K tvorbě nepotřebuje barvy, štětec ani sochařské náčiní. Dokonce ani ateliér. Jeho výtvory nenajdete v žádné galerii. Všechno mu poskytuje podkrkonošská krajina. Jeden z předních představitelů českého krajinného umění (land artu) Jan Macek pracuje v přírodě, lese nebo korytě řeky, jedinou vzpomínkou na pomíjivá díla jsou fotografie.
Had z kamenů i Zemanův hřbitov, Labyrint z listů, instalace z kamenů, socha z bláta. Jan Macek pracuje s tím, co v přírodě najde. Z kamene či dřeva vytvořil několik lodí i gauč.
Za tři dny poskládal v korytě Úpy u trutnovského zimního stadionu své zatím nejdelší dílo – hada z červeného pískovce měřícího 15 metrů. Inspiroval se 400 metrů dlouhým Velkým hadím pahorkem v americkém Ohiu.
„Nic si předem nepřipravuju, většinou přijdu na místo, vidím hromadu kamení nebo dřeva a hned mě napadne, co postavím. Je to hodně intuitivní. Na jednu stranu je to svazující, protože výběr materiálu je omezený, na druhou stranu je to velká svoboda,“ vysvětluje dvaačtyřicetiletý umělec.
Řeka protékající Trutnovem se stala dějištěm kontroverzní instalace, v roce 2014 vytvořil pod železničním mostem politický hrob Miloši Zemanovi, který byl v té době rok českým prezidentem.
„Nějakým výrokem mě naštval, tak jsem dělal hřbitov politických mrtvol. Verbálně mě kvůli tomu napadl Zemanův fanoušek a šel po mně se psem. Nedávno jsem fotku dal na Facebook a dost mladých lidí mi psalo, že to je přes čáru. Překvapilo mě, že se ho v této chvíli dokážou zastat,“ vykládá Jan Macek.
Jan Macek (42)Narodil se v Trutnově, vystudoval Střední polygrafickou školu v Hronově. Vystřídal několik zaměstnání, živil se jako kameraman, střihač, fotograf nebo kameník. V USA pracoval jako pokrývač a natáčel dokument o židovských dětech, v Izraeli uklízel hotel nebo jezdil s turisty na lodi. Land artu a stone balancingu se věnuje od roku 2014. V loňském roce vydal svou první knihu, soubor třinácti autobiografických povídek Jdu si pro tebe. |
V trutnovském lesoparku vytvořil labyrint z listí, v Dračí rokli první figurální sochu. Kostru Skřítka sestavil z lískového dřeva, tělo uplácal z desítek kilogramů bahna ze zdejšího potoka. Jako materiál, který bahno lépe spojí, použil lidské vlasy.
„Mám kamarádku kadeřnici, takže to nebyl problém,“ poznamenává.
V roce 2015 vytvořil jednu ze svých nejzdařilejších instalací. Do spáry velkého kmene stromu vpasoval rákosí stoupající až k začátku koruny. Pojmenoval ji Žebřík.
Na festivalu v zaniklé krušnohorské obci Königsmühle výtvarník do přehrazeného potoka postavil na dřevěné kůly kameny, které na hladině jakoby plavou. Při pohledu z jiné perspektivy v odrazu oblohy se zase vznášejí na nebi. Právě této instalace si považuje nejvíc.
„Zatím to nikdo nezkopíroval, alespoň o tom nevím, což je v land artu hodně vzácné. Snažím se být originální, nerad se opakuju, ale je to hrozně těžké,“ upozorňuje.
Prchavá krása land artu
K land artu se Jan Macek dostal přes stone balancing, tedy vyvažování kamenů, se kterým začal v roce 2014. Rozhodujícím impulsem byl dokument o nejznámějším světovém landartistovi Andy Goldsworthym z Velké Británie. Po jeho vzoru pracuje pouze s materiálem, který se na místě najde, až na hrábě nebo nůžky nepoužívá žádné nástroje a snaží se nezasahovat do živé přírody.
Když dělal gauč z kamenů, vyrobil si dokonce vlastní barvu. Do teplého černého čaje nadrtil červený pískovec a jemným narůžovělým práškem pohovku potřel.
Krajinné umění je pro něj zároveň terapií. „Na land artu je skvělé, že je člověk pořád v přírodě. Mám maniodepresivní psychózu a land art mě uklidňuje. Díky tomu jsem se v určitém období srovnal a doteď pro mě je velkou terapií. Naučil mě klidu i pokoře,“ prozrazuje Jan Macek.
Land art vznikl v 60. letech minulého století v USA jako protiváha komerčnímu umění prezentovanému v galeriích a muzeích. Některá díla vydrží několik dnů či týdnů, jiné pár okamžiků. Hada z kousků lopuchu, které trutnovský výtvarník vykrájel formičkami na cukroví, několik sekund po dokončení smetl déšť s kroupami. Labyrint z listí v trutnovském lesoparku už při tvůrčím procesu několikrát rozcupoval pes. Odpoledne ho zničil vítr.
Jedinou vzpomínkou na landartová díla jsou fotografie. Jsou stejně důležité jako dílo samotné. „Instalace mi často zaberou celý den, čekám na dobré odpolední světlo, abych udělal pěknou fotku,“ poznamenává.
S dalším balancerem vytvořili hřiště
Kromě land artu a stone balancingu se Jan Macek věnuje malování a psaní knih. V loňském roce vydal vlastním nákladem prvotinu, povídkový soubor Jdu si pro tebe. Je nominován na Cenu Miloslava Švandrlíka za nejlepší humoristickou knihu roku.
„Povídky jsem nejprve zveřejňoval na Facebooku a lidi mě začali plácat po zádech, že se to dá číst. Nechal jsem se dokopat k tomu, abych je vydal knižně,“ vysvětluje.
V současnosti pracuje na druhé knize, bude to román o pašerácích hašiše a kokainu. Nechává se volně inspirovat příběhy skutečných lidí, kteří se živili převážením drog.
