„Japonské erpégéčko“ je slovní spojení, které si nezadá s českým pivem. To je samozřejmě skvělé pro Japonce i pro nás, ale může to mít i svá úskalí. Zkuste třeba změnit recepturu Plzně. Měnit osvědčenou recepturu u her je na první pohled mnohem snazší, ale opravdu jen na první pohled. Dnes recenzovaná Disgaea 2 navíc není jen JRPG, je to totiž, jak se dočteme na obalu, dokonce SRPG, tedy „strategická hra na hrdiny“, což je ještě hermetičtější svět než „běžné“ RPG hry.
Hráč skřípe zuby, ale ví, že může nadávat jen sám sobě, a tak to má být.
Příběh začíná v malebném městečku, na které před časem zaútočil zlý „Overlord“ Zenon a proměnil jeho obyvatele v démony. Tito se nyní poflakují mezi roztomilými baráčky, častují se vtipy a vypadají v naprosté pohodě, jen občas mezi řečí prohodí, že se jejich stav zhoršuje a mělo by se s tím něco dělat. Žádnou ropu Zenonovi neposílají, takže důvod magického útoku tone v mlhách. Po prvním dějovém zvratu, jakými se bude celá hra jen hemžit, se rozhodne o tom, že nakopat Zenonův zadek
půjde švarný, leč dívek se štítící junák Adell a značně sexy dívčina Rozalin, což je jen tak mimochodem Zenonova jediná dcera.
Nehodláme hráčům prozrazovat důvod takové prapodivné aliance ani děj spletitější než tenké střevo, pouze upřesníme, že Rozalin je dívka ctnostná, otce milující a Adella dlouho nesnášející, takže základní dvojice má nekonečný prostor k břitkým verbálním přestřelkám. A zde se projevuje první velký trumf hry: naprosto geniální dabing. Přijde vám série GTA zdařile namluvená? Tak si poslechněte, jak se s angličtinou mazlí Disgaea. Obsazení všech postav dokonale pasuje a hra je tak promyšlená, že když jsme si polovinu hrací doby říkali, jak nám jeden hlas pořád malinko nesedí, ukázalo se, že ani tady se tvůrci nespletli, ale má to svůj důvod a chtěli v nás takový pocit navodit.
Ve dvou by to asi nebyly ty správné strategické orgie, takže můžeme verbovat spojence. Výběr je marnotratně bohatý, dokonce zhruba o čtvrtinu širší než u předchozího dílu. Nedoporučujeme zapomínat na léčitele a rovněž je vhodné mít v týmu tak polovinu těch, co mohou bojovat na dálku:
dlouho sice padají po dvou ranách prvního pobudy, kterého jim pustíte k tělu, ale v pozdějších fázích hry jim budete líbat vražedné náčiní. Výběru postav se opravdu vyplatí věnovat pozornost od samého začátku, protože začleňovat nováčky do rozjetého
masomlýnku může být časem poněkud frustrující. Hra je ale do jisté míry blbovzdorná a čas od času sama obohatí partu. Sice jsme to nezkoušeli, ale máme vážné podezření, že se dá uspět i s týmem sešitým takto automaticky. V čem ovšem hra blbovzdorná není, je plná možnost „friendly fire“, čili palby do vlastních. Věřte, že v zápalu bitvy a množství postav na bojišti není žádný problém sejmout si nepostradatelného léčitele nebo mága, či naopak vyléčit nepřítele. Hráč skřípe zuby, ale ví, že může nadávat jen sám sobě, a tak to má být.
Hříšník bude po zásluze odměněn – například nějakým vzácným předmětem.
Z minulého dílu zůstal i poněkud rozporuplný systém barevných geo-symbolů, magicky ovlivňujících dění na konkrétních
čtvercových polích. Rozporuplný proto, že si s ním ve většině lokací nemusíte vůbec lámat hlavu, stačí rozmašírovat všechno, co
vám přijde pod ruku, a pravděpodobnost, že tím uškodíte spíš sobě než nepříteli, je dost malá. Některé lokace jsou sice na použití geo-symbolů přímo stavěné, ale není jich mnoho. Stalo se nám například, že jsme na takovém vypečeném bojišti po hodinové bitvě rozbili jeden geo-symbol tak „šikovně“, že na celé ploše zavládla neporazitelnost. Nebylo možné ublížit ani
protivníkovi ani geo-symbolům, stejně jako nepřítel nemohl nic udělat nám. S očima obrácenýma v sloup jsme po další čtvrthodině marného hledání východiska restartovali hru. Někdy naopak stačí jediná rána na vyčištění celého pole, aniž bychom si ovšem přesně uvědomovali proč, což nepovažujeme za nějaké zvlášť radostné obohacení hratelnosti.
