Dark Void: s jetpackem do Bermudského trojúhelníku

Do této akce využívající vertikální roviny a odehrávající se v jiné dimenzi se vkládaly velké naděje. Byly naplněny? Ano, ale ne zcela.

Dark Void

Dark Void je hrou, u níž se zpočátku budete bavit velmi dobře. Jenže toto nadšení opadne příliš rychle a neustálá monotónnost vám začne vadit. Je škoda, že si autoři nedali více práce s obsahem a vytvořením nějaké mytologie. Takhle máme před sebou jen nadprůměrnou akci, na kterou si zanedlouho vzpomene jen málokdo.

Dark Void je jedním z nové vlny multiplatformových titulů, které na trh vrhá japonský herní gigant Capcom. Ten se rozhodl netěžit jen z japonského publika a sérií, které vyhovují tamní kultuře. Chce tvořit nové a originální tituly pro celý svět.

To, co vývojáři slibovali, vypadalo na papíře dobře a zdálo se, že by to mohlo fungovat. Jak už to tak ale bývá, hry, které si na svá bedra berou příliš, nedopadají ve výsledku nejlépe.

Příběh vás zavede do oblasti Bermudského trojúhelníku. A nemyslíme tím těch několik ostrůvků v Karibiku, nýbrž jakousi podivnou dimenzi, jež je evidentně vklíněna mezi dva světy.

Dostanete se sem vcelku nevinně coby drsňácký pilot Will, který nemá nouzi o vtipné hlášky a kterého doprovází sličná Eva. Už na letišti se dozvíte, že ti dva spolu něco prožili a zjevně to nebylo úplně bez problémů.

V letadle je Eva Willovou šéfkou, tedy až do doby, kdy oba po setkání s neidentifikovatelným objektem a ztroskotání ve zmíněné časoprostorové díře, berou rozum a první zbraně do ruky.

Dějiště a příběh Dark Void jsou jedněmi z největších předností titulu. Řekněte, kolik her se odehrává v paralelní realitě Bermudského trojúhelníku? Moc ne, a přestože to tu vypadá jako v nějaké džungli, budete rádi, že jste zase jednou někde jinde než ve druhé světové válce.

Pravda, příběh není nijak komplikovaný ani naditý kdovíjak překvapivými zvraty. Je ale dobře napsaný a prezentovaný s důrazem na jasnou posloupnost, zásadní zjištění a nakonec i vyvrcholení, takže obvykle motivuje k dalšímu hraní.

Na druhou misku vah bych naopak přidal velmi ploché rozpracování zdejší mytologie. Pozornost se soustředí na solidní ústřední děj ve stylu akčních filmů, zatímco pohledy do stran a do hloubky jsou redukovány.

Autoři velmi dobře zvládli začátek, který vás navnadí velkolepou vzdušnou bitvou ze závěru hry, abyste se následně přenesli zpět na začátek. Tedy do chvíle, kdy vylezete z rozbitého letadla, nevíte kde jste, ani kam máte jít.

To samozřejmě platí jen obrazně, jelikož hra vás po celou dobu velmi dobře naviguje k cíli. Zpočátku navíc můžete chodit jen po svých, krýt se za provizorními překážkami, kterých je všude spousta a střílet po mimozemšťanech, kteří se tu vzali kdovíodkud a o nichž zanedlouho zjistíte, že hrozí zničením celého světa. A tomu musíte zabránit.

Jelikož Eva je holka od rány, bude vás čas od času provázet, jindy se vypraví za dobrodružstvím na vlastní pěst. Ostatně, obvykle se vaše cesty někde rozdělí, aby se následně spojily v nějaké té předtočené sekvenci, jež posune příběh o kus dále. Potěší i neustálá komunikace mezi dvojicí přes interkom.

Vyvedená dvojice záhy zjistí, že na ostrově nepředstavuje jediné zástupce lidstva. Pro další průběh hry je důležitý především šikovný, i když jak už to tak bývá pošahaný vědec, jenž ve Willovi a Evě vidí ideální adepty na odzkoušení svého nového vynálezu, jakéhosi předchůdce jetpacku.

Raketový batoh je přitom pro zážitek z Dark Void zásadní. Dark Void je totiž jedním z těch titulů, které se hojnou měrou odehrávají i na vertikální ose. Tím se pochopitelně radikálně zvětšuje manévrovací prostor.

Zpočátku je možné s jetpackem přelétávat jen z plošinky na plošinku či se automatizovanou formou vytahovat po výklencích vysokých kolmých zdí. To nejenže dobře vypadá, ale občas je i zpestřeno přestřelkou s mimozemšťany, kdy je nutné se jednou rukou držet a druhou střílet. Když se protivník přiblíží, je eventuálně možné po něm sáhnout a rovnou ho hodit do propasti.

Jetpack ale brzy dozná zásadních vylepšení, které vám umožní s jeho pomocí plnohodnotně létat a navíc i střílet dvojicí přimontovaných kulometů. S takovou výbavou se nemusíte bát pustit do vzdušných soubojů s mimozemskými talíři. Do nich však nemusíte jen pálit.

Můžete se jich dokonce zachytit a prostřednictvím minihry docílit vyhození pilota a vlastního usednutí do kokpitu. S poletuchami je ale o něco složitější manévrování, což vám zase tak moc nemusí vadit. Když už ze stroje létají jiskry a vypadá to s ním špatně, prostě vystoupíte za letu a spolehnete se opět na svůj jetpack.

Vypadá to zatím dobře, že ano? Tak dovolte, abychom vám obrázek o Dark Voidu trochu zkazili, lépe řečeno zpřesnili. Celé by to bylo až příliš hezké, jen kdyby hra netrpěla stereotypem.

To, co jsme si popsali na předchozích řádcích, totiž budete činit neustále dokola. A po nějaké té hodince vás to zkrátka přestane bavit. Autoři si bohužel nevyhráli s úkoly misí, a tak ani ty hru neozvláštní.

Takřka neustále jste v boji, ať už ve vzduchu nebo na zemi. A zatímco zpočátku je hra zábavná i z důvodu vyšší, nikoliv však frustrující obtížnosti, časem výzev ubude a také díky možnosti vylepšovat zbraně a neustále stejným nepřátelům se z ní stává procházka růžovou zahradou. Nic na tom nezmění ani na první pohled dobře fungující umělá inteligence, z níž však brzy vycítíte naučené způsoby hledání úkrytů.

Pakliže hrajete na klávesnici a myši, budete si muset nějakou dobu zvykat na poněkud těžkopádné ovládání hrdiny za letu. Lze si na to zvyknout, ale čekali bychom bezproblémovější přístup.

Ani grafika vás zrovna neohromí. A to jak po technické, tak umělecké stránce. Dovedl bych si představit rozhodně zajímavější zpracování zvláštní dimenze Bermudského trojúhelníku. Hra navíc na některých grafických kartách trpí problémy s obrazem.