Lom U svatého Josefa v lese na okraji Hořic je synonymem komorní atmosféry a klidu. Ticho pod skalním masivem teď však často prořízne zvuk brusky či pneumatického kladiva. Na čtyři týdny se tam nastěhovali umělci pozvaní na sochařské sympozium.
Rachot však genia loci hořického lomu příliš nenarušuje. Střídá ho totiž o poznání příjemnější zvuk dlát a dalších klasických sochařských nástrojů, ale také zcela tiché chvíle tvorby plné soustředění na cestě k uměleckému dílu.
Letos v lomu pracuje pět sochařů, dva z nich tvoří společně. I současný ročník však poznamenala pandemie koronaviru. Do Hořic proto nemohl přicestovat Japonec Hiroyuki Asakawa a problémy měla i Ukrajinka Olena Dodatko, která přijela až se zpožděním.
„Nakonec dorazila na speciální povolení ministerstva zahraničních věcí. Přicestovala v zájmu České republiky, podobně jako třeba královna Alžběta II.,“ usmívá se spoluorganizátor Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích Martin Samohrd.
Sympozium je zatím v první polovině, sochy jsou ve stadiu zrodu. Sochaři mají při tvorbě volnou ruku, práce ukončí 23. července.
Hlavní je setkání sochařů, říká pořadatel
„V podstatě je to tak, že nás ani moc nezajímá, co vytvoří. To je věc umělců. Tradiční sympozium nespočívá v získávání soch, ale v setkávání sochařů z celého světa a v jejich tvorbě. A to je v pravém smyslu slova sympozium. To je to, o co nám jde. Teď záleží na sochařích, jak se budou činit. Zatím se zdá, že to stihnou,“ konstatuje Samohrd.
Velké pískovcové kvádry pocházejí z lomu v nedalekém Dubenci. K dispozici je 14 kubíků kamene, tedy zhruba 25 tun, a jeho kvalitu si Samohrd pochvaluje. „Dodali nám výborný kámen bez štychů, nic se nerozpadá, jsme spokojení,“ říká.
Pořadatelé vybírali ze zhruba tří stovek sochařů z celého světa. Kromě Ukrajinky Dodatko v lomu tvoří Robert Schmidt-Matt z Německa, Algimantas Šlapikas z Litvy a také česká dvojice pracující na společné soše Jan Slovenčík a Ivana Junková.
Kaplička se rozsypala, vysvětlují sochaři
Junková pochází z Hořic, kde vystudovala střední kamenickou školu. Po absolvování sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové zůstala v Praze. Společné dílo tvoří s kolegou a životním partnerem, bude složeno ze čtyř částí a vysoké by mělo být 3,5 metru.
„Kameny zatím dostávaly svůj tvar, poté je budeme skládat na sebe. Máme pracovní název Kaplička – Boží muka. Vycházeli jsme z mnoha vzorů, objeli jsme řadu míst, řešili jsme proporce, vztahy jednotlivých architektonických prvků a jejich provázání, otvory pro reliéfy nebo průhledy,“ přibližuje sochařka.
„Kaplička bude vyrotovaná, vyosená, ani jeden blok není v nějakém řádu. Vyjadřujeme tím jakousi ztrátu víry ve společnosti, nicméně bychom rádi, aby působila jako určité zastavení. Je to však oproti klasickým božím mukám nebo kapličce trochu transformované myšlenkově i tvarově,“ vysvětluje sochařka.
Rozvíjí úvahy o tom, co má socha vyjadřovat a představovat. Hovoří o reakci na stav společnosti či víry, ale i na koronavirus a změny, které přinesla pandemie.
