Každý počítač, přesněji jeho základní deska, má integrován generátor, který v pravidelných intervalech (tj. s určitou frekvencí) vysílá impulsy. Tyto impulsy jsou rozváděny do různých obvodů, které podle nich časují svoji činnost – takto je možné, aby celé to velké množství čipů pracovalo v souladu a synchronně. Všechny čipy samozřejmě nepracují na stejné frekvenci, proto je základní frekvence hodinového obvodu pomocí speciálních obvodů vždy upravena pro potřeby daného čipu.
Přetaktování neboli overclocking je provozování čipu na vyšší frekvenci, než pro kterou byl výrobcem předurčen (= tzv. nominální neboli jmenovitá frekvence). Jak to, že to funguje? Při výrobě většiny součástek, nejen čipů, se počítá s určitými výkonovými rezervami. U procesorů je situace ještě lepší, protože když výrobce přijde s novým designem (novou generací) jádra, chce, aby mu nějakou dobu vydržel, a to nejlépe beze změn. Proto u prvního modelu procesoru založeného na daném jádře nenasadí nejvyšší frekvenci, kterou dané jádro unese, ale naopak tu nejnižší, která je v danou dobu konkurenceschopná. Tím si nechává prostor pro postupné uvolňování modelů s vyšší frekvencí a čas na vývoj další generace jádra.
Proč přetaktovávatVýkon počítače přímo souvisí s rychlostí (frekvencí), na které běží některé jeho obvody – zejména procesor. Víme-li, že je náš procesor velmi pravděpodobně schopen běžet na vyšší frekvenci, a že by nám to zadarmo přineslo nárůst výkonu, rozhodně máme chuť se do toho pustit. Proč nepřetaktovávat
Je třeba si uvědomit, že na overclockery číhá řada nástrah. Namátkou se zmíním o některých z nich.
Čím vyšší je frekvence, na které procesor provozujeme, tím více se čip zahřívá a tím kratší je jeho životnost. Chceme-li dosáhnout vyšších frekvencí, je také často třeba pustit do procesoru o něco vyšší napětí než je jeho nominální. V krajním případě lze takto procesor i zničit – stačí se podívat do našich diskusních fór. Přetaktovávání často vyžaduje fyzickou manipulaci s procesorem, která, zvláště jste-li v tomto oboru nezkušení, může také vést k jeho poškození – zejména se jedná o nasazování a snímání chladiče. Průvodními jevy pokusů o přetaktování je hroucení operačního systému, aplikací a zejména náročných her. Overclocker musí mít slušnou znalost hardwaru i softwaru svého počítače a musí počítat s případnou nutností přeinstalovat hru, aplikaci nebo i celý systém.
Pokud těmito experimenty poškodíte nebo zničíte jakoukoli součástku ve svém počítači, nemáte zákonný nárok na uplatnění případné záruky.
Způsoby přetaktování procesoruVýsledná frekvence procesoru se skládá ze dvou činitelů: frekvence systémové sběrnice (Front Side Bus – FSB) a tzv. multiplikátoru neboli násobiče. Vynásobením těchto dvou veličin dostaneme celkovou frekvenci procesoru, jak jí udává výrobce. Příklad: Duron 750 má FSB 100 MHz a multiplikátor 7,5. Je tedy zřejmé, že chceme-li přetaktovávat, můžeme vyšší frekvence docílit buď zvýšením FSB nebo multiplikátoru. Co je lepší? Nejlepší je kombinace obojího. Z následujícího důvodu je dobré začít multiplikátorem a výsledek doladit FSB.
Hodnota multiplikátoru (na rozdíl od FSB) neovlivňuje frekvenci, na které běží sběrnice AGP a PCI a paměť RAM. Pokud se nám tedy po zvýšení multiplikátoru procesor nerozběhne, je prakticky jisté, že příčina tkví v něm – buď už jeho jádro takovou frekvenci nesnese nebo není dostatečně chlazen. Naopak, měníme-li FSB, měníme také frekvence AGP, PCI a RAM, protože ty se z FSB odvozují – ovlivňujeme tedy podstatně více komponent najednou, a pokud některá selže, není vždy lehké zjistit, která to byla. Sběrnice AGP je stavěna na frekvenci 66 MHz a PCI na 33 MHz; přídavné karty zasunuté do slotů těchto sběrnic bez problémů snášejí také nižší frekvence. Při vyšších frekvencích však mohou některé karty vypovědět službu.
Příště se pokusím načrtnout optimální obecný postup přetaktovávání a budu se už věnovat konkrétně Duronu.
