Miroslav Suchý je teprve devátým předsedou Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 v jeho více než 130leté historii.
Sto padesát členů spolku se ve volném čase dobrovolně věnuje udržování odkazu válečných událostí, jež na našem území nemají obdoby a ovlivnily budoucnost Evropy. Jejich duch prý zůstává na polích, loukách a v lesích dosud.
„Nahoře na chlumské pláni se ukovala budoucnost Evropy,“ připomíná Suchý.
Proč byla bitva u Hradec Králové zásadní pro budoucnost?
To, co se tady odehrálo, zásadně ovlivnilo budoucnost celého středoevropského prostoru. Prusové v průběhu 18. století podnikali vpády na naše území a v roce 1866 došlo u Hradce Králové k zásadnímu střetu. Prusko zvítězilo, Rakousko přišlo o členství v Německém spolku a zůstalo na okraji politického dění. Z rakouského císařství vyrovnáním s Uhry vzniká Rakousko–Uhersko. Později dochází ke sjednocení Německa a vyhlášení německého císařství. V důsledku toho došlo k Velké válce, druhé světové válce a následně i k válce studené. Evropa se uspořádala nešťastně v ose východ – západ právě jako důsledek situace ve druhé polovině 19. století a vítězství Pruska.
Dá se vůbec odhadnout, jaké by bylo uspořádání Evropy, kdyby válka dopadla jinak?
Myslím si, že co se má stát, to se stane. Slovo kdyby se v historii nedá používat. Prusové byli agresivní. Především chtěli mít rozhodující slovo v německy mluvících zemích, vlastně ve střední Evropě. Bismarckova (Otto von Bismarck, první ministr Pruska v letech 1862 – 1890, první z německých kancléřů, pozn. red.) slova o sjednocení železem a krví to dokládají. Od toho se všechno odvíjí. Čechům nabízeli různé ústupky, ale český národ byl vcelku věrný a loajální k říši a k nějaké kolaboraci s Pruskem by určitě nedošlo. Naši vojáci bojující v rakouské armádě byli udatní, svoji zemi a civilní obyvatelstvo v postižených místech obětavě bránili a Prusy považovali za agresory a okupanty.
Pokud byste se ocitl v té době, komu byste fandil?
Když o tom přemýšlím, především bych chránil svoji vlast. Jsem Čech a Slovan a hájil bych svoji zemi, kde mám předky a blízké lidi. Jako Hradečák bych nastoupil k rakouskému 18. pěšímu pluku bojujícímu v bitvě u Jičína a u Hradce Králové.
Jaký je dnes odkaz událostí roku 1866?
Je to právě zásadní vliv na další budoucnost Evropy. Nahoře na chlumské pláni se ukovala její podoba. A nebylo to právě šťastné ukování, to víme. Odkaz je právě v tom, uvědomit si, že vlivem sjednocení Německa došlo k obrovské vlně nacionalismu a k tomu, že se patriotismus potlačil a upřednostnil se právě nacionalismus. Ten měl za následek Velkou válku. A když si lidé mysleli, že je utrpení u konce, přišla válka další, ještě hrůznější.
Co bitvu rozhodlo? Hovoří se o střetu v lese Svíb, ale také o lepší výzbroji Prusů, zejména o puškách jehlovkách nabíjených zezadu...
Bitvu rozhodlo více okolností. Pruské zadovky sice byly nabíjeny zhruba třikrát rychleji, ale jejich střelba nebyla tak účinná jako u rakouských předovek. Ty byly pomalejší, ale měly větší dostřel a byly přesnější. Jehlovky byly navíc těžké a dost poruchové. Spíš rozhodla strategie a způsob boje.
Můžete to přiblížit?
