Před padesáti lety přitom mívalo Česko mnoho učilišť a středních škol vzdělávajících horníky a těžaře, třeba v Malých Svatoňovicích, Duchcově, Karviné či Příbrami. Už jen v Hořicích se věnují těžbě a zpracování kamene.
„Veřejnost vnímá školy tak, že zákazníkem je rodič a žák. Měly by tu však být i požadavky státu, který zcela přestal akcentovat potřebu závodních lomu, střelmistrů nebo obecně středních technických pracovníků v lomu. Obdobná situace je i v jiných specializovaných oborech,“ upozorňuje ředitel Střední uměleckoprůmyslové školy sochařské a kamenické v Hořicích Petr Malý.
Skutečně jste poslední v republice?
Byly jsme tři střední odborné školy. Duchcov zabezpečoval uhlí, Příbram rudní a nerudní suroviny a my měli kámen. Jenže kolegové to už vzdali. Dobíhá dálkové studium, ale denní už neotevírají. Hořická škola je jediná, která se báňskou problematikou ještě zabývá.
Překvapuje mě, že poslední mohykán nezůstal třeba v Ostravě.
Musíte se na to podívat z hlediska ekonomiky školy. Ta je založena na tom, že třída má kolem 30 žáků, průměr 17 žáků se bere jako hraniční. Každá škola, která v minulosti narazila na problém s naplněností oboru, usoudila, že jednodušší je rozšířit dvě třídy gymnázia - a je vystaráno. Jde o rozpor, kdo je zákazníkem školy, zda veřejnost, nebo stát. Chybí mi podpora státu, který by měl vysvětlit, že dát potomka na střední odbornou školu není nic špatného. Toto je unikátní obor, který zabezpečuje nejen Českou republiku, ale chodí k nám i žáci ze Slovenska. De facto jsme jediná škola z někdejšího rakousko-uherského mocnářství, protože školu, která by na úrovni středního školství zabezpečovala výuku těžby surovin, nemají ani Maďaři.
Přitom kámen se těží stále, těží se i uhlí. Kde firmy berou zaměstnance?
Velké nadnárodní firmy si to řeší po svém. Vezmou lidi z ulice a na svůj specializovaný segment si je přeškolí. Podle mě je to škoda, protože ti lidé měli nějakou odbornost, a když je zaměstnavatel přeškolí na jednu surovinu a na stroje, které v lomu má, zužuje jeho schopnosti. Firmám to však stačí. Pak jsou tu i společnosti, které se snaží získat studenty podporou škol. Jejich absolventi mají širší rozhled, něco vědí o trhacích pracích, o petrografii, o strojírenství nebo něco z chemie. Takový člověk má úplně jiný náhled a jiné možnosti pracovního postupu. To je i podstata dnešního školství. Obory by měly nabídnout určitou škálu znalostí, aby studenti věděli, jaké mají nástroje, a uměli po nich sáhnout. Aby měli schopnosti učit se dál.
Střední uměleckoprůmyslová škola sochařská a kamenickáHořická „šutrárna“ vznikla v roce 1884 kvůli potřebě vzdělávat kameníky pro těžbu a zpracování pískovce z lomů v okolí. Od počátku se věnovala náročnějšímu sochařskému řemeslu. Později umělecké směry převážily a škola přibrala obory užitá malba a restaurátorství. V posledních letech se její ředitel Petr Malý snaží zvýšit podíl studentů v technické sekci a vedle geotechniky zavedl obor architektura a stavitelství, který kombinuje architektonickou tvorbu se stavebními obory. |
Saturují ty pozice vysokoškoláci ze škol, kde se těžba také vyučuje?
Řekl bych, že problém je spíše ve středních technických kádrech než ve vysokoškolácích. Bohužel tu chybí systémová snaha ty poslední udržet. Když to škola položí a půjde učit vyhledávaný obor, kdo jiný to bude učit?
Vy se kromě sochařiny zabýváte spíš těžbou kamene, ne?
Viditelnější částí školy jsou samozřejmě umělecké obory, ale máme i technické - stavebnictví a geotechniku. Obor geotechnika je všeobjímající pro všechny druhy surovin, od uhlí přes lithium, plyn, ropu. Naše škola si z toho do školního vzdělávacího programu (ŠVP) vybrala kamenivo, ale protože jsme jediní, musíme zohlednit celou oblast nerostného bohatství republiky. Učíme základy báňského náhledu na svět, nejen vlastnosti - geologii, mineralogii, ale i dobývání, úpravnictví. Jdeme do aplikací zaměřování s dronem, tedy do fotogrammetrie, i do aplikací s 3D tiskem, s umělou inteligencí nebo virtuální realitou.
