Kdysi býval mistrem odborného výcviku v legendární dílně Břetislava Kafky v Červeném Kostelci a vyráběl výzdobu do kostelů. Před sedmadvaceti lety se náchodský řezbář Zdeněk Farský osamostatnil. Teď ho už živí hlavně betlémy.
„Betlémy jsou gros mé práce. Řežu i figury pro kostely, když někdo něco ukradne nebo když originál potřebují přesunout do depozitáře, ale takových zakázek je čím dál méně. Asi posledních deset let se z betlémů stal fenomén, lidé chtějí mít doma vlastní. Řemeslo se vrací trochu na výsluní, takže betlémy mě zaměstnávají už celoročně,“ říká čerstvý šedesátník Zdeněk Farský.
Naskicuje si námět, vezme špalek, vyřízne z něj tvar a už jde po hloubkách a výškách, aby z něj figury vystoupily. Je za tím pětačtyřicetiletá zkušenost, někdy si však ověřuje postup nejprve na menších figurkách a teprve pak se pustí do větších.
Jeho řezby jsou převážně realistické. Už od vyučení pracoval coby řezbář-sochař na zakázkách právě pro kostely, kde každý svatý musí být přesně rozeznatelný. Ani opakující se sestavy figur betlémského příběhu jej po těch letech neunavují.
„Svatou rodinu i tři krále mám třeba ve čtyřech verzích, takže nedělám pořád stejné figury, snažím se, aby to pro mě bylo pořád zajímavé. Kdo rád pracuje s nějakým materiálem, toho řemeslo nemůže omrzet. Do rodin se teď vrací i sošky svatých – Václav, Zdislava, Ludmila, kteří byli dříve vykořeněni. Navíc se ještě zabývám volnou moderní plastikou z kamene, ořechu, třešně, švestky. Je to můj koníček, u kterého se občerstvím, a mohu se k betlémům zase vrátit,“ popisuje.
Autor provede výstavouVýstava v Náchodě na rohu Tyršovy a Zámecké ulice trvá do 15. ledna, otevřeno je denně mimo pondělí od 9 do 12 hodin a od 13 do 17 hodin. Zavřeno bude na silvestra a na Nový rok. Dnes – 27. prosince od 14 hodin – se koná komentovaná prohlídka s autorem, další bude v pátek 30. prosince ve stejný čas. |
Muzeum Náchodska otevřelo výstavu se čtrnácti betlémy k řezbářovu jubileu koncem listopadu. Ukazuje zde veškeré techniky používané v řezbářství.
Jsou tu samostatné figury či skupiny, figury z jednoho kusu, malé figurky i ty velké, třeba svatý Josef s Jezulátkem o výšce 1,3 metru nebo jen o málo nižší Panna Marie s lilií.
„Prostor betlémářství je tu obrovský na to, jak malou zemí v Evropě jsme. Zpracovávají se všechny druhy materiálů – šustí, dřevo, papír, těsto, a každý kraj má specifickou podobu betlémářství. Kdo se podívá po výstavách napříč republikou, betlémy jsou pokaždé jiné, neskutečné jsou betlémy v Třešti nebo deskové betlémy v severních Čechách, tradice je tu obrovská,“ oceňuje.
Pašijový betlém sahá až po Golgotu
Hlavní ozdobou jeho výstavy je dva a půl metru dlouhý lipový stavěcí betlém s více než sedmdesáti figurkami. Objednal si jej soukromý majitel jako dárek pro asi šestiletého synka. Betlém se postupně rozrůstá už deset let, rodina jej má trvale na chalupě na Šumavě a nyní se výjimečně vrátil k řezbáři do Náchoda.
„Začínali jsme svatou rodinou, králem, pastýřem, andělem a pár ovečkami. Pak jsem dodělal celý 2,5metrový spodek. Průběžně jsem přidával pastýře, slony, velbloudy a římské vojáky s koňmi, což má majitel v oblibě. Když jsem betlém postavil pro výstavu, zjistil jsem, že v předním plánu je čtyřicet figur, ale pozadí bylo hrozně prázdné. Majitel byl pro, abychom s tím něco udělali, a mě napadlo pozadí doplnit o devět pašijových výjevů, kde by pohoří představovalo Golgotu a v pozadí nad městem bychom sklenuli kříž, ukřižování a utrpení,“ přibližuje řezbář.
Pašijové betlémy bývají spíš výjimečnou záležitostí. Tento propojuje Kristův vánoční i velikonoční příběh. Zachycuje scény od Zvěstování, Narození Páně a Klanění tří králů, útěk do Egypta, scény z křížové cesty i uložení Krista do hrobu.
Týž majitel si přitom od Zdeňka Farského dopřál ještě pohyblivý betlém s různými řemeslníky z přelomu 19. století. Před čtyřmi lety jej autor těsně po dokončení vystavil v Dřevěnce v Polici nad Metují, než putoval do Prahy.
