„Pramenů a informací je dostatek. Jde jen o to, umět je najít a střípky propojit do souvislostí. Občas mě zaráží až děsí, co všechno může cizí člověk bádáním ve veřejných zdrojích zjistit,“ říká padesátiletý fotograf a publicista, jehož kniha vychází v edici Příběhy krkonošských bud z projektu Správy Krkonošského národního parku.
Co vás na historii Dvoraček a Štumpovky nejvíce zaujalo?
Nejvíce mě bavila dvě období, obě spadají do druhé poloviny 20. století: zabrání boudy komunisty a jejich „správa“ včetně zaměstnání původních majitelů a pak přeprodávání nemovitostí v restitucích. Po roce 1989 došlo v Krkonoších k velkému čachrování s rozsáhlými majetky, u nichž mnohdy šlo o prodeje na hranici legálnosti. A dost možná, že i za ní. Dvoračky mají v hrubých rysech podobnou minulost jako většina krkonošských bud, mění se jen jména majitelů a lokalit. Samozřejmě každá má svou unikátní historii vyplývající z jednotlivých příběhů, ale základ je vždy podobný: pastevní stavení - šlechtická správa - prodej - komunistické vyvlastnění - revoluce v roce 1989 s možností přechodu do soukromých rukou - přechod do soukroma - současný stav, někde více, někde méně uspokojivý.
Narazil jste na něco, co ještě nikdy nebylo publikováno?
Ano, zajímavý je příběh Dvoraček a Štumpovky v předvečer druhé světové války, kdy majitelé jedné boudy byli Češi, druhé Němci a boudy stály vedle sebe. Celý příběh se všemi souvislostmi jsem popsal v knize.
Můžete story stručně připomenout?
Raději bych počkal, až kniha vyjde, alespoň se čtenář bude mít na co těšit.
Proč má vlastně jméno boudy množné číslo?
Sahlenbašské či Rokytenské dvorské boudy, z nichž nakonec zůstala stát jen Dvoračka, stávaly v severní části Vlčího hřebene a sloužily jako letní úkryt, salaš, pro až 50 krav a 80 koz patřící k Rokytenskému dvoru, součásti Jilemnického panství. Takže množné číslo je od Dvorské boudy - Dvoračky.
Co jste se dozvěděl o jejich původu?
Dvoračky jako naprostá většina bud vznikly původně pro pastevectví. Historie některých se začala psát u letního útulku, z něhož se teprve později stalo celoročně obývané sídlo. Ačkoli Dvoračky datem ve štítu odkazují na rok 1688, většina historických dat posouvá založení boudy do roku 1707 a spojuje je s rodinou Schierovou. Původ rodu ale neznám.
Jak si vysvětlujete, že nový hostinec postavený po požáru v roce 1893 byl tak navštěvován?
Hrabě Harrach se snažil udržet na boudách česky mluvící personál a jako správný hospodář chtěl mít i motivované podřízené. Zároveň na počátku 19. století nabíral na obrátkách turistický ruch, který odstartoval pomalou přeměnu bud z ryze zemědělských usedlostí na ubytovací zařízení. Z náhodného nabízení občerstvení a nouzového ubytování se stávala čím dál výnosnější živnost. Oblíbenost a návštěvnost Dvoraček je dána tím, že leží blízko obydlených oblastí, ochotou a vstřícností personálu. Oblíbenou nedělní kratochvílí byl sjezd z Dvoraček na sáňkách. S výjimkou poválečných let, kdy Dvoračky skončily v komunistické správě, měly štěstí na lidi pracovité, kteří si svou živnost chtěli udržet. Věděli, že turisté se do nevlídného prostředí vracet nebudou.
Dvoračky byly mezi válkami oblíbeným cílem osobností.
Zřejmě narážíte na prezidenta Edvarda Beneše, o jehož návštěvě referoval už kdekdo. Prezident s chotí Hanou na Dvoračkách trávili dovolenou před válkou i v roce 1945. Boudu navštěvoval průkopník lyžování a turistiky Jan Buchar, bývaly i oblíbeným místem Československé obce sokolské.
Topi Pigula Rodák z Ústí nad Labem má ke Krkonoším dlouholetý vztah, několik let pracoval na Rýchorské boudě a spolupodílel se na vzniku Střediska pro ekologickou výchovu a etiku Rýchory - Sever. |
Jaké jsou mezníky v historii Dvoraček?
