v některých vypjatých soubojích s bossy jsme se trochu trápili. Zároveň to pro ni byla skvělá příležitost, jak si vyzkoušet snad všechny možné žánry her naráz a nakonec mne i v mnoha soubojích podržela a ukázala se jako velice schopný parťák. Věřím, že spousta z vás má doma či mezi známými někoho, kdo si tuto hru užije, ačkoliv by si ji sám nevybral.
Hra spolupráci posouvá z roviny příběhové i do skutečné a jak už napovídá její název: potřeba jsou na ni dva. Pokud vám „gaučový multiplayer“ chyběl, máte někoho vhodného po ruce a chcete strávit příjemných a vtipných (byť místy i trochu stresujících) 10 až 15 hodin v závislosti na vašem herním stylu, u It Takes Two zkrátka není nad čím přemýšlet.
