RECENZE: Daemon X Machina je rychlá akce s mechy o záchraně lidstva

Daemon X Machina je povedená akce s mechy v rychlém tempu a zároveň komorní drama o záchraně lidstva i lidství z pohledu žoldáků. Příběh se však po zajímavém rozjezdu dlouho nikam neposouvá a mise jsou časem i přes zjevnou snahu o různorodost – ať už vizuální, či z hlediska náplně – fádní.

Když vyšlo začátkem roku časově omezené demo, říkal jsem si: ok, ale ještě to není úplně ono. Tvůrci si však vzali zpětnou vazbu k srdci, na hře zapracovali a je to znát. Vlastní akce, tedy pohyb s létajícím mechem po bojišti, je špičková.

Daemon X Machina

Užijete si každý rychlý úhyb do stran i zaměřování a následné sestřelování nepřátel. Narazíte na spoustu malých cílů i obří monstra velká jako panelák. Ostatně na eShopu je k dispozici nové demo, které vám dá celkem dobrou představu, kam se hra za těch pár měsíců posunula.

Příběh začíná obrovskou katastrofou, která změnila celý známý svět. Exploze měsíce zapříčinila výskyt tajemného materiálu Femto, který probudí v těch, kteří se ho dotknou, novou sílu. To by ještě šlo. Problémem je umělá inteligence, která se obrátila proti lidem a nyní se je snaží vyhladit.

Příběh sledujeme z pohledu žoldáků. Veškeré operace zaštiťuje organizace Orbital, která stanovuje pravidla. Mise však zadávají různá konsorcia, což jsou jakési frakce, z nichž každá má o záchraně světa své představy. Podřízeny jsou právě pravidlům Orbitalu, alespoň teoreticky. Už po dvou třech hodinách začnete mít pocit, že tady něco nesedí. Během mise narazíte na své kolegy, které váš systém identifikuje jako nepřátelské cíle. Jenže to stejné tvrdí i oni o vás a po ověření u Orbitalu vyjde najevo, že obě mise jsou legální.

Daemon X Machina

Mezitím uplynou další hodiny, ale příběh se nikam pořádně neposouvá. Postavy jsou tajemnější než hrad v Karpatech a nouze není ani o řekl bych skoro až wtf momenty. Možná si říkáte, že u akční hry je to stejně jedno, ale není. Daemon X Machina je hra pěkně ukecaná a to ještě hezky postaru. Jasně, jsou tu filmečky i dialogy přímo v misích, ale nejčastěji budete sledovat textovou konverzaci mezi žoldáky. Potěší, že dabovanou.

Hlavní hrdina je bohužel němý a působí jen jako loutka ve vleku událostí, takže si k němu vztah vybudujete jen těžko. Ostatní žoldáci se chovají spíše šablonovitě, kdy jeden mluví vážně jako kniha, druhý je prototyp pohodáře-idiota, který si i na stealth misi pouští hudbu do otevřeného kanálu a podobně. Když o tom tak přemýšlím, jako blbci působí téměř všichni. Jedna postava vás třeba bude chtít zabít jen proto, aby zjistila, kam se boj o moc vlastně posune.

Daemon X Machina

Naproti tomu vlastní akce je skvělá. Zprvu jsem si říkal, proč je citlivost u analogů standardně nastavená tak vysoko, ale už po pár hodinách jsem nastavení vracel zpět. Je potřeba se rychle rozhlížet a při náročnějších soubojích, například s bossy, reagovat pohotově, abyste nepropásli správný moment k útoku. Využíval jsem i gyroskop, u nějž lze nastavit citlivost také.

Mech, kterému se v názvosloví hry říká Arsenal, má zbraň v každé ruce a třetí na ramenou. V záloze má ještě dvě další. A možnosti přizpůsobení, potažmo herních stylů jsou celkem slušné. Můžete spoléhat na automatiku, vzít si něco jako odstřelovací pušku, ale i meč a štít. Důležitá je efektivní vzdálenost pro automatické zaměřování, s čímž souvisí využívání boostu. Navíc je to skvělý pocit. Předměty si posíláte z bojiště na základu, kde pak můžete zkoumat, které brnění či procesor vám poslouží lépe. Často je to něco za něco, takže nakonec byste si měli vytvořit mecha podle vlastních představ.

Daemon X Machina

Struktura hry je jednoduchá a připomene zašlé herní časy. Na základně přijímáte mise (jsou zde příběhové a volné), které postupně plníte. Před každou proběhne cool brífink, kdy vám umělá inteligence Four na pěkné mapě nastíní, o co jde. Následuje diskuze žoldáků, kteří se vyjadřují, zda misi přijmou. Odlehčením je kupování zmrzliny, která v další misi přidá drobný bonus.

K vizuální stránce bitev nemám výhrad. Asistenční systémy jsou příjemně vizuální a celkově mám super pocit z toho, že sedím v mechovi a pálím po všem nepřátelském. V explozích se člověk občas ztratí, ale zvyknete si. Různé efekty už tak dobrý pocit ještě nakopnou. Naproti tomu prostředí je celkem fádní, a to i přesto, že se průběžně střídá. Chybí mu zkrátka nějaké výraznější detaily.

Daemon X Machina

Kolísavá mi přijde i kvalita misí. Tvůrci se hodně snažili, aby to nebylo jen o tom doletět na místo, všechny vystřílet a zmizet. Občas se cíl mise mění i v jejím průběhu. Jenže u všech těch alternativních náplní jsem se modlil, abych je zvládl hned na první dobrou, protože jestli nechci něco opakovat, pak jsou to mise typu „sestřeluj meteority, aby nezničily továrny“. Do podobného ranku spadají i útěkové či ochranářské mise. Mise nejsou vyloženě dlouhé, ale chybí checkpointy.

Úplně out of blue mi přišla ta, v níž jsem se pohyboval po svých a nepozorovaně jsem měl proniknout k prototypu bedlivě hlídaného Arsenala. Ačkoliv jsem byl nabádán, abych postupoval obezřetně, prostě to nešlo. Hra totiž není vyloženě návodná, schovávání ve stínu nefungovalo. Vlastně moc prostorů ke schovávání jsem nenašel. Je pravděpodobné, že jsem něco přehlédl, možná nepochopil, ale nakonec jsem jednoduše vystartoval, v rytmu prováděl úhyby a takto se k cíli doklouzal.

Byť jsem měl podobných záseků víc, hra jako taková mi náročná nepřijde. Někdy jsem musel misi opakovat, protože se na ní hodila jiná sada zbraní, ale to dopředu také nevíte. Opáčko mi nevadilo v jediném případě, a to při soubojích s bossy. Ty mají svoje pravidla, sadu pohybů a musíte útočit na slabá místa.

Daemon X Machina

Z Daemon X Machina mám smíšené pocity. Vlastní akce a její vizuální podání jsou špičkové. Příběh má svoje momenty a občas probudí vaši zvědavost, dlouho se ovšem nikam neposouvá a hlavní hrdina je naprosto nezajímavý. Některé pasáže jsou pak přinejmenším zvláštní a celkově nic extra. Líbí se mi i přizpůsobení mechů, na druhou stranu mise mají proměnlivou kvalitu a nakonec se stejně opakují. Souboje s bossy jsou pěkné. Prostředí jako takové je i přes variabilitu po čase fádní, bez zajímavých detailů. Hru lze hrát v kooperaci, a to i online, nicméně v době recenzování jsem na žádného spoluhráče nenarazil. Moje doporučení: zahrajte si demo několikrát dokola. Pokud vás neopustilo nadšení, hru si klidně kupte.