Sbormistrem českého chlapeckého sboru Boni pueri v Hradci Králové je už pětadvacet let, těleso má renomé respektované „firmy“ nejvyšších kvalit, která zná ovace Ameriky, Japonska i celé Evropy. Pavel Horák slyšel slova chvály od kolegů muzikantů včetně Bobbyho McFerrina, od kritiků i od státníků.
Máte spočítáno, kolik jste už odřídil koncertů?
Nepočítám to, každý koncert je vždy jedinečný a neopakovatelný. Odhadem to bude přes dva tisíce koncertů a vystoupení. Jen v Japonsku to dosud bylo přes 170 celovečerních koncertů. Padesátkrát jsem jako dirigent řídil Bachovy Matoušovy pašije v Holandsku, velkých zahraničních turné bylo více než sto. Ale jsou to jen čísla.
Co rozhodlo, že jste se začal naplno věnovat sboru a zpívání?
Rodiče mě odmalička vedli k hudbě, začal jsem hrát na housle, později na klavír a sólově zpívat. Hrál jsem taky na kytaru a baskytaru ve studentské kapele. Hlavním motivem byl pro mě za studií na gymnáziu nejspíš vstup do pěveckého sboru Smetana v Hradci Králové, kde mě dobrá parta lidí přivedla ke sborovému zpěvu a k zajímavé muzice. Hudbu jsem začal studovat na pedagogické fakultě. Za studií jsem se konkurzem dostal do vůbec prvního ročníku Světového mládežnického sboru s kempem ve Švédsku, kde jsem měl možnost poznat světová pódia, zažít významné dirigenty i úžasné mladé muzikanty, dělali jsme třeba muzikál s pány ze skupiny ABBA. Pracoval jsem tam i jako produkční a viděl, co to znamená dělat vše naplno a v nejvyšší lize.
Pavel Horák, sbormistr hradeckého chlapeckého sboru Boni pueri.
Chtěl jste to tedy dělat, nebo měl i jiné plány?
Možná jsem měl jiné plány, zajímala mne psychologie a hudbu jsem si chtěl nechat jako koníčka. Moji další profesní cestu určovaly ale jiné mantinely. Tatínka po srpnových událostech v roce 1968 vyhodili z fakulty, tak jsem byl nakonec rád, že i přes zákaz jsem byl přijat na Pedagogickou fakultu v Hradci. Boni pueri fungovali s Jiřím Skopalem při Domě pionýrů od roku 1982, já nastoupil ještě jako student v roce 1987 na pozici sbormistra přípravných oddělení, která tehdy vznikla. Hudební psychologii, ale i sbormistrovství jsem si po revoluci nakonec v klidu dodělal v doktorském studiu na Univerzitě Karlově. Dokonce jsem tam tyto obory přednášel.
Co bylo na začátku nejtěžší?
Před pár měsíci jsem shodou okolností našel svůj deník z tehdejší doby, když jsem nastupoval do Boni pueri jako sbormistr. Bylo to docela zábavné čtení, většinu věcí už bych málem zapomněl. Od mého nástupu jsem měl v deníku i v hlavě přesnou koncepci a jasno, jak vše přeorganizovat na pořádné těleso. Viděl jsem, jak to funguje ve světě, psal jsem závěrečnou práci o předních evropských chlapeckých sborech. Ale dát to do praxe - přetvořit vše do pořádného fungujícího tělesa s profesionálním zázemím a v současnosti i v renomovanou školu, to trvalo těch pětadvacet let.
Měl jste vzory?
Možná to zní drze, ale neměl, nechtěl jsem dělat kopie jiných, navíc tradice chlapeckých sborů byla u nás oproti západní evropské hudební kultuře systematicky decimována. Neměli jsme tu ani předchůdce, znalosti či české skladatele, kteří by v minulosti či současnosti tvořili pro chlapecké sbory. Boni pueri si tu museli „prošlápnout cestu“ na poli české hudby a kultury sami, dlouho jsme tu byli raritou.
Co pokládáte za největší úspěch Boni pueri?
Myslím, že největším úspěchem snad může být, že název Boni pueri znají v Čechách všichni, dokonce i ti, kteří nás ani neslyšeli, a že nás hudebníci i laici berou jako renomované kvalitní těleso a dobrou mezinárodní známku. Z těch hudebních počinů je velkou radostí, že můžeme vracet na světlo zapomenutá díla barokních skladatelů, u kterých můžeme dát rovnítko s Bachem, třeba skladby Jana Dismase Zelenky, kdy jsme v chlapeckém podání jako jediní na světě provedli celý triptych jeho Responsorií. Zpívali a natočili jsme i další české a světové barokní skladatele. Určitě velkým úspěchem je i to, že jsme tak trochu vyprovokovali současné skladatele k napsání jejich stěžejních děl pro Boni pueri, třeba Březinovo Requiem nebo Jíšovy Hlasy světla.
Patří k úspěchům i stejnojmenná umělecká škola?
Ano, a k velkým radostem. Už devátým rokem máme unikátní soukromou hudební školu zařazenou do rejstříku škol ministerstva školství, kde vzděláváme další generace skvělých muzikantů, kteří budou v Čechách i v zahraničí v budoucnu šířit slávu nejen Boni pueri, ale doufám i české kultury. Asi naše škola funguje dobře, protože se po našem vzoru již objevily kopie. Máme i krásnou budovu ve středu města, na kterou jsme pyšní, protože jsme si ji sami opravili.
Před lety se po odchodu kolegy Jakuba Martince sbor rozdělil. Už se rány zacelily?