Lze říct, že se Česko řítí do průšvihu, protože kámen budeme potřebovat vždy - na rozdíl od uhlí?
Když budu rozjíždět velké stavby a nebudu mít mladé lidi, kterým by odcházející generace předávala zkušenosti, asi to nebude úplně optimální. Vidíme to dnes na Slovensku, kde podobný typ školy nemají a je to pro ně problém.
Mluví se však i o tom, že nám kámen pomalu dochází.
Ano, dochází. Česko dlouho žehralo na to, že mělo dostatek otevřených lomů s kapacitou na 40 až 50 let. Kolikrát šlo skutečně o lokální zdroje. Ale když se za 25 let otevře jeden lom? Bohužel, současný stav legislativy, veřejného mínění nebo i environmentálních tlaků nespěje k prosazení rychlé těžby. Povolení nového lomu trvá sedm až deset let, a to ještě s nejistým výsledkem. Pro stavební firmy, které se pouští do velkých staveb a přitom vidí, že jim zdroje za pět deset let vyschnou, to nevypadá dobře. Oni říkají: státe, pozor, dochází zdroje a bude to prodražovat stavby. Hrozí, že se bude dovážet kámen z Moravy do Čech. U nás je trend otevřít jeden lom, což pak logicky lidem vadí, protože je opravdu mamutí. Přitom trend ve světě je opačný, snaží se tam o malé lokální zdroje. Jenže u nás vždy narazíte na nějakou vesnici či zájmový spolek. Dnes se nezkoumá podíl společenského přínosu. Podívejte se na lomy na Chlumu u Hořic. Svého času jich bylo otevřených možná 200. Dnes je ani nenajdete. Příroda si s nimi poradila. Když jsem po studiu nastupoval do práce, byl hnědouhelný důl velká díra, ale uběhne sto let a naši vnuci a pravnuci tam budou jezdit jako do úžasné rekreační oblasti, kde bude jedno jezero za druhým, kempy, sporty. Krásná krajina mezi Doupovem a Krušnými horami bude úžasnou rekreační oblastí celé Evropy. Já tomu věřím.
Mělo by se podle vás otevírání lomů zjednodušit?
Stát by měl začít reálně prosazovat, že suroviny potřebujeme. Dnes se uvažuje o změně ústavního zákona, který by dal prioritu životnímu prostředí a teprve v sekundáru by bylo nerostné bohatství. To nám v důsledku totálně zarazí zdroje surovin. Lidé si musí uvědomit, že to bude mít dopad na životní úroveň. Krásným příkladem je Polsko, kde každý vidí, jaký propastný rozdíl oproti Česku ve stavbách za posledních třicet let vznikl.
Avšak nesmíme opomenout problémy, třeba kolem Turówa.
My se tomu věnujeme už při studiu geotechniky, kde řešíme environmentální část nejen při rekultivaci, ale už za těžby. Jak přistupovat k okolí podle hesla Vydělej a nech vydělat. Lidé by měli pochopit, že lom je ekonomickým přínosem, ale zároveň zátěž vůči okolí musí být maximálně potlačená, aby to bylo přínosné pro obě strany. Parametry vyvažování by měl nastavovat stát. Já to dnes moc nevidím. Řešil jsem to s panem Havlíčkem a psal jsem dopis i panu Síkelovi. Na úrovni ministerstva průmyslu a obchodu by tato věc neměla být podceňována. Jsem rád, že se poslední dobou určité signály objevují.
Odráží se zmíněné problémy také u natolik strategické suroviny, jakou je připravovaná těžba lithia v Krušných horách?
Lithium je třešnička na dortu, která je problematická z několika úhlů pohledu. I současná schválená podoba těžby naráží na tlaky, aby se to nerealizovalo, nebo alespoň realizovalo později, až to bude více projednané. A podívejte se za hranice, kde německá část ložiska se už těží, aktivně se užívá a má to další konsekvence. V Německu máte dávno fabriku na baterie, v Maďarsku se rozjíždí. U nás o tom diskutujeme, hovoříme, dáváme dohromady vize a strategie, ale ujíždí nám vlak. Koho bude za dvacet let zajímat lithium? Možná vůbec nikoho, protože se objeví nějaký jiný typ baterií a zdrojů.
16. září 2023 |
