Láká vás pražská muzikálová scéna?
Český novodobý muzikál - písničkál neprožívám, ale chtěl jsem poznat Skútry, o kterých se už léta mluví jako o jedné ze špiček české režie. Pocházejí z líhně Josefa Krofty, mají nevídaný žánrový záběr, umí neotřele kombinovat divadelní obraznost s hrou, tancem, akrobacií, textem, hudbou a světly. Jejich představení bývají zpravidla mimořádným zážitkem.
Jan SklenářPětatřicetiletý herec, muzikant a zpěvák, jedna z nejpopulárnějších opor hradeckého Klicperova divadla vzal kvůli "Skútrům" roli Baghíry v muzikálu Ondřeje Soukupa a Gabriely Osvaldové Mauglí. A je rád, že s nimi dělá i doma, premiéra Labutího jezera bude v Hradci Králové 14. prosince. Rodák z Brna a bsolvent JAMU má za sebou i účinkování v Hapkově a Horáčkově Kudykamu a nyní jezdí do Prahy dělat pantera. V Hradci bude princem Siegfriedem v Labutím jezeru, které v tamním Klicperově divadle chystá proslulé režijní duo SKUTR, tedy Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. |
Do Mauglího jste dělal konkurz?
Oni už mě maličko znali díky naší bývalé dramaturgyni Magdě Frydrych Gregorové. Přijel jsem se představit ještě producentovi a textařce Gábině Osvaldové, zazpíval píseň Šér Chána a dostal roli Baghíry. Lákavé pro mě bylo, že herecký a taneční tým sestavili ne z předrevolučních a postkomunistických bulvárních hvězdiček, ale z osobitých skvělých hráčů z celé republiky a Slovenska, převážně mladé generace. Jiří Korn je samozřejmě výjimkou, velký profík v oboru. Zkoušeli jsme o prázdninách, premiérovali v září. Díky nim všem jsem si udělal radost. A ještě větší mám teď, kdy naše spolupráce pokračuje v klicperáckém Labutím jezeře.
Jaký na vás udělal dojem Jiří Korn?
Na Jiřího jsem se hodně těšil. Dost se ale mi přitížilo, když jsem se dozvěděl, že s ním mám alternovat. On je opravdu spravedlivě uznáván jako český muzikálman No. 1. Líbilo se mi, že přesto že je hodně tichý a pokorný, když vejde, zdvořile a velmi zněle pozdraví. Střídali jsme se na jevišti, vždycky na sebe mrkli, kdo chce jít první, kupili jsme nápady, bez problému ty lepší od sebe přebírali. Má jemný, břitký humor. A když jsme se něčemu řehtali, měl pusu od portálu k portálu. Ale jen krátce, abychom neplýtvali časem. Jinak seděl skromně v hledišti a pozoroval, vůbec byste si ho nevšimli. Ale je pořád ve výtečné formě. Zkoušeli jsme Jacksonovu měsíční chůzi a on ji bez předchozího studia jel s námi celé hodiny.
Je tenhle muzikál mezi spoustou ostatních v Praze něčím výjimečný?
Samozřejmě tím, že je tam obsazený Hradečák z Klicperáku... Ale je fakt, že jsem nepotkal jediného člověka, kterému by se Mauglí nelíbil. A to se mi ještě u žádné hry nestalo. Spoustu důvodů jsem už nastínil. Zajímavý je i to, že si autoři předsevzali odtrhnout se od určitého stereotypu a najít pro sebe a diváky nové cesty. To se podařilo, hlavně myslím na Ondřeje Soukupa. Vyhrál si s instrumentací, muzika je skvělá, má výborný zvuk. Po interpretech chtěl hlavně jejich dravou osobitost. Zbavil se svých klišé.
Co vás v Mauglím nejvíc baví?
Při hraní se strašně rád chodím koukat na taneční scény, které vymýšlely Adéla Stodolová, ta v Hradci dělala Ještěry, a Jana Burkievičová, s níž jsem se potkal při Marné lásky snaze. Tancují tam skvělí akrobaté, tanečnice z Cirque du Soleil, dělají magickou atmosféru. Vždycky mě u taneční overtury nakopnou a líp se mi hraje. Baghíra mě baví, protože je to pestrá role: souboje se Šér Chánem, drezírování Mauglího, sólovka Píseň o strachu, to jsou moc hezké situace. Je bomba, když slyšíte, že se strašně dobře baví malá děcka, která rychle strhnou i dospěláky. Je to potom taková pospolitá paráda.
Vraťme se do Hradce ke Skútrům...
Právě při zkoušení Mauglího mě hrozně chytla jejich metoda - vše objevovat od začátku, od podstat charakterů, situací, hledání zvířecích paralel s lidmi a jevištní řečí, nebát se chyb a omylů, se vším počítat. Hodně jsme se zapotili. Oni byli zdvořilí, překvapovali, inspirovali. Nashromáždili jsme spoustu zdánlivě nesourodého materiálu a pak cink a bylo to v kupě. Dobře to měli rozmyšlené, panáčci.
Mají to tak rozmyšlené i v Klicperově divadle?
Moc jsem si přál, aby ta spolupráce pokračovala. Taky jsem myslel na své klicperácké kolegy, aby to s nimi zažili. Teď se trochu nervuju, aby nám to společně vyšlo jako Mauglí a mohli tu s náma Skutři dělat zas a zas.