Sbor se nikdy nerozdělil, Boni pueri fungují kontinuálně od počátku a jen kantoři se mění. On odešel svévolně. Díky tomu tak mohli přijít opravdu renomovaní, poctiví a pracovití kantoři, kteří sbor posunuli zas o několik stupňů výše. A když se ohlédnu pět let zpátky, co nádherných projektů jsme s Boni pueri udělali a jací mistři oboru k nám přišli: světoví dirigenti Marek Štryncl a Marek Štilec a špičkoví klavíristé Jitka Fraňková či Robert Fuchs. Ve škole je natrvalo také zástupkyně ředitele Hanka Musílková, která se skvěle orientuje ve školské legislativě a díky níž máme školu v naprostém pořádku. Nebo dnes už kolega sbormistr a produkční Jaroslav Šlais, který ve sboru vyrostl, a nesmím opomenout ani celý současný tým dvaceti mladých či zkušených kantorů, na které jsem přísný, neboť chci mít ve škole jen ty nejlepší. Proto kdo nestačí, musí zákonitě pryč.
Boni pueri měli v repertoáru nejen klasický objevný repertoár, ale i populár s hosty od pop music. Stále jedete po dvou kolejích?
Hudbu někdo podle mě v minulosti nesprávně rozdělil na pop a klasickou, a to bez znalosti věcí. Mozart či Paganini byli ve své době terminologicky rovni hvězdám dnešní pop star, a my je dáváme do škatulky klasiky. Opravdu rádi pomyslné hudební dveře otevíráme našim chlapcům do každé krásné muziky bez rozdílu. Jeden týden dělají díla Zelenkova, druhý zpívají s Vojtou Dykem či Bobby McFerrinem, jindy zas s kvalitním orchestrem. Jen tak získají kvalitní hudební vkus na celý život.
Kteří skladatelé měli v zahraničí největší úspěch?
Ve světě to je trochu zjednodušené - musíme tam často zařazovat hlavně naše klasiky Dvořáka, Smetanu či Janáčka. Na současníky nejsou posluchači moc zvědaví nebo připraveni, ty rádi provádíme spíš v Čechách, i když by si mnozí zasloužili už trvale vstup na mezinárodní pódia. Ale geniální aranže skladatele Vladimíra Popelky, ty se ve světě líbí vždy, proto jsme teď o prázdninách s nimi natočili s Pardubickou komorní filharmonií za řízení dirigenta Marka Štilce celé album. Vyjde ještě do Vánoc u agentury ArcoDiva.
Často vystupujete pro státnické návštěvy na Pražském hradě. Nemůže vám to v dnešní rozdělené společnosti vtisknout cejch?
Naopak, jsem na naše účinkování hrdý, jsme součástí nejvýznamnějších státních obřadů, které byly na Hradě od Karla IV. Anglická královna si na státní návštěvy často bere s sebou do zahraničí chlapecký sbor, i při své minulé návštěvě ho tu měla. V USA je American Boychoir téměř státním symbolem. Jsem rád, že i nás zvou na důležité státní akce jako nositele české kultury. Nezpíváme na politických akcích ani na schůzích, nýbrž vystupujeme na událostech státnických, ať za prezidenta Havla, Klause, či Zemana, jsme součástí prezidentského protokolu. Tak kluci mohou vidět, že i státníci jsou normální lidé jako oni. Překvapil je minule německý prezident Joachim Gauck, pro kterého jsme zpívali ve Španělském sále Pražského hradu. Po Bachově skladbě, nehledě na protokol, vyběhl se slzami v očích ke klukům, že to prý bylo nejlepší provedení jeho nejoblíbenější skladby a že na ten večer v Praze nikdy nezapomene. Největší poctou pro všechny, a pro mě i nezapomenutelným zážitkem, bylo setkání se Sirem Nicholasem Wintonem při předávání státního vyznamenání. Přítomnost jeho samého, moudrost a nadhled při obřadu tohoto hrdiny 20. století, daly našemu zpěvu najednou úplně jiný rozměr a hloubku. A kdo tam mohl být, jistě si ponese tuto významnou chvíli v sobě po celý život.
Máte recept na to, jak udržet neustále vysokou úroveň sboru?
Recept v Boni pueri stále hledáme, vždyť sboru je teprve 33 let. To oproti sborům se stovkami let tradice v Německu či ve Vídni je jen počátek. Ale zas je krásné být u toho zrodu, který bude, věřím, jednou v budoucnu v Hradci korunován hudební školou se staletou tradicí a tím, že na Boni pueri budou u nás všichni pyšni. Zřízením naší školy i získáním nové budovy, se kterou nám pomohli hradečtí radní, se ta vysoká úroveň nyní dá udržet snáz.
O albu, které budete křtít na koncertě v Evropském parlamentu v Bruselu, jste mluvil. Jaké máte další plány?
Teď jsme se vrátili z Číny, čeká nás tradiční vánoční Korea, připravujeme velké turné po Číně a také prestižní turné do Japonska. Nabídky nám stále přicházejí samy, což je nejlepší, pořadatelé si nás sami nacházejí a pro kluky to znamená poznat krásnou muziku i procestovat s ní díky Boni pueri celý svět. Zpěváků prošlo sborem za mé éry dosud kolem třech tisíc a další šikovní chlapci přicházejí. Byl bych rád, kdyby je působení v Boni pueri ovlivnilo natolik, aby v dospělosti byli vnímavými, citlivými i moudrými lidmi, s vlastním vkusem i názorem na muziku i svět. To je mé největší přání.
 |
