RECENZE: Twelve Minutes je příšerná hra s geniální zápletkou

Ani originální scénář, ani dabing od hollywoodských hvězd nestačí k tomu, abychom ambiciózní thriller Twelve Minutes doporučili k vyzkoušení. Kromě úvodní premisy totiž selhává v každém ohledu.

Co se týče výpravy, jsou Twelve Minutes ryzí minimalismus. Celé se odehrávají v bytě o velikosti 2+kk, obývaném mladým manželským párem. I na této malé ploše však jeho autoři dokážou rozehrát napínavé drama, od kterého se nedá odtrhnout… po zhruba třicet minut. Nejdéle po jedné hodině si totiž uvědomíte, že tu tentokrát nejde o detailně propracovaný kousek ve stylu raných děl režiséra Christophera Nolana, jak se snaží zapůsobit, ale jen o banální frašku, která slibnou zápletku nijak nerozvijí.

Na veškeré dění nahlížíme z pohledu fixní kamery shora.

Hlavní hrdina se ocitá v časové smyčce. Po příchodu domů mu manželka sdělí radostnou novinu, že očekávají potomka, následnou oslavu ale rychle zhatí příchod policisty, načež po krátké výměně názorů dojde ke krveprolití. Jenže místo onoho světa se po tomto traumatizujcím zážitku vracíte opět do bodu nula a jste nuceni všechny události prožít znova. A znova. A znova… Vašim úkolem je narušit posloupnost okolních akcí tak, abyste zjistili motivaci všech zúčastněných a neustále se opakující dvanáctiminutový cyklus přerušili.

Což na první pohled vypadá geniálně, a jakmile ústy hollywoodských hvězd Williama Dafoe, Jamese McAvoye a Daisy Ridley začnou postavy poodhalovat vzájemné vztahy, odvážíte se doufat, že právě hrajete TU hru, na níž se bude vzpomínat i po letech. O to bolestivější je ovšem pád do reality…

Největší problém Twelve Minutes je, že se mu povede hned v počátku vzbudit dojem, že je daleko chytřejší, než tomu ve skutečnosti je. Celá zápletka od začátku dává najevo, že příjde obrovský zvrat, který nakonec působí příliš vykalkulovaně. Ale to nevadí, oproti většině ostatních her je i tak scénář kvalitní. Kdyby ho někdo natočil, možná by i obstál jako třeba jedna z epizod kultovních Krajních mezí. Jenže to se nestalo, místo toho tu máme hru, která bohužel selhává ve většině aspektů, co dělají hru hrou.

Až tuto scénu uvidíte podesáté, budete se modlit, ať už to má hlavní hrdina konečně za sebou.

V jádru jde o klasickou point and click adventuru, ve které sbíráte věci, používáte je na jiné a doufáte, že se něco stane. Kvůli premise časové smyčky ovšem tentokrát sbíráte pořád jedny a ty samé věci dokola a čekáte na krátké časové okénko, kdy je budete moct vyzkoušet použít. Do toho vedete stále stejné a jen obtížně přeskakovatelné dialogy, v nichž postavy omílají dokola stále to samé.

Rychle vypluje na povrch, že zde můžete dělat jen zhruba desítku možných akcí, přičemž záleží jen na jejich pořadí a správném načasování. Odhadnout, co po vás hra vlastně chce, se ovšem nedá, a tak se brzy ocitnete v situaci, kdy prostě a jednoduše nevíte jak dál. Vyrůstal jsem v éře, kdy zkoušení všeho na všechno bylo legitimním zdrojem postupu, ovšem to bylo často způsobeno tím, že hráč nějaké důležité vodítko přehlédl. Tady ovšem ne, tady se prostě počítá s tím, že vyzkoušíte všechny možné varianty. 

Vzhledem k tomu, že každé opakování zabere několik minut a každý špatný pokus vás vrátí na začátek, je to mimořádně frustrující. Rovnou se přiznám, že jsem po dlouhých letech musel použít návod. Jediné, čeho lituji, je, že jsem tak neučinil dřív. Tato „adventura“ není totiž výzva, která by otestovala vaše logické uvažování, ale bohapustý grind, který plýtvá vaším časem víc než asijká free 2 play RPG.

Na konci navíc nepřichází žádná úderná pointa, která by podobné martyrium dokázala obhájit, a tak můj celkový zážitek nejlépe shrnu slovy „absolutní ztráta času“.

Z tohoto důvodu už ani do hry nemá smysl kopat kvůli naprosto příšernému ovládání (aspoň na gamepadu) a rozbité grafice, která i na tak malém prostoru neustále generuje vizuální glitche.

Twelve Minutes jsou zajímavé jen na papíře. I když jsou k dispozici v rámci Game Passu, vřele doporučuji si raději najít prakticky jakýkoli film s podobnou tématikou a garantuji vám, že se budete bavit mnohem víc. Jediné, co můžu pochválit, je snaha dělat věci jinak, než je obvyklé. Tohle je ovšem slepá cesta vývoje.

Druhý pohled

Xbox Game Pass je geniální věc. Jsem rád, že spousta prvotřídních her na mě čeká hned první den vydání. A taky jsem rád, že jsem si Twelve Minutes díky tomu nekupoval samostatně, protože za ty peníze, byť nízkých 21 eur, nestojí ani náhodou.

Hru jsem přitom vyhlížel už od oznámení a vlastně v teorii vypadala hrozně zajímavě, navíc ještě s hvězdným hereckým obsazením. Co když tohle bude hlavní indie pecka roku, stejně jako třeba předloni Disco Elysium? Místo toho jsem však dostal takový nezdařený herní experiment, ve kterém správná rozhodnutí někdy vůbec nedávají smysl, takže neustále opakujete čím dál otravnější časovou smyčku a doufáte, že se tentokrát trefíte do toho, co po vás hra chce.

Do toho se herní postavičky chovají jako rozbití simíci, občas se zasekávají o sebe, chodí na místě, mluví jedna přes druhou. Ovládání není „retro“, ale zastaralé, a herecké výkony vlastně také nejsou žádné terno. Když si vzpomenu, jak jsme si na střední škole rvali vlasy z experimentu s časovou smyčkou v anime seriálu The Melancholy of Haruhi Suzumiya, kde je v jedné sérii osmkrát po sobě ten samý díl s minimálními rozdíly, tak bych se stejně raději znovu podíval na ně, než opět hrát Twelve Minutes.

40 %

Ondřej Martinů