Tvořit z ostroměřského pískovce začali umělci z různých koutů republiky minulou neděli. Až pětitunové balvany umístil před venkovní výběh orangutanů jeřáb. Plácek se proměnil ve staveniště, výtvarníci totiž kromě dlát a kladívek používali například hlučné flexy a sbíječky.
Před ostrým sluncem je chránily stanové přístřešky a také koruny stromů. Pracovali až 10 hodin denně. Na plac to měli jen pár kroků, po dobu konání sympozia totiž bydlí v protější Neumannově vile. Zoologickou zahradu vůbec neopouštějí, dokonce se zde i stravují.
„Nechali jsme si volné téma, proto se sympozium jmenuje Co řekne kámen. Sochy ale mají vztah k africké tematice,“ říká organizátorka festivalu pod širým nebem a zároveň aktivní účastnice Blanka Žáčková ze Dvora Králové nad Labem. Z třítunového pískovce tvarovala žirafy podle modelu z keramické hlíny.
Plzeňák Lukáš Řezníček na vedlejším pracovišti tvořil dílo zachycující návštěvníky zoologické zahrady - podobiznu matky s dítětem. Nosorožce modeloval akademický sochař Václav Kyselka. Pracoval podle skic a fotografií skutečných nosorožců stažených z internetu. Tělo je pouze symbolicky naznačené, dominantou vysoké skulptury je hlava.
„Zespoda udělám čep a celou sochu zapasuju do velké pískovcové desky,“ popisoval před dokončením Kyselka. Už ji měl vedle připravenou, stejně jako rohy, které k hlavě připevnil kovovým čepem. „Vypadá to jednoduše, ale nosorožec má docela atypickou hlavu. Oči jsou hodně nízko, tvaruje se to složitě,“ poznamenal.
Těžká technika šetřila čas, ale huntovala těla sochařů
Přímo jako na stavbě to vypadalo rovněž na posledních dvou pracovištích. Jiří Němec s respirátorem na obličeji flexou „krájel“ pět tun vážící kámen a do vzduchu rozvířil mračna prachu.
Horníka v lomu připomínala i Jitka Kůsová z Klášterce nad Ohří. V rukou měla pneumatické kladivo a pravidelnými údery odlamovala kusy pískovce. Neforemný kámen přetvářela do podoby ležaté osmičky. Její výtvor nese název Nekonečno. Za normálních okolností by autoři na soše pracovali několik týdnů až měsíců, v zoo na to měli jen něco přes týden. Sbíjecí kladiva práci výrazně urychlila.
„V tak krátkém časovém úseku by se to bez této techniky nedalo dělat. Člověk se přitom ale sedře. Doma v ateliéru bych na takové soše pracovala klidně i tři měsíce,“ poznamenala Jitka Kůsová. Kromě přestávky na oběd sochaři pracovali téměř v kuse od devíti ráno do osmi večer.
„Je dobré, když občas přišel nějaký návštěvník zoo a ptal se. Mohli jsme svěsit ruce a na chvíli si odpočinout. V první chvíli se třeba zalekli, nevěděli, co se tady děje, protože jim to připomínalo staveniště,“ řekla sochařka. „Ti, co jsou tady ubytovaní, nás chodili ‚kontrolovat‘, jak pokračujeme,“ dodala s úsměvem její kolegyně Blanka Žáčková.
Všechny sochy zůstanou ve dvorské zoologické zahradě. Jaká místa v rozlehlém areálu ozdobí, zoo ještě nemá jasno. Sochařské sympozium se zde letos konalo poprvé. Organizátoři by z akce rádi udělali tradici a příští rok uspořádali další ročník.
