Přes horský hřeben letí mraky, které se uklidní až v závětří v Labském dole. Železobetonový klín Labské boudy se z oparu vynoří jako přízrak. Z cesty od Vrbatovy boudy je jako na dlani. Ani se nechce věřit, že ještě před 50 lety zhruba v místech dnešní devítipodlažní stavby v nadmořské výšce 1 320 metrů nad mořem stála stylová dřevěná horská bouda.
Původní stavbu dnes pamatuje už málokdo. Jedním z takových je sedmasedmdesátiletý krkonošský badatel Miloslav Bartoš, který je autorem připravované knihy Příběh Labské boudy.
Fotogalerie |
„Labská bouda byla postavena úplně nesmyslně jako hráz dominujícím západním větrům. Naopak stará bouda byla k místu mnohem pokornější, užší stranou mířila proti nim. Navíc tak ohromná stavba, která v 70. letech na místě vyhořelé staré boudy vznikla, nedává smysl. Celé je to chybně,“ říká Bartoš, který od roku 1962 čtyřicet let pracoval ve vrchlabském Krkonošském muzeu a od roku 1995 ho dokonce vedl.
Pomyslným rokem nula je v případě Labské boudy rok 1965, kdy původní horský dům z 19. století 6. listopadu kvůli neopatrnému zacházení řemeslníků s benzinovou lampou vyhořel. V roce 1969 byl položen základní kámen nové stavby a už v listopadu 1975 železobetonový kolos stejného jména postavený podle návrhu architekta Zdeňka Řiháka zahájil provoz.
Výhradně pro turisty
Hotel zapuštěný do svahu s hlavním vchodem v úrovni nejvyššího podlaží tehdy nabízel 79 pokojů, kapacitu 120 hostů i dvě restaurace. Jaký rozdíl oproti staré Labské, která ve 30. letech v době rozkvětu nabízela 42 lůžek. Příliš vysoká kapacita, kterou se nedařilo naplnit, však nebyla jediným problémem nové boudy.
„Krátce po roce 1989 jsem byla svědkem toho, když si Interhotely Krkonoše nechaly udělat posudek od odborné německé firmy na technický stav pláště Labské boudy. Zjistilo se, že v betonu je podezřele málo cementu a není divu, že se loupe. Podle Němců ti, co se motali kolem výstavby, musí mít z ulitého cementu postavené zahradní chatky,“ zapojuje se do rozhovoru Margita Bartošová, která je první čtenářkou děl svého manžela.
Původní Labská podle Bartoše patřila do malé skupiny horských bud na hřebenech Krkonoš, které vznikly výhradně pro turisty, nikoli coby zázemí pastevců. Řadily se sem i vyhořelá Obří bouda v sedle pod Sněžkou nebo bouda u Sněžných jam.
„Labská je první boudou v Krkonoších, která vznikla kvůli rozvíjejícímu se turistickému ruchu. Nebylo to přestavbou nějaké hospodářské horské boudy,“ upozorňuje Bartoš.
Vůbec první zmínka o něčem, co na místě Labské boudy připomínalo stavbu, je z roku 1830. „Tehdy to byl jen přístřešek u Labského vodopádu. Prvním, kdo objekt spravoval, byla žena, které říkali Blasse a prý přišla z boudy u Sněžných jam. Po ní přišla jiná žena, která se jmenovala Devaldin, obě pocházely od Rokytnice nad Jizerou a byly to sudetské Němky,“ říká Bartoš, který čerpal informace hlavně z gruntovních a pozemkových knih.
První stavbu, kterou šlo označit za horskou boudu, postavili na počátku 40. let 19. století Šírové z Rokytnice nad Jizerou. V historické mapě z roku 1842 je už Labská bouda zanesena.
„První vyobrazení Labské boudy souvisí s geologem Johannem Jokélym, který byl autorem geologické mapy Krkonoš. Jeden můj kamarád našel v jeho pozůstalosti skicu objektu označeném jako Labská bouda. Je to dům, který má už štít otočený k vodopádu Labe,“ říká badatel.
Erlebachové, pak Harrachové
Zjistil, že po Šírech boudu vlastnili Erlebachové, kteří ji postupně rozšiřovali. Od nich ji koupili Harrachové, avšak Erlebachové přesto zůstali.
