Jan Špindler pochází ze slavného rodu původních obyvatel Krkonoš, kteří luxusnímu horskému středisku dali jméno. Je možná posledním pamětníkem událostí, které se na konci 2. světové války ve Špindlerově Mlýně staly. Jako sedmiletý, když komando ozbrojenců postavilo ke zdi Petrovy boudy civilisty, jen zázrakem unikl smrti.
„Tehdy jsme žili v domě nad Moravskou boudou,“ ukazuje dnes osmasedmdesátiletý senior dobovou fotografii boudy s nápisem Spindler. V ní do konce války žil.
„Do našeho baráku vtrhla tlupa ozbrojenců a hnala nás až na Petrovku. Mohlo to být na přelomu léta a podzimu 1945. Přikázali, abychom dali ruce na kamennou zeď a stáli k nim zády. Neměl jsem z toho rozum, ani jsem pořádně nerozuměl, co si mezi sebou povídali, česky jsem neuměl. Měli pušky, možná i nějaký samopal. Stál jsem s bratry, dědou, babičkou a s tetou a strejdou. Najednou zpoza rohu vyběhl domovník z Petrovky, který uměl perfektně česky i německy. Řekl jim: Co blbnete, to je chcete postřílet? Pak nás pustili. Vlastně nám zachránil život,“ vzpomíná.
Když se s příbuznými vrátil, našli dům vzhůru nohama. „Vzali si, co chtěli. Dobytek pustili, krávy chodily po kuchyni, všude byl nepředstavitelný nepořádek,“ říká energický horal celým jménem Vincenc Horst Jan Spindler. Netrvalo však dlouho a z domu u Moravské boudy je vyhnali. A sebrali i zbylý majetek.
Ironií osudu se jeden z „popravčí čety“, která chtěla střílet, usadil po válce ve Špindlu. S Janem Špindlerem se několikrát setkal.
„Ani nevím, odkud přišel, místní nebyl. Jmenoval se Josef Průcha. Byl jsem u něj dokonce na návštěvě, byl sousedem mého kamaráda. Vždycky se na mě díval zvláštním pohledem. Věděl jsem, že je jedním z těch, kteří nás chtěli postřílet. Nikdy jsem se ale o tom nezmínil, nikdy jsem se s ním o tom nebavil a nikdy se mi neomluvil. Nebyl jediný, kdo z té party tady zůstal. Všichni jsou už po smrti. Nejprve šli s Němci, ale pak, když se to obrátilo, převlékli kabáty a dělali takovéhle skopičiny,“ vzpomíná Špindler.
Mohli zůstat, vykonávali těžkou práci v lese
Na rozdíl od mnoha sousedů, příbuzných a známých do odsunu nemusel. Matka byla Češka a otec sudetský Němec, který padl na východní frontě. Po roce 1945 mohli z původních německy hovořících obyvatel zůstat jen ti, kteří vykonávali těžkou práci v lese či byli nepostradatelní jinak.
„Můj děda měl šest bratrů, ale mohli zůstat jen on a jeden bratr. Byli lesní dělníci, dělali nejhorší práci. Po pětačtyřicátém byli nasazeni na statek Bolkov (poválečná trestanecká kolonie, pozn.red.). Neměli ani místnost, kde by spali, nocovali ve chlévě. Je to těžké povídání. Co po válce prožili, to si lze představit jen stěží,“ říká Špindler a přemáhá slzy. I po letech jsou vzpomínky živé.
Partyzánská skupina Nikolaj ovládala Špindlerův Mlýn od 14. května 1945. Snímek byl pořízen před hotelem Central.
„Odsun si pamatuju. Ve Vrchlabí šel průvod ve čtyřstupu přes město dolů k nádraží. Koukáme s matkou na lidi, které střežili ozbrojení civilisté. Najednou někdo z průvodu volá, Herto, tak se matka jmenovala. Byla to teta, měla jen to, co měla na sobě. Říkala, že nemá ani polštář. S mamkou jsme pro něj běželi. Když jí ho dávala, jeden z těch, co je hlídali, křičel: Jestli se vám to nelíbí, můžete jít s nimi!“ vzpomíná Špindler.
Od příbuzných, s nimiž se setkal až dlouho po válce, se dozvěděl, co odsunutí zažili. „Vozili je vlakem rok po Německu. Vždycky je na nějaký čas někde vyložili, živořili tam, kradli, aby vůbec přežili. Pak je zase naložili a převezli jinam. Nikde je nechtěli, Němci je nepovažovali za Němce,“ pokračuje Jan Špindler.
Děti po mně házely kameny, plivaly
Po zabrání Sudet si Špindlerův Mlýn udržel vysoký standard. V hotelech a penzionech se za války rehabilitovali zranění vojáci, jezdila tam na rekreaci honorace z Berlína.
„Němečtí obyvatelé Špindlerova Mlýna se v krizovém roce 1938 v drtivé většině ztotožnili s ideou velkého nacistického Německa, což prokázali jak ve volbách, tak činem, když se řada mužů vyhýbala nastoupit k obraně republiky. Naopak se chopila zbraní a účastnila akcí sudetoněmeckého Freikorpsu. Češi zažili, co to je být člověkem druhé kategorie. Společnost pod tlakem bezpráví a násilí nacistického režimu otupěla a ztratila vůli k obraně pravé lidské svobody jednotlivce, naopak rostla touha po pomstě,“ uvedl při odhalení pomníku obětem masakru na Věřině cestě ve Svatém Petru ve Špindlerově Mlýně historik vrchlabského muzea Správy KRNAP Jiří Louda.