Co můžeme čekat? Labutí jezero bude pohádka pro celé rodiny?
Bude to myslím především velmi krásná, kultivovaná a výpravná podívaná s romantikou jako hrom. Scéna je dílem Kuby Kopeckého, kostýmy Simony Rybákové, která dělala Mauglího i hradecké Figarku a Richarda III. Diváci se mohou těšit na krásnou češtinu. Lukáš Trpišovský je nadán velmi vytříbeným smyslem pro jazyk. Zazní jeho libreto inspirované původní předlohou k Labutímu jezeru - Labutí proud, kvarteta T. S. Eliota, Zeyerův Radůz a Mahulena v rytmu prokletých básníků. Caparty bych na to netahal, ale rodinné představení to může být určitě, rozhodně je to inscenace pro každý věk. Pro děti, střeďáky, seniory, i rozdrásané vymlácené puberťáky, protože například princ Siegfried v mém podání by měl být tak trochu jeden z nich.
S kým se na jevišti ještě potkáváte?
Můžete si vychutnat Pavlínu Štorkovou v úžasné schizofrenii labutí: Odetty - té bílé a Odilie - té černé, její zápas o identitu, lásku a život, Míru Zavičára jako Bena, miláčka publika a učitele tance, tentokrát ve velmi velkých nesnázích. Dále Rudovouse Ondru Malého, temného, smutného a nebezpečného čaroděje a nejkrásnější labutí pas de trois v podání Heleny Plecháčkové, Kristýny Kociánové a Marty Zaoralové, to bude naše Labutí jezero.
Nebývá jakákoliv role prince trochu nevděčná?
Princ bývá nevděčná role, když se na něj člověk, nedejbože režisér, kouká jako na prince a ne na kluka, nebo rovnou člověka. To je pak nuda k nepřečkání, nyvý hlas, ladný pohyb, tymolínový úsměv a starosti na líci, Petr Štěpánek hadr. Já jsem moc rád, že náš Siegfried je mladík velkých vášní - pro rasantní odmítání nesmyslného smutku matky vdovy, strůjce různých romantických náčiní sebevražd, vzplanutí pro krásného ptáka, ze kterého se stane nejkrásnější dívka, lásky až za hrob, ale také mladické lhostejnosti, roztěkanost, ze které vznikne jeho zrada a vzplanutí pro ještě stokrát vášnivější Odilii. Jeho zvláštní samotářský humor, vášeň pro blues, život i smrt.
Jaký máte vůbec vztah k baletu?
Balet mi byl v dětství krkavčí matkou odepřen, při návštěvě baletu Giselle v mých asi osmi letech, jsem musel identifikovat Vlastimila Harapese podle největšího suspenzoru, Čajkovského mám rád a první mojí velkou rolí v Klicperově divadle byl Nepohodlný indián -baletní romantický divoch. To, že jsem se nikdy nedotkl v předklonu prsty na rukou ani kotníku, nezajímalo nikoho ani tehdy, ani dnes. Ale bude to krásný tanec. A bude to jen tenhle tanec. Náš tanec.
V Klicperově divadle hrajete Macheathe v Žebrácké opeře v režii Dana Špinara. Máte reakce na svého travoltovského floutka s pistolí od vykladačů Havlových her?
Vykladači Havla, nebo kohokoliv jiného, ti jsou to samé jako vykladači karet, koulí, prskavek v noční TV show. Pokud někdo nemá praktickou zkušenost s inscenováním toho textu a opírá svůj soud o domněnky, teorie, historky a ovíněné vzpomínky od někoho jiného, to pro mě není žádný vykladač. Mě zajímal názor Andreje Kroba, trojnásobného inscenátora Žebrácké a Havlova dvorního režiséra, zajímal by mě názor Josefa Abrháma, Ladislava Smoljaka, Michala Dlouhého, Jiřího Menzela nebo Jana Grossmana. Ale ani jeden kromě Andreje představení neviděli, nebo už vidět nemohli.
Havel má pověst zapeklitého autora...
A hodně záleží, v jakém společenském kontextu se zkouší a hraje. Andrej mi po premiéře řekl, že by byl Václav moc spokojený, šťastný a že jsme našli, tedy asi hlavně Dan Špinar, nový moderní způsob, jak jej dnes hrát a inscenovat přitažlivě. To byl soud, kterého si velmi vážím. Petr Oslzlý, Havlův velký přítel, mi řekl, že to není špatné, ale víc humoru by neškodilo. A teď si člověče vyber. Představení máme moc rádi a skvělé je, že má velký úspěch u diváků. V Hradci i na zájezdech. Každopádně je to Havlova asi nejdivadelnější hra, má spád a skvělý humor už v samotném textu.
Co kromě Siegfrieda chystáte?
Pracujeme na nových věcech pro divadelní kapelu Mastix, další koncert v Besedě plánujeme na 21. února, já se trošku vrátím ke spolupráci s kamarádkou bicistkou Cecille Boiffin, teď mi volali z České televize, že by rádi, abych si zahrál v Českém století Sašu Vondru, tak jsem moc rád a doufám, že to vyjde. Je před námi Romeo a Julie a Impresario ze Smyrny, spousta práce doma. Rád bych se konečně po letech dostal na lyže a nějakou pěknou zabijačku. Přijďte na Labutě. Prvně k Labi a pak hned šup k nám do divadla.