„Když člověk vnímá společnost, vidí ji značně roztříštěnou do všech stran. Zvláště v náročné poslední době, kdy mnoho lidí ztratilo práci, společnost nevěděla, jak se k tomu postavit. Dělali jsme, co nám přikázali, dodržovali nařízení, což samozřejmě chápu a respektuji. Kaplička byla svojí strukturou podvědomou úvahou o tom, že jsme se vydali tímto směrem. Dívali jsme se na to i z pozice, kdy se to dá nazírat jako na již zmiňovanou ztrátu víry. Proto se nám architektura kapličky jaksi rozsypala. Jde samozřejmě o náš subjektivní pohled na věc,“ přibližuje.
Když sochaři stihnou dílo, bude i výlet
Umělci zatím s maximálním nasazením pracují na svých dílech, ale už za pár dnů by si měli najít čas i na výlety a exkurze, která jim organizátoři každoročně chystají. Také vztahy ve skupině sochařů a v jejich okolí se dosud teprve tvořily.
„Tak jako při každém sympoziu. V principu však jsou ta setkání podobná. Samozřejmě záleží na lidech, kteří se tady sejdou. Někdy je to veselá parta, jindy přemýšlivá nebo vážná. Tu letošní zatím poznáváme... Vždy je to tak, že na začátku sympozia se všichni snaží dělat co nejvíce, aby měli jistotu, že to stihnou. Když ji mají, je čas i na výlety. Jezdíme na Kuks, na Broumovsko, do Adršpachu, do Prahy nebo do Kutné Hory,“ říká Martin Samohrd.
„Minulý týden jsme se proletěli balonem nad Hradcem, což byla novinka. Chceme tím ukázat přívětivost, což na některých sympoziích chybí. Někde sochaři dělají za plotem a podle pracovní doby,“ porovnává Samohrd.
Sám převzal organizaci sympozií v roce 2002 spolu s již zesnulým hořickým akademickým sochařem Romanem Richtermocem. Jejich tradice byla založena v šedesátých letech minulého století a obnovena byla po roce 1989. Letošní ročník má být pod Samohrdovým vedením poslední.
„Když to po nás nepřevezme někdo mladý, bude konec. Jsem u organizace sympozií 20 let, je mi 70 roků a je to stále obtížnější. Nikdo se však nerýsuje,“ naznačil před časem.
„Případný nástupce má na přípravu dalšího sympozia dva roky,“ dodává dnes.
Vypadají jako Teletubbies s kladivem
Nyní však v lomu všechno tepe rytmem úderů do kamene. Zvuky jsou stejně pestré jako škála nástrojů, které mají sochaři k ruce.
„Používáme standardní kamenické nástroje jako dláto, zobáky nebo špičáky. Máme tady i takzvané frkačky, což jsou pneumatická kladiva, na která se nasazují zmiňované nástroje. Jsou napojená na kompresor a tlak nám usnadňuje práci. Pracujeme také s rozbruškami, s těžkými pneumatickými kladivy nebo s diamantovými kotouči,“ vysvětluje Ivana Junková.
Okolo svého díla se sochařka pohybuje ve žluté kombinéze, má nasazena žlutá sluchátka a ve stejné barvě jsou i obroučky jejích brýlí. Jde o souhru náhod, kterou dokáže přetavit v legraci. S kolegou napodobuje pohyb animované postavičky ze seriálu Teletubbies. K nadsázce umělci nemají daleko, stejně jako k ochotě povídat si s návštěvníky lomu, kteří jejich tvorbu sledují.
„Jsme na dovolené ve Svatojánském Újezdu a přijeli jsme si prohlédnout Hořice. V sochařském parku nás zaujala upoutávka na sympozium. Čekal jsem něco trochu jiného. Je velmi zajímavé vidět jejich práci takhle napřímo, jak to vzniká i jaké používají nástroje. Líbila se mi už expozice v sochařském parku i další sochy ve městě, ale poté, co jsem viděl práci sochařů, zajímá mě to ještě víc. Nadchlo mě to,“ oceňuje Petr Dvořák z Rosic u Brna.
Hotové sochy budou 24. července převezeny do Hradce Králové. O den později se uskuteční slavnostní vernisáž při akci Nábřeží sochařů na náměstí Svobody, která na sympozium navazuje.
