Říká o sobě, že je zvyklá s lidmi při své práci hodně mluvit, protože chápe, že se sami nevidí a potřebují poradit, jak se před objektivem tvářit či jakým úhlem se natočit, aby byl snímek co nejlichotivější.
Martina GonšenicováOsmadvacetiletá fotografka pochází z Králík u Nového Bydžova. Vystudovala Střední pedagogickou školu v Nové Pace, výtvarnou katedru na Pedagogické fakultě Univerzity v Ústí nad Labem souběžně s oborem aplikované a reklamní fotografie na Fakultě umění a designu. Nyní má ateliér v Dobré Vodě u Hořic v Podkrkonoší. Více na www.martinagonsenicova.cz. |
„Fotím převážně nemodelky a obyčejně neobyčejné lidi, tak jim pomáhám a radím, jak pracovat s tělem i výrazem. Nejdůležitější je při fotografování důvěra a dobrá nálada,“ vypráví Martina Gonšenicová a dodává:
„Jsem typická žena, mám ráda detaily a čistou práci. Spousta fotografů neví a neřeší, že nešetrné nastavení a úhel světla mohou na ženě zvýraznit nedostatky ani jestli se třeba ohrnul okraj trička či přetočil řetízek.“
Jak jste se k fotografování dostala?
Už od dětství jsem se profilovala především ve výtvarné sféře. Na střední škole jsem se poprvé dostala před fotoaparát jako modelka a to se mi stalo osudné. Po necelých dvou letech jsem si pořídila vlastní „velký“ fotoaparát a vzala vše do vlastních rukou. Studovala jsem obor aplikované reklamní fotografie na fakultě umění a designu v Ústí nad Labem, kam berou velmi omezený počet lidí, maximálně šest, a už tehdy jsem zacílila na téma portrét a fashion.
Co to přesně je?
Portrét má v mé tvorbě dvě podoby, buď vystihuje a především podtrhuje práci vizážistky a prodává její um, nebo čistě sympaticky zachycuje osobnost člověka. Fashion téma dává vyniknout hlavně oblečení a doplňkům nad modelkou.
Kromě fashion projektů fotíte často také svatby či čerstvě narozené děti.
Ač jsem k takovému typu fotografií nikdy nijak výrazně neinklinovala, vlivem mé sestry a její rodiny i proseb kamarádek, se ze mě stal svatební i dětský fotograf a, světe div se, moc mě to baví. V mém portfoliu však nejsou výjimkou ani párové fotografie a akty. Nejsem typický ateliérový fotograf, miluju pracovat v lese nebo v lomu, s prostorem, přirozeným i umělými světly, různými plány fotografií a hlavně díky větru ve vlasech s přirozenějším chováním a výrazem modelů. Dojíždím však za klienty i domů, převážně u fotografování miminek.
Sama jste i vizážistka, jak se to dá kombinovat s prací fotografky?
Fotografovala jsem několik let pro Surface make-up školu v Praze její kurzy a školení vizážistek. U nás v kraji je vizážistek málo a hlavně k výtvarnu jsem měla vždy blízko, absolvovala jsem v téže škole rekvalifikační make-up kurz. Velice mě to baví, ale je pravda, že ke konci týdne často nejsem schopná udělat rovnou linku nebo konturu rtů, neboť váha fotoaparátu na mně po celodenních akcích zanechává následky. Líčím proto výhradně jen pro své fotografie. Často však není možné zvládnout více věcí najednou, a tak jsem se spojila s vizážistkou Veronikou Dědičovou. Tuto sobotu spolu s dalšími lidmi z týmu rozjíždíme v Hradci Králové projekt celkové proměny, na který se moc těšíme.
V čem bude spočívat?
Předpokládám, že ten den s týmem potkáme obyčejné ženy, které se sebou chtějí něco dělat, změnit image či si jen užít den a svěřit se do rukou profesionálů. Dostanou se do rukou kadeřnice, která je ostříhá a obarví, vizážistka jim vytvoří profesionální fotomakeup a poradí, jak se starat o pleť i co jim sluší a čeho se vyvarovat, návrhářka poradí s výběrem oblečení a připraví tři outfity na fotografování. S nimi vytvořím sérii fotografií. Velmi mě baví, když pak nad výsledným dílem vznikne „wau“ efekt z proměny. Sama jsem začínala s fotografováním kamarádek, které jsem nalíčila, vytvořila jim účes a poradila, jak mají při focení pracovat s výrazem i tělem, který profil mají hezčí a kam mají dát ruce, nohy.
Ze světa celebrit se tedy pomalu stahujete?
Je sice skvělé pracovat s modelkou, která ví, jak pózovat, ale asi větší radost mám, když fotím obyčejnou holku nebo ženu a vidím v jejích očích nadšení: Na té fotce jsem fakt já? Fotila jsem celebrity, herečky, miss. Ale při přesycenosti trhu fotografy už nemám takový tah na bránu a navíc velké projekty stojí převážně na vybudovaných osobních vazbách.
S kterými návrhářkami či celebritami jste spolupracovala?
Nejvíce se Sophistic by Veronika, ale i třeba Tiqe by Petra Balvínová. Mezi celebritami to byla například miss Tereza Chlebovská nebo Jitka Válková, tanečnice Linda Fernandez Saez, zpěvačka Dara Rolins, herečky Michaela Maurerová, Jana Stryková, Petra Horváthová, Nikol Moravcová nebo Markéta Hrubešová, zprávařka Terezie Kašparovská či finalistka Hotelu Paradise Klaudia Chlustinová.
A na kterou z nich vzpomínáte nejraději?
Všichni se mě samozřejmě nejčastěji ptají na Daru. Ale asi nejvíce jsme si padly do oka s Míšou Mauerovou, je srdečná i přirozená a člověk si s ní užije spoustu zábavy.
Zeptám se tedy i já, co Dara Rolins?
K ní jsem přišla jako slepá k houslím. Díky Surface make-up škole jsem poznala vizážistku Ivu Davies, působící v Praze, která se s Darou znala přes manžela, muzikanta skupiny Kosheen, a oslovila ji na líčení pro můj projekt. Ona sama se chová velice přirozeně a vůbec se nestydí, i přesto ale chvilku trvalo, než mi začala důvěřovat. Je úžasné ji mít v portfoliu, ale na druhé straně mi to uškodilo. Spousta lidí získala dojem, že na mě finančně nedosáhnou, přitom fotografování bylo pro všechny zúčastněné bez jakéhokoliv honoráře, byla to prostě čest. Avšak říkám si, není to celé snad zárukou profesionality, důvěryhodnosti, potažmo kvality?
Stěhování do Prahy za většími projekty vás neláká?
Před časem jsme to řešili s přítelem, se kterým bydlíme u Hořic a který paradoxně pracuje právě v Praze. Ale vzhledem k tomu, že ani nás dva do budoucna nemine plánování rodiny, mou cílovou skupinou se celkem přirozeně staly převážně svatby, rodiny s dětmi i miminka v našem kraji. A to přesto, že mě srdíčko stále táhne k módě či fotografování pro návrháře a časopisy.