„Nejznámějším z Erlebachů byl Lambert Erlebach, který byl symbolem Labské boudy. Traduje se, že se velmi pěkně choval k hostům. Byl tak oblíbený a vážený, že se dokonce dostal na pohlednice, což bylo v případě krkonošských boudařů něco nevídaného. Byl pozoruhodný i svým vzrůstem, byl jeden z nejvyšších lidí daleko široko. V zimě žil na Krausových boudách a na Labskou docházel jen jako hlídač,“ pokračuje Bartoš.
S Labskou boudou je tragicky spjato i jedno z nejznámějších jmen Krkonoš: Bohumil Hanč. O Velikonocích 24. března 1913 se v okolí Zlatého návrší a Labské boudy konal lyžařský závod, který skončil tragicky nejen pro Hanče, ale i pro Václava Vrbatu. Zatímco Vrbata umrzl v místě dnešní mohyly na Vrbatově návrší, Hanč skonal na podchlazení na Labské boudě.
Erlebachovi hospodařili na Labské boudě jako nájemci až do československé pozemkové reformy v roce 1919, kdy stát šlechtě zabavil majetek. „Zestátněna byla také Labská a do správy ji dostalo ředitelství Státních lesů. Správcem se stal Bedřich Hloušek, zaměstnanec státních lesů, a jeho spolupracovníkem a zástupcem Zapadlo. Právě ten se až po druhé světové válce stal takzvaným národním správcem Labské boudy,“ uvádí Bartoš.
Pro pochopení významu Labské boudy před druhou světovou válkou, jakožto nejvýznamnějšího „českého“ podniku v převážně německém prostředí Krkonoš, je potřeba krátká exkurze do historie.
Hranici mezi západními a východními Krkonošemi tvoří Labe, které teče východně od Labské boudy. Na rozparcelování jižní strany Krkonoš se na počátku 18. století (1710) dohodli Harrachové a Morzinové. Východní levý břeh připadl Morzinům, západní Harrachům. A právě umístění Labské boudy na panství Harrachů přineslo z hlediska vlastnictví podstatné rozdíly oproti většině krkonošských hřebenových bud.
Po roce 1710, kdy v Krkonoších skončily vleklé pozemkové spory, se také svahy nad Špindlem otevřely osidlování. „Hodně bud v západních Krkonoších od začátku 18. století přešlo do majetku Harrachů. Budní hospodářství velmi podporovali a byli to velcí čeští vlastenci. Proto se také později stávali Češi správci. Labská bouda byla v českých rukou od roku 1919, na Martinovce byl český správce ještě před tím,“ upozorňuje Bartoš, podle něhož byl na Martinovce správcem rod Hloušků, ze kterého pocházel pozdější správce Labské boudy.
Zlatá éra
Zajímavostí je, že kolonizace západních Krkonoš v režii Harrachů směřovala hlavně z českého podhůří Krkonoš, kde žili potomci středověkých německých osadníků. To ve východních Krkonoších byla jiná situace: dodnes tu jsou známé rody Tippeltu, Bergerů, Dixů, Hoferů a dalších, které mají kořeny hlavně v alpských zemích.
„Zlatá doba Labské boudy byla mezi válkami. Byl na ní český nájemce, česká obsluha, česká kuchyně a byla tedy častým cílem nejen německých, ale i českých turistů,“ konstatuje Bartoš.
Za druhé světové války Labská bouda sloužila jako sanatorium pro raněné vojáky wehrmachtu, podobně jako nedaleký Špindl. Provozovali ji manželé Hahnovy ze slezské strany Krkonoš. Po válce se stal národním správcem Zapadlo, který zde působil už mezi válkami.
„Národním správcům ještě v roce 1946 slibovali, že jim živnosti dají. To se ale nestalo a komunisté z nich vytvořili komunální služby a různé socialistické organizace. Třeba holič, který měl ve Špindlu holičství, se pak stal pouhým zaměstnancem za tarifní plat. To samé se stalo i s horskými boudami. Zapadlova stopa mizí krátce po válce. Nepodařilo se mi zjistit, jak dlouho na Labské působil, ani kde skončil. K období od konce války až do začátku šedesátých let je zoufale málo informací,“ stěžuje si Bartoš.
Nová Labská bouda byla řadu let součástí podniku Krkonošské hotely, později Interhotely Krkonoše. Po sametové revoluci přišla o přísun rekreantů ROH a byla několik let zavřená. Od 90. let byla ve vlastnictví několika majitelů a na Silvestra 2004 se znovu otevřela veřejnosti. V současnosti prochází modernizací a provozuje ji společnost AEZZ.