Olejové barvy, zlato, leštěná běl
Výstava je zároveň přehlídkou povrchových úprav, které dříve bývaly časté a nyní už upadají v zapomnění. Například Farského reliéfní betlém dotvořil další řemeslník Jan Mach pomocí leštěné běli, což je technika používaná na zámcích či v kostelích, kde se takto ve dřevě imitovaly mramorové sloupy nebo sochy. K vidění je i polychromie s olejovou barvou nanášenou na syrové dřevo, ale také modernější kolorování, kdy se na lakované dřevo do hloubek vtírá olejová barva, aby zůstala patrná řezba a získaly se jemné barvy. Tmavý oltářní betlém z mořené lípy zase dotváří čtyřiadvacetikarátové zlato.
„Říkává se, že jeden díl práce udělá řezbář a druhým dílem přispěje malíř. Používá různé druhy podkladů, pak tónuje, vybarvuje, dostínuje, patinuje. Musí si s tím vyhrát, je to další řemeslo z těch uměleckořemeslných, tedy pozlacovač-malíř,“ vysvětluje Farský.
„Umělecký řezbář není klasický nábytkář, dokáže pracovat pro zámky či kostely. Po něm nastupují pozlacovači-malíři nebo řezbář, který vytváří rámy, a sochař. To vše původně bylo v Kafkově firmě v Červeném Kostelci, tam byl komplet celého řemesla pohromadě. Firma skončila po sto letech, když před devíti lety majitel odcházel do důchodu a neměl nástupce. Je to škoda, umělecké řemeslo v tomto kraji se už v této podobě nevrátí, bývalo tam zaměstnáno asi patnáct lidí. Vytvořili jsme soukromé firmy a spojujeme se pro určité zakázky, asi to tak má být,“ tvrdí řezbář.
Stává se, že jej čtrnáctiletí hoši nadšeně na výstavách oslovují, že by je taková profese také bavila, řezbář však varuje, že za líbivým řemeslem se skrývá velké soustředění a osm či deset hodin u ponku denně.
„Už na učilišti jsme devět měsíců v roce měli praxi a byli u ponku. Jen jsme se naučili brousit dláta, začali jsme ovečkami, osly, zvířaty. Koncem prvního ročníku to byly jednodušší figury, ve třeťáku už jsme dělali na zakázkách, mistr to trochu poupravil a šlo to do prodeje. Když jsme končili tříletý učební obor, už jsme byli hotoví řezbáři a normálně jsme pracovali na zakázkách. Pod Českou charitou se vyrábělo i za socialismu pro kostely, nebyli jsme sice na výsluní, ale pořád to fungovalo,“ vzpomíná.
Křehký sádrový i králický betlém
Dva z betlémů vystavených v Náchodě jsou staršího data a Zdeněk Farský je restauroval. Zvláštností je sádrový kostelní betlém s třemi králi, svatou rodinou a třemi pasáčky z roku 1920. Takové se vyráběly z terakoty či sádry až do roku 1935 a bývaly běžné, jenže figurky ze sádry často praskaly nebo se různě oťukaly, jakmile je někdo přendával.
Další je zachráněný králický betlém, kam k původním sedmnácti figurkám doplnil jedenáct vlastních. Celý komplet umístil do skříňky, aby křehké figurky neutrpěly. Je to připomínka hotových domácích manufaktur v Králíkách a okolí, kde se na výrobě betlémů podílely celé chudé rodiny.
„Mám i znalce, kteří tyto betlémy sbírají, a ti chválili, že je to pěkně propojeno. Dořezal jsem rodinu, krále, anděle, pastýře. Králický betlém má svá specifika, musí v něm být spící pastýř, zbrojnoš a další. Figurky jsou malované temperami. Vyráběly se ze smrkového dřeva, ze špalíků se nejdřív vyvařila smůla, pak se do nich dalo řezat jako do másla. Vyřezali tělíčka ze smrku, ruce byly lipové a dolepovaly se. Jsou naivní, ale mají propracované hlavičky i pohyb, dříve se nakupovaly na jarmarcích,“ říká.
„Množství se jich v 90. letech odvezlo do Německa nebo Rakouska, různí šikovní vyčihováci je vykupovali od lidí, kteří je měli na půdách, o hodně z nich jsme přišli. Takové skříňkové betlémy sem patří a jsou nádherné. V každé rodině většinou takový betlém byl,“ připomíná řezbář.
Je členem Unie výtvarných umělců a také Českého sdružení přátel betlémů. Vedle tuzemska vystavoval betlémy na setkáních betlémářů v USA v Santa Fe, Columbusu a v Salt Lake City.
Řezbář už neposílá jednotlivé betlémy na výstavy, ale buduje vlastní sbírku, kterou ukazuje vcelku. Ještě by si rád pořídil malý pohyblivý betlém. „Pak bych chtěl vyřezat ještě betlém s Klaněním tří králů podle Brandlova barokního obrazu ve Smiřicích. Alespoň s třiceticentimetrovými nebo čtyřiceticentimetrovými figurami. Doufám, že to vyjde, ale na každý betlém je potřeba 150 až 200 hodin práce, takže to mě čeká po večerech a víkendech. Do tří odpoledne dělám, co mě živí, a potom dělám vlastně to stejné, ale pro sebe,“ směje se Zdeněk Farský.
