Majitelé a zároveň partneři Nikola a Filip však nechtějí, aby podnik byl jen kočičí kavárnou.
„Že bude naše kavárna kočičí, nebyl úplně ten první nápad, ani to není náš originální nápad. Ta naše je originální spíš v tom, jak se chováme ke kočkám. Tedy jak se chováme k zákazníkům, když se nechovají dobře ke kočkám. Kočičí kavárny v České republice už existují, hlavně v Praze. Tam je to ale jen cirkus a vydělávání na zvířatech. Proto ani nechceme být bráni jako kočičí kavárna,“ říkají.
V čem je mezi vámi a ostatními kavárnami rozdíl?
Filip: V podmínkách pro zvířata a také v pravidlech pro návštěvníky. Podmínka Evropské unie a ministerstva zdravotnictví je, že aby ta zvířata mohla být v kavárně, musí mít svoji vlastní místnost, do které mohou kdykoliv odejít a do níž se zavírají na noc. Ta místnost by měla být adekvátní počtu koček. Na deset koček máme skoro 60 metrů čtverečních, k tomu prosklený prostor s denním světlem. Kavárny, které jsme viděli, mají pět, deset metrů pro osm koček, navíc ve sklepě bez oken.
Co dalšího nařizuje legislativa?
Nikola: Kočky nesmí do kuchyně, za bar, na toalety. Musí být také pod veterinárním dohledem a mít všechna potřebná očkování.
Filip: Musíme mít také sklad na kočičí krmení a karanténu pro případ, že by jedna onemocněla.
Chcete jít vlastním směrem?
Filip: Ano, nechceme být jen kočičí kavárna. Pokud nám lidé píšou, že chtějí přijet přes půl republiky jen kvůli kočičkám, tak se jim snažíme vysvětlit, že kočky tady jsou jen proto, že jsme si pořídili velkou kavárnu, že je máme rádi a udělali jsme jim tady domov.
Kde jste ke všem kočkám přišli?
Nikola: Dvě máme z útulku od Prahy a zbytek je nalezený na ulici.
Filip: Těch bylo asi deset, některé jsme našli my, některé naši známí, a to i pohozené v popelnici. K tomu dvě kočky byly naše, z domů jsme je přestěhovali do kavárny, protože tady jsme sedm dní v týdnu od rána do večera, a tak jim tu není smutno.
Když budete nacházet nové kočky, budou v kavárně přibývat?
Nikola: Ne, své kavárenské kočky už máme. Ale když najdeme další na ulici, snažíme se jim najít domov. Teď jsme u jedné paní našli tři kocoury, ty jsme odchytili, nechali vykastrovat a poslali dál. Máme pro tyto kočky vlastní karanténu, aby nepřišly k těm našim. Tam je léčíme a hledáme jim domov.
Filip: My nemůžeme legálně působit jako útulek, na to nemáme papír. Nemůžeme proto poskytovat adopční smlouvy na kočky. Kočky odchytíme, z tržby zaplatíme faktury za jejich léčbu, snažíme se je aklimatizovat k lidem, a pak je vykastrované a proočkované vypustíme zpět. Když vidíme, že jsou mazlové, dáme je na náš Facebook a darujeme je. Aby je někdo nezastřelil, nepřejelo auto nebo se dál nekontrolovaně nemnožily, snažíme se jim zajistit spokojený život se spoustou jídla a péče. A je jedno, jestli v bytě, nebo v domku se zahradou.
Nejste tedy jen kavárníci, ale i kočičí dobrodějové. Měli jste kočky rádi vždycky?
Nikola: Já jo.
Filip: Já jsem měl vždycky alergii. Máme rádi zvířata všeobecně, žádná nejíme.
Na dveřích máte upozornění, že z bezpečnostních důvodů nedoporučujete vstup malých dětí. Je to kvůli bezpečí koček, nebo dětí?
Filip: To je naše oblíbené téma posledních tří týdnů. Máme věčný problém s nevychovanými maminkami a jejich dětmi. Záměrně říkám nevychovanými maminkami. Pletou si to tady s hernou a zlobí kočky, čímž úplně ignorují naše pravidla, která máme písemně u každého stolu a jsou pro nás naprosto svatá. Když je slušně požádáme, aby se chovaly podle pravidel, většinou se cítí uraženě a skončí to tak, že nám napíšou špatnou recenzi.
Jaká pravidla tady platí?
Filip: Je zakázáno hladit kočku, která spí. O tom neexistuje diskuse. Jakmile někdo poruší pravidlo, okamžitě na něj houknu. Rozumný člověk, kterého tady chceme, to pochopí, dáme se s ním do řeči, vše mu vysvětlíme. Devadesát procent hostů je naprosto v pohodě, vše chápou. Máme i maminky s dětmi, které se chovají bezproblémově.
Nikola: Jsou to většinou rodiny, kde zvířata mají a děti vědí, jak se k nim chovat.
Nemáte strach, že nekompromisním přístupem zákazníky ztratíte?
Nikola: To se nedá nic dělat. Kočka je tady na prvním místě, žije tady.
Filip: Když jsme se do podnikání pustili, vzali jsme si tužku a papír spočítali si, co se stane, když to nevyjde. A s tím jsme do toho šli. Byl to vabank: buď, a nebo. Když to nevyjde, zaplatíme faktury, popadneme svých deset koček a půjdeme. Dáváme tady do toho spoustu lásky, přišli jsme o veškeré soukromí a čas. Když vidíme, že to návštěvníci respektují, nabíjí nás to. My jsme vlastně úplně jinačí kavárna, máme tady všechno jinak. Nejen pravidla pro kočky, ale i způsob servírování kávy, typ obsluhy. Všechno tady je vzhůru nohama. Nemáme třeba nápojové lístky.
Je v Hradci dostatek lidí, kteří to pochopí a jsou ochotni akceptovat kavárnu, která je jiná?
Nikola: Ano. Lidé sem zpočátku přišli hlavně za kočkami, ale naučili se i na náš styl, poznali nové věci a pravidelně se vrací. Objevují nás ale stále noví lidé, jezdí se za námi podívat i z dalších měst.
Dá se váš typický zákazník nějak zaškatulkovat? Jsou to hipsteři, alternativci, vegani?
Filip: Milovníci koček, to především. Ale nabalila se na nás i řada dalších lidí, chodí sem třeba hodně podnikatelů, kteří se naučili každé ráno stavit na to své espresso nebo filtrovanou kávu. Máme tady i jednu paní zubařku, která každý den přijde pro dorty do krabičky. Někteří si pravidelně chodí pro své oblíbené sendviče. Během okurkové sezony v létě jsme měli problémy, když nám často nestačilo 28 míst, která jsme měli. Lidé nás prosili, ať místa přidáme, tak jich nyní máme už 42.
