Řev, který doléhá k chalupě Jiřího Jecha na stráni vzdálené vzdušnou čarou čtyři kilometry od Sněžky, okamžitě upoutá pozornost. Jelen troubí na protějším svahu Pěnkavčího vrchu. Zvíře dává najevo svou sílu a ostatním jelením býkům, kdo je tady pánem. Jeho cílem je najít vhodnou samici a udržet své stádo pohromadě.
„Je to zážitek. Tenhle může být nějakých tři sta metrů od nás. Za šera přicházejí i blíž k nám, tamhle na louku. Pak řvou celou noc, pes se může zbláznit,“ ukazuje směrem dolů po svahu Jiří Jech.
Období rozmnožování jelení zvěře, známé jako říje, je v Krkonoších ve vrcholné fázi. Začíná v polovině září a doznívá v říjnu. Troubení lze nejčastěji slyšet při svítání nebo naopak při soumraku, kdy jsou jeleni nejaktivnější, a to v nadmořské výšce mezi 1 100 až 1 400 metrů nad mořem.
„Tady není problém vidět čtyřicet kusů vysoké zvěře najednou. Jsme tu jako na safari. Proto nemůžeme nic pěstovat, hned by to sežrali,“ říká Jechův soused Miloslav Hanuš, který většinu roku žije v horské osadě v Malé Úpě.
Jelení říje je asi tím nejzajímavějším, co Krkonoše trpělivým návštěvníkům nabízejí. Při troše štěstí a znalosti terénu je možno nejen slyšet řev dvou jelenů, kteří se navzájem snaží trumfnout silou troubení jeden druhého, ale spatřit i souboj. K němu však dochází zřídka, to když se sejdou dva podobně zdatní jedinci, kterým nezbývá nic jiného než vyhnat konkurenta z blízkosti samic svými parohy.
Jen výjimečně při tom dojde ke zranění. Vítězovi připadne skupina několika samic, s každou z nich se pak páří tak, jak postupně přicházejí do říje. Vědci zjistili, že období říje je pro dominantní samce po fyzické stránce energeticky velmi náročné, ztrácí často až dvacet procent tělesné váhy.
Řev jelena? Jako když se chlapi hádají v hospodě
V horském sedle nedaleko chaty Výrovky mezi Pecí pod Sněžkou a Špindlerovým Mlýnem buší do klečí vichr. Hřebeny Krkonoš se změnily k nepoznání. Davy turistů jsou pryč, nikde ani živé duše a teplota vzduchu je kolem nuly. Rychle se stmívá a mraky letí nízko nad krajinou. Šance zaslechnout jeleny je nepatrná. S větrem kolem hlavy má člověk pocit, jako by stál u tryskového motoru letadla.
Michal Skalka ze Správy Krkonošského národního parku (KRNAP) dalekohledem pročesává nejprve stráně Luční hory a pak i úbočí Studniční hory v Modrém dole. Pátrá po jelenech. Kousek pod místem, kde se až do začátku léta drží sníh a vytváří jev známý jako Mapa republiky, spatří na mýtině těsně nad hranicí lesa v nadmořské výšce kolem 1 300 metrů čtyři laně. Terén je nepřehledný a ubývá světla.
„Jelena zatím nevidím. Laní není mnoho. Bývají tu větší stáda,“ říká Michal Skalka.
I když neočekává, že bychom troubení slyšeli, dá se do vysvětlování: „Jelení říje je období, kdy má jelen obrovskou chuť se rozmnožovat a hledá si svoji laň. Nedá se pokaždé říci, že když řve, hledá soka. Má celou paletu zvuků, které vydává. Některé zvuky jsou nižší, některé hlubší. Záleží na tom, jak je starý a také co říká.
Jelen se projevuje jinak, když je spokojený, a jinak řve, když se chce prát. Nebál bych se to přirovnat k tomu, když se chlapi v hospodě nametou a pak se štengrujou, kdo má větší sílu a jdou do páky.“ Podle Skalky velmi často zůstane jen u „řvaní“.
„Málokdy se jeleni skutečně porvou, že by šli do sebe parožím. Většinou to skončí vytahováním, až jeden z nich odejde, aniž by se utkali. Ten, který zvítězí, změní hlas a připomíná to, jako by říkal: To byl další, kterého jsem vyhnal, má ještě někdo chuť se se mnou popasovat?“ říká zasvěceně Skalka.
Duch hor s tělem lva, hlavou jelena
Jelen je v Krkonoších bezkonkurenčně největším divokým zvířetem, které nemá přirozeného predátora. S nejvyššími horami má společného víc než ostatní divoká zvěř, která tu kdy žila. Stačí si vzpomenout na ocelovou sochu na kruhovém objezdu u Teska na výpadovce z Trutnova na Pec pod Sněžkou. Představuje bájného Rýbrcoula, německy Rübezahl, tedy ducha hor s tělem lva, hlavou jelena a ptačím zobákem (více o trutnovské soše čtěte zde).
V lidové tradici to byl odnepaměti ochránce Krkonoš před pytláky, hledači pokladů a chamtivci z nížin, přičemž zbožní horalé se prý neodvážili jeho jméno ani vyslovit. Později v 19. století ho nahradil známější a vlídnější Krakonoš s podobou vousatého myslivce.
„Jedna teorie, kde vzal Rýbrcoul svoji podobu, říká, že to není Rýbrcoul, ale starý keltský bůh Cernunnos. Je často vyobrazen s jelení hlavou a nápadně ho připomíná. Také jméno keltského boha lze číst jako Kérnůnos a odtud je to už jen krůček k názvu Kérkonoše či Krkonoše. Kromě toho latinsky jelen je cervus, což má stejný slovní základ. S trochou nadsázky lze říci, že Krkonoše jsou hory boha Cernunna nebo také Jelení hory,“ dodává Skalka.
