Před třemi týdny se třiapadesátiletý Španěl rozhodl vyjít do ulic a upozornit na svůj případ. Den co den mlčky protestuje před budovou hradeckého okresního soudu, na sobě má tričko s piktogramy rodičů a dětí a nápisem Střídavá péče, které si nechal vyrobit v různých barvách.
„Je to nerovný boj, jako David proti Goliášovi. Budou mě ale muset nechat odvést do žaláře nebo vyvézt ze země, aby mi zabránili pokračovat v obraně mých práv a práv mojí dcery,“ říká Antoni Miquel z katalánské Tarragony. Činnost své firmy tam utlumil už před rokem a půl a přestěhoval se do Hradce Králové, aby mohl dceru Maricel vídat.
Přestože soud loni na podzim určil, že s ní může strávit 20 hodin měsíčně, od začátku roku ji prý viděl jen 52 hodin. Celkem čtrnáctkrát se plánované setkání podle jeho diáře neuskutečnilo. Shodou okolností dnes Maricel slaví osmé narozeniny, ale otec jí dárek nepředá. Dívka se s ním nechce vůbec vidět, podle znalců má příznaky syndromu zavrženého rodiče.
Dcera se nechce s otcem vídat, psycholožka doporučuje opak
„Podle mého názoru by bylo vhodné upravit jeho styk s dcerou v co nejširším rozsahu a bez přítomnosti dalších osob. To by mohlo poskytnout prostor pro překonání této potíže, stabilizaci vztahu,“ uvedla v posudku soudní znalkyně Iva Košťálová.
„Ať následky mého veřejného, ale tichého protestu budou jakékoli, nic nemůže být horší, než nadále nečinně sledovat, jak matka mojí dceru psychicky ničí a beztrestně jí manipuluje a navádí, aby se mnou nechtěla být,“ tvrdí otec. Pár se rozvedl před čtyřmi lety a dva roky nebyl podle otce žádný problém, poslední dva roky ale dceru vídá jen zřídka.
Soud nyní čeká na zpracování dalšího posudku a Miquel se zlobí, že hlavní líčení kvůli snížení výživného a úpravě styku s dítětem soud naplánoval až na 14. srpna. Nestihne tak s dcerou strávit část prázdnin ve Španělsku u rodiny a přátel. Navíc upozorňuje na možnou podjatost soudu.
„Moje exmanželka pracuje u soudu jako učitelka angličtiny a se zdejšími soudkyněmi se kamarádí,“ vysvětluje Miquel a ukazuje jejich blízký vztah na rodinných fotkách pořízených na minigolfu či u vánočního stromečku. Ovšem oficiálně si zatím nestěžoval.
„Námitka podjatosti nebyla podána,“ uvedla mluvčí okresního soudu Jana Ela Kliková. Matku z Hradce Králové se redakci kontaktovat nepodařilo, její verze tak zazní nejspíše až v srpnu u soudu.
K otci ze Španělska se přidal další cizinec
Podobný problém má i Fernando Burgos původem z Bolívie, který vyrůstal ve Švédsku. Nyní cestuje mezi Švédskem, kde řídí stavební firmu, a městem Semily v Libereckém kraji, kde žije jeho ani ne čtyřletá dcera s matkou. Může ji vídat jednou týdně.
Když se od organizace pomáhající otcům v nouzi dozvěděl o případu Antoniho Miquela, přijel ho do Hradce Králové podpořit. A tak nyní tiše protestují před branami soudu s fotkami svých dcer oba.
„Také už rok a půl čekám na rozhodnutí soudu. Moji dceru Antonii matka odvezla ze Švédska a řekla mi, že ji už nikdy neuvidím, aniž by uvedla důvod. Měl jsem už pět právníků, ale celý váš soudní systém je zkorumpovaný. Naštěstí mám přátele v Semilech, kteří na to nejsou pyšní a snaží se mi pomoci,“ vypráví Burgos.
„Je to velmi těžké. Říkali mi, že když se obrátím na policii nebo na sociální pracovníky, ještě situaci zhorším. Že nesmím s matkou bojovat, ale co mám dělat, když ona bojuje se mnou? Chci vychovávat svou dceru, i kdybych byl z jiné planety, pořád budu její otec,“ dodává stavitel ze Švédska, který se s bývalou přítelkyní z Česka seznámil na cestě do poutního města Santiago de Compostela Santiaga.