Na konci války se do Špindlu stáhli ostří hoši z vnitrozemí, které lákalo bohatství. „Přišli lidé, kteří po odsunu zabírali hotely a penziony. Byl tady velký majetek. Co si nakradli, někteří, ti chytřejší, odešli, jiní zůstali,“ vypráví Jan Špindler.
Nedlouho po incidentu na Petrovce nastoupil do školy. Do první třídy chodil ještě za války, ale v roce 1946 musel nastoupit do české školy ve Vrchlabí. Neuměl česky, škola pro něj byla zpočátku peklo. „Bylo to hrozné. Děti po mně házely kameny, plivaly, chodil jsem domů s brekem. Postupně jsem si je ale získal sportem. Byl jsem v tom dobrý,“ vzpomíná.
Rod Špindlerů patří k původním obyvatelům východních Krkonoš. Předkové Jana Špindlera, dřevaři, přišli z Tyrol v 17. století.
„Když k nám přijeli na rekreaci z Berlína, nerozuměli nám. Tady se mluvilo dialektem, který je bližší Tyrolákům, je zpěvnější. Údajně můj prapraděd měl dole ve městě mlýn, postavil i Špindlerovu boudu,“ říká Špindler, který s manželkou žije ve více než dvě stě let staré horské boudě v nadmořské výšce okolo 900 metrů na úbočí hlavního krkonošského hřebene asi dva kilometry od místa, kde bydlel do konce války.
Do boudy přišli po válce, nejprve v ní žil děda s babičkou. Byla volná po odsunutých horalech. Později si ji Špindlerovi koupili.
Masakr na Věřině cestě
Odbočujeme autem na Věřinu cestu, která vede po úbočí Hromovky od dolní stanice lanovky na Pláň. Jeden starousedlík, jenž své, redakci však známé, jméno nechce zveřejnit, ukazuje: „Před lety jsme cestu rozšiřovali. Vědělo se, že tu je hrob. Někde tady. Nikdo se k ostatkům 83 lidí už nedostane.“
Pomník v údolí Svatopetrského potoka připomíná masakr německy hovořících obyvatel Špindlu a vojáků na konci druhé světové války. Na pamětní desce stojí, že od 15. května do 22. června 1945 byli převážně českými partyzány mučeny a zastřeleny desítky lidí. Přesný počet těl je neznámý. Případy nebyly prošetřeny a nikdy ani nebudou, protože spadají do období amnestovaného zákonem z 8. května 1946.
Ve Špindlu od 14. května operovala partyzánská skupina Nikolaj složená převážně z Čechů. Podle vrchlabského historika Jiřího Loudy po odchodu Rudé armády skupina získala neomezenou moc a přivlastnila si i právo soudit.
„Na ni se nabalila další individua toužící po majetku, projevila své násilnické sklony nebo chtěla zamaskovat selhání z okupace,“ uvedl.
K „partyzánům“ se přidal i Josef Průcha z komanda, jež chtělo postřílet horaly před Petrovou boudou. V Lučním hotelu za války jako totálně nasazený promítal filmy německým vojákům, kteří se tam léčili.
„Po válce bylo zadrženo množství zdejších mužů, ať již pro prohřešky skutečné, jako bylo členství v nacistických organizacích a ozbrojených složkách, či sporné, domnělé nebo přímo zaranžované, jako byla šikana Čechů za války a přechovávání zbraní. Řada mužů pak byla partyzány a jejich spolupracovníky bez řádného soudu zastřelena na Věřině cestě a jejich těla skončila v hromadných hrobech. Tato praxe se příliš nezměnila ani po příchodu prvních jednotek československé armády, popravy probíhaly až do konce června,“ uvedl v dokumentu Louda.
Že by šlo o konfidenty či kolaboranty, zdroje MF DNES popírají. „Partyzáni znásilňovali, zabíjeli. Přitom fronta se tudy nikdy nepřehnala. Jména členů partyzánské skupiny Nikolaj znám, mám jejich seznam i s adresami. Že se nacisté dopouštěli zvěrstev, není pochyb, ale to by nás ještě nemělo zbavovat odpovědnosti za zločiny spáchané na konci války,“ říká muž, který mě zavedl na Věřinu cestu. Zastřelenými byli hlavně správci špindlerovských bud a hotelů a vojáci, kteří se tu léčili.
Mezi oběťmi ve Svatém Petru byli neškodní lidé
„Za války tu byli zranění němečtí vojáci z fronty. Po vyléčení je posílali zpět. V minulých letech jsem se ve Špindlu s několika setkal a vyzpovídal je. Zjistil jsem, že domovnické práce ve Špindlu prováděli dokonce i němečtí zajatci, Holanďané nebo Belgičané. Měli docela volný režim, na propustku bez dozoru mohli chodit po okolí, třeba na Sněžku, na Luční nebo do Vrchlabí. Jeden mi dokonce ukazoval fotografie, které ti zajatci tady udělali,“ říká muž.
Jan Špindler k tomu dodává, že mezi oběťmi ve Svatém Petru byli absolutně neškodní lidé, kteří nikdy nikomu nic neudělali. „Odvedli je, přinutili je vykopat si hrob a postříleli je. Myslím, že to spáchala ta samá parta, co u Petrovy boudy málem zabila nás,“ míní. Od babičky se dokonce dozvěděl, kde přesně hrob je.
„Přísně mi nakázala, abych se o tom nikde nebavil. I po válce to bylo nebezpečné,“ vzpomíná Špindler. Někteří z vrahů zastávali stranické funkce. „Velmi se to tajilo. Kdybych o tom někomu tehdy řekl, asi by to se mnou neskončilo dobře,“ říká Špindler, který se stal jedním z nejlepších skokanů na lyžích své generace. Od 60. let pracoval jako řidič záchranky.
