Je teplá letní noc. Černá obloha je plná hvězd. V domku pod kopcem se ještě svítí. Na lavičce před dveřmi, v překrásném sadě plném jabloní, sedí starý pán a vychutnává ticho okolí. Jeho fajfčička pomalu dohasíná. Starý pán se zvedá a jde dovnitř domu. Od krbu se za ním otočí dva páry zvědavých dětských očí hrajících si s dřevěnými hračkami.
"Dědečku, povídej nám pohádku," prosí děti. Děda Konrád se podívá směrem k tatínkovým novinám a dostane se mu souhlasného pokývání. "Tak dobře, děti", odpoví, usedá do pohovky u okna, bere do ruky sirky a za chvíli se z jeho fajfky začne šířit vůně spáleného tabáku. "Povím vám pohádku o statečných vojácích, kteří zachránili svět před zlými roboty."
"Dědečku, a jak vypadá takový robot?" "Inu to máš takhle , tehdy vypadali roboti jako obrovské jeřáby a uměli chodit. A na svých ramenou měli připevněné různé zbraně."
"A dědečku, byly ti roboti chytří? Vždyť ty hodné vojáky mohli klidně rozšlapat."
"Ba ne, Honzíku, víš, my jsme taky měli podobné jeřáby, jenže jsme je řídili my, lidi. A říkali jsme jim MECHY"
"Dědo?! Ty jsi byl taky tím statečným vojákem?" "No, už je tomu tak, taky jsem bojoval, ale to už je dávno."
"Dědečku, pověz nám o tom něco," žadoní děti. "To už bylo dávno, co lidé dělali jen samé divné věci. Létali do vesmíru, kopali hluboko v zemi a snažili se vytvořit stroj, který by za ně udělal všechnu práci. No a takový stroj musel být taky trochu jako lidi a když se jim to povedlo, stroj si řekl, že nikomu sloužit nebude a byla válka. Než se lidi stačili vzpamatovat, obrovské hromady robotů zničili všechno, na co přišli. Na celém světě zbylo jen několik milionů lidí, kteří se schovávali v podzemí. Jenže roboti zjistili, že je zabíjení lidí baví a když by všechny lidi pozabíjeli, tak by vlastně neměli co dělat. No a tak nechali několik svých robotů u lidských bunkrů, aby se lidé mohli trochu bránit. V jednom takovém bunkru jsem byl i já a byl jsem moc zvědavý, co všechno takoví roboti dokážou. Jednou v noci jsem se vykradl do hangáru (oni ti roboti byli až 20 metrů vysocí) a do jednoho jsem si vlezl. Za chvíli jsem zjistil, které tlačítka a páčky robota řídí a vyšel jsem ven. Jenže se na mě brzy vrhli dva Kybridové, tak se jim začalo říkat. No a já jsem je oba zničil a ještě jsem přinesl jejich zbytky na základnu. Hned nato si mě zavolal velitel a že prej jsem děsně pitomej, že jeden takový robot je hrozná vzácnost, ale že jsem se ukázal jako dobrý pilot, dostal jsem vlastního robota. Ovšem po každé misi byl na mě velitel hrozně zlý, pořád nezapomněl na můj začátek..."
Děda Konrád se rozpovídal, děti se ani nepohnuly, tatínek si četl noviny a maminka ve vedlejším pokoji pletla svetřík. "No nejdříve měli Kybridové navrch, těch pár mechů, které nám dali nestálo za nic, ale naši černoši se o ně dobře starali (to ví přece každý, že černoši jsou nejlepší mechanici na světě) a vědci brzy přišli na nové typy mechů a zbraní..." "Jo, to pokaždé akci ještě přijely náklaďáky a posbíraly všechno, co zbylo, ona totiž byla děsná nouze o materiál na mechy. A když toho bylo hodně chodil velitel po základně, na každého se usmíval a dostávali jsme i moučníky. Ale když jsme třeba v akci přišli o jednoho mecha, to velitel láteřil a na mne nejvíc..."
"No, brzy mě povýšili na velitele sekce, dostal jsem své vojáky a s nima jsem chodil na mise..."
"Ale ano, plánované mise byly většinou přes den, ale když Kybridové podnikali útoky, nebo jen hlídkovali, tak nás vytáhli z postele třeba o půlnoci..."
"Základen jsme taky pár zničili, ale vždycky se ztrátami. To jsem radši veliteli nechodil na oči. Jenže já nemohl za to, že se mi jednou utrhl z rádia jeden nováček a dal se do masakrování základny sám. Než jsem dal dohromady zbytek skupiny, tak sice zničil skoro všechnu obranu (na nováčka se překonal), jenže sám toho člověk moc nezmůže. Zkrátka než jsme dorazili, z nováčka byla usmažená placka a velitel se mnou pak týden nepromluvil. Na konci týdne mi přišel dopis a že přý se stěhuju. No, nebylo to poprvé, co mě poslali na novou základnu, ale velitelé na mne byli pořád jako psi. Nic se jim nelíbilo."
"Měli jsme tam taky ženy, ty dostávaly slabší, ale rychlejší mechy a dělaly nám podporu. Na jedné základně na Aljašce jsem se taky seznámil s vaší babičkou. Ona byla dobrý pilot, jenže měla smůlu. Při jedné misi ji skoro zničili a musela odejít z armády. To už jsme byli dost silní a Kybridy jsme tlačili nazpátek. Babička nám tehdy vybrala dům nedaleko moře a za několik měsíců porodila tatínka. Škoda, že už dneska není s námi, řekla by vám určitě víc."
"Nejvíc mě štvaly ty létající potvory, ty klidně kroužily vysoko nad náma a vrhali se střemhlav dolů. Dokud nekroužili trochu níž, nemohli jsme je zasáhnout, naše zbraně se nemohly vytočit kolmo nahoru..."
Z vedlejšího pokoje vyšla maminka s hotovým svetříkem: "Už zase povídáš dětem pohádky, dědo ?" Děti se probraly z ustrnutí. "Dědo, ty sis to všechno vymyslel ?" "No, ano, ale uznejte, vždyť nějak takhle se to TAKY MOHLO STÁT."
Takto na svou pařanskou minulost zavzpomínala legenda všeho pařanstva Konrád Janoušek. Metaltech: Earthsiege byla pro něj nezapomenutelnou hrou. Podle jeho názoru však pokračování Earthsiege 2 a Tribes určitě nedosahují takových kvalit jako "jednička". Říká, že je to možná tou dobou. Může to být i dnešní převahou zájmů distribučních firem na úkor hráčů. Každopádně klasická hra Metaltech: Earthsiege určitě stojí za zahrání.