Za mezník u krkonošských bud lze označit vždy změnu majitele. První velká změna se pojí se jménem Alžběty Půhonné, která za 80 tisíc korun koupila boudu od Otty Harracha. Druhá radikální změna majitelů byla při obrovských komunistických krádežích majetků známých jako vyvlastňování, kdy původní majitelé byli vyhnáni. A poslední je nejnovějšího data, kdy boudu získal Milan Starý, který ji s rodinou rozvíjí dodnes. Podle písemných dokladů je zajímavé sledovat, jak se jednotlivá údobí podepsala na kvalitě služeb a rozvoji boudy.
Lze nějaké období označit jako „zlatý věk“?
Nemyslím si, že by něco takového Dvoračky prodělaly, určitě ne z pohledu jejich majitelů. Jde o horskou boudu, o těžké živobytí. Dnes už není možná pastevní činnost, a tak veškeré příjmy generuje turistický ruch. Doba klade jiná omezení, například vyplývající z existence národního parku. Kdybych přece jen něco takového musel označit, mám dojem, že nejlépe se Dvoračkám daří v současnosti. I proto, že nejsou státní, tedy nepatří „všemu pracujícímu lidu“, ale několika pracovitým členům rodiny Starých, kteří dělají, co mohou, aby hostům zajistili maximální komfort. Takový na Dvoračkách v minulosti nikdy nebyl.
A kterou éru lze označit za největší průšvih?
Jednoznačně komunistickou správu, protože tehdy se nedařilo Dvoračkám ani republice. Důvodů je samozřejmě řada, základem však je totální nekompetentnost dosazených správců, což dokládá to, že původní majitelé se nakonec mohli vrátit v roli obyčejných zaměstnanců. Bouda byla v majetku plejády organizací, od Československé obce sokolské Praha putovala do náruče cestovní kanceláře Turista, odkud ji Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport při vládě Československé republiky přiřkl Krkonošským hotelům Vrchabí, které se několikrát transformovaly.
Co jste zjistil o majitelích či provozovatelích Dvoraček?
Zajímavostí je dobývání restitučních nároků či vyvrácení několikrát publikované informace, že bouda byla vyvlastněna v pozemkové reformě v letech 1919 až 1938. V hlubinách Státního oblastního archívu v Semilech se uchovala trhová smlouva, která to popírá. Kdyby boudu Harrachům vyvlastnili, nemohli by ji prodat.
K pohnuté době krkonošských bud patřila druhá světová válka, jak to bylo na Dvoračkách?
Bouda dostala německého správce Adolfa Wenzela i nové jméno Hofbaude. Zatímco těsně před válkou sloužila bouda k ubytování mužstva včetně koní při stavbě pohraničního opevnění, za války se Adolf Wenzel pustil do rozsáhlejší přestavby. Po podstoupení Sudet se dostala na území Německa a nebyla součástí protektorátu Čechy a Morava. To se samozřejmě odrazilo i na skladbě návštěvníků.
Daleko temnějším obdobím byla tedy poválečná éra.
Přesně, opakuju: nebyla vyvlastněna. Tím v její historii odstartovalo období nejhorší správy. Bouda přecházela z jednoho socialistického majitele na druhého. Se Štumpovkou to bylo podobné. Místo majitelů nastoupili dva Bulhaři, kteří se o majetek nikterak nestarali. Archiv říká, že dochází ke konfiskaci nepřátelského majetku, jež se sestává ze živnosti hostinské provozované v Rokytnu čp. 87, což byla právě Štumpovka bez ohledu na fakt, že původní majitel Johann Stumpe byl antifašistou, nešel do odsunu a vrátili mu československé občanství. V roce 1977 si v tisku na Dvoračku postěžoval Otakar Kolínský z Ústí nad Labem: Díky laskavosti vedoucího jsme sice čaj dostali, ale co říkáte tomu ubohému nádražnímu bufetu s koši na pohárky a stolky, jak v nádražní restauraci, kde se prodává pivo a tatranky, zatímco krásná chata zeje prázdnotou?
V jaké fázi příprava knihy je?
Rukopis jsem už odevzdal, takže ho mají grafici a editoři. Pevně věřím, že vyjde letos.