Rakouská armáda byla jedním celkem proti pruským třem armádám, které v duchu Moltkeho (Helmuth von Moltke, pruský generál, pozn. red.) strategie „odděleně pochodovat – společně udeřit“ napochodovaly do Čech. Rakouská armáda měla výhodu v obsazení obranného půlkruhu, vydatně krytým dělostřelectvem. Jednalo se o postavení na vyvýšených místech. Do příchodu druhé pruské armády nebylo o vítězi zdaleka rozhodnuto. Prusové dokonce pomýšleli na ústup, protože se ve středu bojiště nemohli pohnout kupředu a postupovat. Teprve když se jednotky druhého a čtvrtého rakouského armádního sboru nechaly strhnout bojem ve Svíbském lese a opustily své pozice, situace se změnila. Přichází druhá pruská armáda a útočí na oslabené pravé rakouské křídlo, které ve Svíbu utrpělo obrovské ztráty. Prusové prolomili rakouské pozice a dostali se do středu soupeřova postavení. Rakušané se díky krytí dělostřeleckou zálohou a jezdectvem mohli stahovat za řeku Labe k dalšímu ústupu. Totální katastrofa tak byla odvrácena. Pokud by rakouské jednotky na pravém křídle zůstaly dle určených pozic, nejspíš by se tak rychle nerozhodlo.
A co taktika Rakušanů a Prusů?
Rakušané útočili v sevřených masách s taktikou bodákových útoků. Prusové proti nim útočili v řídkých rojnicích. Rozhodla tam pruská rychlopalba a využití terénu.
Dají se dnes na místech střetů najít nějaké pozůstatky po boji?
Poslední dobou se stále více setkáváme s amatérskými hledači. Mně to přijde spíš jako drancování bojišť. Stalo se mi třeba, že jsem přijel opravovat povalený pomníček a vedle mě chodil člověk s detektorem kovů hledající kulky, knoflíky nebo střepiny. Nenapadlo ho, že by pomník postavil, což by mu dalo pár minut práce. Pro mě má daleko větší váhu duch těchto míst a zpěv skřivanů v polích.
Kdy jste bojiště války 1866 objevil vy sám?
Jako dítě jsem sportoval, věnoval jsem se silniční cyklistice. Často jsem vyrážel právě do míst, kde se kdysi bojovalo. Velmi mě přitahovalo a stále přitahuje magické návrší s věžičkou kostela na Chlumu. Kromě jiného jsem tam vídal spoustu pomníků, ale ve škole jsme se o tom neučili, takže jsem o tom mnoho nevěděl. Více jsem se začal dozvídat až po roce 1989, kdy pro mě táta vystřihl novinový článek, kde se psalo o obnovení Komitétu 1866. V roce 1990 se konala první ustavující valná hromada komitétu a já jsem se jí tehdy koncem března v 16 letech zúčastnil.
Co veřejnost o prusko-rakouské válce a bojích na východě Čech neví? Daří se odhalovat nové skutečnosti?
Myslím si, že lidé nevědí o nejdůležitější věci, kterou je důsledek války. Vítězstvím Pruska se rozhodlo o dalším osudu Evropy. Mnoho nových okolností dokládají výpisy z kronik obcí a dějin jednotlivých pluků nebo archeologické výzkumy. Zjistilo se například, že velké množství munice a dalších předmětů se nachází i na ústupových trasách, což dokládá velkou intenzitu bojů.
Věříte na duchy padlých vojáků?
V úterý 29. října tomu bylo přesně 56 tisíc dní od rozhodující bitvy pruskorakouské války. Šestapadesát tisíc východů slunce nad tou malebnou krajinou, která v sobě nese bolest. Je tam obrovská energie, která i po těch 56 tisících dnech neochabla. Když se vydáte v noci tmou do Svíbského lesa, prožijete velmi silné pocity. Cítíte tisíce očí, které vás pozorují. Člověk potom našlapuje zvláště jemně a těmito místy prochází s pokorou. Tyto pocity jsou silné, ale pozitivní. Myslím, že je to dáno tím, že pokud člověk investuje svou kladnou energii, dostává ji zase zpět. Ale platí to i naopak. Jsou jiná místa, kde člověk prožívá jakousi tíseň. Duchové na bojištích, a nejen na těch u Hradce králové, jsou. A jsou na naší straně.
