Hned na začátku druhé světové války se Rachač chtěl vyhnout nucenému nasazení v říši, narukoval proto k tehdy zřízenému vládnímu vojsku, které mělo budit zdání samostatnosti protektorátu Čechy a Morava, ale jehož funkcí bylo spíš mladým mužům zabránit, aby utíkali k odboji.
Rachač a další se vydali stejnou cestou jako Hemingway
„Neměl jsem na výběr, buď jít do Německa, nebo k vládnímu vojsku. Vzal jsem vojsko a vcelku to tam šlo, přišel jsem tady do Hradce Králové ke koníčkům, tam jsem byl spokojený. Pak nás ale poslali do Itálie na partyzány,“ vzpomíná Rachač na rok 1944, kdy německé okupační úřady odeslaly většinu vládních vojáků na sever Itálie, aby bojovali proti tamním partyzánům.
Většina Čechů k nim ale zběhla, ne bezdůvodně tehdy zlidovělo rčení, že někdo dopadl jako vládní vojsko v Itálii. Na stranu partyzánů přešel i Václav Rachač. Začala mu tím téměř dvouletá cesta po Evropě a při ní se dostal i na frontu.
„Přijeli jsme do Cremony a odtamtud nás poslali k jezeru Lago di Maggiore, které se objeví v románu Ernesta Hemingwaye Sbohem, armádo. V něm popisuje, jak v první světové válce po tom jezeře utekl do Švýcarska,“ vypráví válečný veterán.
Rachač a jeho spolubojovníci se vydali stejnou cestou jako Hemingway, za pomoci pašeráka se také dostali do neutrálního Švýcarska.
Tam se ale dlouho neohřáli a hned putovali přes Marseilles lodí do Neapole, kde čekali, až se shromáždí konvoj převážející kanadské vojáky a raněné.
„Bylo to obrovské. Celý konvoj plul do Kanady, ale nás vyložili ve skotském Glasgow. Odtamtud jsme se vlakem dostali do jižní Anglie, kde bylo výcvikové středisko Chockville. Nebo že by se tak jmenovala ta hospoda, co které jsme tam chodili?“ vzpomíná s úsměvem.
„Hodně se tam tancovalo a byly tam všechny možné druhy ginu. A taky jsem tam tancoval s misskou, byla pěkná,“ rozesměje se. Románek s Angličankou si ale neužil. „Byla to manželka velitele letadlové lodi. A ještě jsem ji po tanečku musel odvézt domů.“
V Anglii se vycvičil na radistu
Na jihu Anglie se Rachač ve spojovacím kurzu vycvičil na radistu. „Pak už to šlo strašně rychle, že jsem se nestačil ani rozkoukat. Po konci kurzu nás odvezli do Francie. Několik nás vybrali, byli jsme akorát dva radisti. Velitel si mě vzal, odvedl mě na parkoviště, postavil před Bedforda a řekl: Tak, to je tvoje auto,“ vypráví.
Den válečných veteránůDen válečných veteránů či britský Den vzpomínek se slaví po celém světě každý rok 11. listopadu už od roku 1926. Od listopadu 2001 si svátek, který vznikl po konci první světové války, připomínají i vojáci v České republice. |
Z hodiny na hodinu se tak kromě radisty stal i řidičem. „S autem jsem ale vůbec jezdit neuměl, jen mi mechanik vysvětlil, kde co je. Auto nahodili, mě posadili za volant a krokem jsem jel,“ popisuje. Po pěti hodinách tréninku získal od vojáků řidičské oprávnění a mohl nastoupit.
Jako řidič a radista nakonec sloužil při obléhání přístavu Dunkerque, ke konci války se vrátil do Československa. „Naše baterie byla ve vesnici Kolínec, kudy procházeli Němci vracející se domů. Přepadali hájovny, většinou tam všechny lidi povraždili.“
Jenže stejně jako řada vojáků, kteří bojovali na Západě, byl později perzekvován. Rehabilitace se dočkal až dva roky po sametové revoluci.