|
Umělá inteligence se drží v obvyklých mezích strategického žánru. Vzhledem k tomu, že i primitivní šachový prográmek je schopen dohnat kohokoli kromě velmistrů až k slzám, celkem kroutíme hlavou nad známým „divadelním“ nedostatkem, kdy
zadní voje protivníka zaujatě přihlížejí, jak drtíme jejich kolegy o pár čtverečků dál, zatímco kdyby přiložili halapartnu k dílu,
rozmázli by nás jako štěnici v pražském penzionu. Na druhou stranu ale i díky tomu se dá permanentní přesila nepřítele zvládat poměrně v klidu, hra nijak brutálně k nekonečnému levelování nenutí a i když se sem tam výkonnostní zátaras vynoří, je tu vždycky řada jiných možností jak si zvednout level, než jen otravné procházení již jednou vydezinfikovaných lokací.
Opět je zde Svět předmětů, kde si můžete vybojovat vylepšení jakékoli položky inventáře na dlouhé řadě náhodných bojišť nebo prohledat tajné komnaty s poklady a překupníky jinak nedostupného sortimentu. K Senátu, který známe z předchozího dílu a u něhož se lze domoci nějaké té výhodičky, přibyl Temný Soud, kam vás občas volá úřední obsílka. Berte nebo nechte být –
když budete pošťáka lhostejně míjet, žádný orgán si pro vás nepřijde. Pokud ovšem projevíte zájem se u soudu objevit, musíte se k němu nejdřív prokousat řadou náhodných bojišť. Každá obsílka se týká konkrétního zločinu, například „příliš mnoha
vražd“. Do dveří soudu lze přitom poslat jakéhokoli člena družiny, bez ohledu na to, komu byla obsílka adresovaná. Soudci
tučňáci se nanejvýš podiví, že přišel někdo jiný. Hlavní je, aby u soudu pro příliš mnoho vražd nestanul někdo, kdo moc nezabíjí, to by byl přísně potrestán. Stačí si tedy dávat pozor, zda se ten, koho k soudu posíláte, opravdu skutkem uvedeným v obsílce provinil, a jste za vodou – hříšník bude po zásluze odměněn, například nějakým vzácným předmětem.
|
Celkově svět Disgaey 2 oplývá tolika možnostmi, z nichž valnou část nejspíš vůbec nevyužijete, že může iluzí otevřenosti směle
konkurovat zdařilým městským akcím, třebaže volný pohyb ve skutečnosti neumožňuje. Délka hry je masivní, ač jde v základu o pouhých třináct kapitol po čtyřech lokacích. Připravte se na to, že v pozdějších fázích není hodina na jednu bitvu nijak výjimečná doba. Samozřejmě bez ukládání, dokud lokaci dokonale nevyčistíte, a výjimečně je vám dokonce ihned naservírována další, takže
si nechávejte nějakou tu „česnekovou vodu“ nebo něco k zakousnutí pro strýčka Příhodu na dně brašny. Odměnou za každou vítěznou bitvu je hráči uspokojení velkého vojevůdce, bez ohledu na nedostatky AI i na to, o jak bizarní
vojska jde. Tady plně pochopíte úchylnou logiku Napoleonovy vzpomínky na Waterloo: „Měl jsem v poli 71 000 mužů,
spojenci jich měli kolem 100 000 a byl jsem si jist, že je porazím.“
Jistou slabinou hry je grafika. Je sice stylová a izometrická perspektiva k žánru patří, ale přece jen až na nepatrná vylepšení typu
hezčího fontu písma vypadá prakticky úplně stejně jako Disgaea: The Hour of Darkness, která jako kdyby vypadla z PS One. Úvodní parádní filmeček v anime stylu navnadí, ale pak už posuny děje opět obstarávají staré známé rendery á la GameBoy, před něž se přisouvají neméně statické obrázky promlouvajících postav. Naštěstí, jak již bylo výše zmíněno, úžasně nadabovaných.
Příběh sám svou bizarností a suverenitou, s jakou je prezentován, hraje jednoznačně Ligu Mistrů a patří k dalším velkým kladům
této hry. Mimochodem k tomu, abyste mu porozuměli, nepotřebujete žádnou znalost předchozího dílu. To, co zprvu vypadá jako divoký sen po požití příliš velkého množství saké, se postupně mění v komplikovanou meditaci o formování osobnosti vztahem
k rodičům a obecně o vztahu k rodičům sporných kvalit. Jestliže jste u Dragon Questu žasli, ale usínali, zde to nehrozí a osudy
nezapomenutelných postaviček spolehlivě udrží vaši pozornost až do jednoho z možných konců, případně ještě dál.
|
Co fanoušek čeká, to dostane a ještě něco navrch
Diskutabilní grafická stránka| Disgaea 2: Cursed Memories | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