Komitét má bohatou a zároveň pohnutou historii, že?
Náš spolek založil Jan Nepomuk Steinský (1848 - 1922), který se jako mladík účastnil polního tažení v roce 1866. V bitvě u Hradce Králové u vsi Máslojedy byl velmi těžce zraněn a takřka zázrakem přežil. Byl vydán rozkaz zraněného Steinského odnést do bezpečí královéhradecké vojenské pevnosti. Ta byla však zatopena vodou inundačního systému a uzavřena. A tak tedy zraněného nesli 11 kilometrů z bojiště na Pražské Předměstí do stodoly, jež stávala poblíž zájezdního hostince Na špici v místech, kde dnes stojí kostel Božského Srdce Páně. Byla mu amputována pravá ruka v rameni a zachráněn život. V roce 1888 se účastnil honu poblíž Svíbského lesa. Podzimní atmosféra a tíseň, která na něho v těchto místech dolehla, jakož i pocit určitého dluhu za zachráněný život, daly vzniknout myšlence starat se o chátrající hroby a památky. Tím začíná zlatý věk spolkové činnosti.
Jenže další dějinné události spolku nebyly příliš nakloněny...
V roce 1918 došlo ke konfiskaci majetku. V roce 1939 přišla německá okupace. S rokem 1942 spolek musely opustit osoby neárijského původu a o rok později byl zakázán. V Terezíně zemřel zakládající člen Josef Tausik. Jeho žena zemřela v Osvětimi. V roce 1945 musel komitét paradoxně prokázat, že nespolupracoval s nacistickou okupační mocí. To už se chystala další totalita. Hnědou vystřídala rudá a v roce 1951 jsme byli sraženi na kolena zákazem spolkové činnosti. Bývalí členové a další nadšenci historie se snažili všemožně kličkovat v hledáčku státní moci a pečovat o památky. Byli šikanováni a zastrašováni. Byl jim zakazován přístup na pietní místa ve dny výročí. Komitét 1866 byl obnoven po listopadových změnách v roce 1989.
Proč se v poslední době daří opravovat památky ve větší míře než dříve?
Je to především díky práci týmu lidí v komitétu a díky lepší spolupráci se státní správou a samosprávou. Dříve to tak nebylo, lidé si tolik neuvědomovali, že je důležité se ohlížet zpět do historie. Myslím si, že prolnutí minulosti, přítomnosti a budoucnosti je jeden celek, a řekl bych, že se i nám daří opravovat památky proto, že si to lidé více uvědomují.
Předpokládám, že kdysi uniformy tak čisté a působivé nebyly.
Ano, nablýskané určitě nebyly. Vojáci byli špinaví, hladoví a utrmácení boji a dlouhými pochody. Padlí leželi na bojištích roztrhaní na kusy. My musíme poukazovat právě na to utrpení a bolest, a také na to, že ta doba není tak vzdálená, jak by se nám mohlo zdát. Víme, že historické události se opakují, a pokud je nepochopíme nebo je budeme ignorovat, tak se může stát, že je prožijeme znovu.
Před několika lety (17. května 2016, tedy 150 let od událostí roku 1866) přeletěl nad místy bojů meteorit, který se zabořil do země na poli mezi Sověticemi, Benátkami a Čistěvsí. To je přesně lokalita, uprostřed které se rozprostírá les Svíb. Není to symbolické?
Myslím si, že náhody neexistují. Je symbolické, že tam meteorit přiletěl ze severu a vlastně kopíroval postup pruských jednotek, které se v těchto místech účastnily bojů o Svíbský les. Vnímám to tak, že šlo o takové zaťukání a upozornění, které nám říká: Nezapomínejte!
