Co vás postrčilo k muzice?
Začínala jsem na flétničku ve školce a už tehdy mě to bavilo. Pak se přidávaly další nástroje – příčná flétna, kytara, zpěv – na výborné náchodské základní umělecké škole. Tam jsem se dostala i k malému orchestru, big bandu, kapele, sboru, jam session, jazzovému ensemblu, k množství stylů. Až do 18 let jsem tam byla snad každý den. V pubertě jsem hrála s tátou v lokální kapele Splav folk a country. Pořád jsou chvíle, kdy si uvědomím, že právě to mě asi ovlivnilo víc, než jsem si kdy myslela.
Jak se holka z Náchoda dostane do Drážďan, kde jste se usadila?
Můj partner si tu našel práci v orchestru. A já se rozhodla jít s ním – on se zase předtím přestěhoval se mnou na nějaký čas z Rakouska do Čech. Drážďany jsou krásné město, ani velké, ani malé, do Prahy je skvělá dálnice, vlastně je to hezké místo k žití a pro nás kompromis, partner je Ital, tudíž v Německu není ani jeden z nás v jazykové nevýhodě.
Kde hledáte inspiraci při skládání své muziky?
Úplně všude. Inspirací může být kniha, věta ve filmu, vítr za oknem, příhoda kamaráda, nostalgie při usínání v neděli večer. Ale přiznám: prožila jsem zdravotně těžší období, které bylo hlavním impulzem, a mám pocit, že mému psaní dalo větší hloubku a smysl.
Při poslechu vašich písní si vzpomenu třeba na americkou písničkářku Norah Jones. Jaké jsou vaše největší vzory?
To mě moc těší, Norah Jones a Alison Krauss a The Chicks, tehdy ještě Dixie Chicks, mě v mladším věku ovlivnily asi nejvíc. Byl to ale třeba i Béla Fleck a výjimečný australský kytarista Tommy Emmanuel. Dostávala jsem se k tomu hlavně přes tátu a jeho kamarády. V mém věku se mnou nadšení pro tuhle muziku nikdo nesdílel. To se týká i všech českých kapel: Žalman, Nezmaři, Jíšová, Druhá tráva, Kamelot nebo Nedvědi. To doma hrálo pořád, jezdila jsem i na festivaly, třeba na Prázdniny v Telči, kde jsem pomáhala jako dobrovolník, abych tam v létě mohla zůstat celé dva nebo tři týdny. Během studií jsem poslouchala hlavně jazz, vyhledávala jsem jazzové flétnisty, o kterých jsem psala i svou absolventskou práci, hlavně Huberta Lawse, Davea Valentina nebo Jamese Moodyho.
V posledních letech jsem se víc přeorientovala zpět na americkou country a akustický pop, nadchla jsem se pro Joni Mitchell nebo mladší songwriterky, jako jsou Madison Cunningham, Julien Baker, Becca Stevens. Vždycky mě nějaký nový interpret nadchne, poslouchám ho pořád dokola, až se mi to přejí a skočím zase jinam.
Andrea Šulcová (32)Talentovaná hudebnice pochází z Náchoda. Ke zpěvu a hře na kytaru ji přivedl otec, hráč v místní kapele. Zaujalo ji country, folk a bluegrass. Studovala flétnu na místní ZUŠ, s psaním písní začala v pubertě. Vystudovala pražskou Konzervatoř Jaroslava Ježka a Vysokou školu ekonomickou. V Praze zůstala jako nezávislá hudebnice, měla vlastní jazzové kvarteto. Od roku 2015 spolupracuje s Concept Art Orchestra, tři roky byla členkou skupiny Vesna jako flétnistka a vokalistka. Roku 2016 se přestěhovala do Rakouska a studovala jazz na Kunstuniversität v Štýrském Hradci. Začala vystupovat s kvintetem Grazias. Roku 2018 kariéru pozastavila kvůli nemoci skoro na dva roky. Na podzim 2022 vydala album Opportunities. Žije v Drážďanech a Praze, působí jako muzikantka na volné noze a učitelka hudby. Ráda střídá žánry. Před sebou má koncerty doma i v Německu, více na webu písničkářky. |
U mladých dominuje hip hop, vy jste studovala jazz. Jaký máte vztah k současnému popu?
To, co dominuje u mladých, je mně na míle vzdálené a ve většině mě to neoslovuje. Projížděli jsme doma nedávno žebříčky nejhranějších skladeb na Apple Music a bylo to na celém světě to samé, stejné beaty, podobný zvuk. Připadá mi, že mizí originalita a vypovídající hodnota, že je někdy těžké jednoho od druhého rozeznat. Ale na druhou stranu může to samé někdo jiný říct o jazzu, country nebo jakémkoli jiném stylu, že je to všechno stejné, když mu nebude rozumět, jako já nerozumím současnému popu.
V českém prostředí má písničkářství dlouhou tradici...
Velikou, to máte Redl, Plíhal, Kryl, Radůza, Navarová. Já znám z dětství písničkářství spojené s country, folkem nebo bluegrassem, pocházím z Náchoda, kde to lidé milují. V naší generaci mě hned napadá bohužel už zesnulý David Stypka, dále Kateřina Marie Tichá nebo třeba Kaczi. Americké písničkářství skrývající se pod pojmem singer-songwriter má ovšem trochu jiný podtext, jinou barvu, jde rovnou o určitý hudební styl, alespoň to tak vnímám.
Představila byste vaše album Opportunities?
Jsou to písničky, autorské, anglické, velmi osobní a upřímné. Stylově bych je zařadila někam mezi akustický pop, americké country a folk. Vychází z hlubokého životního prožitku týkajícího se toho nejcennějšího, co máme – zdraví. Album je interpretováno ve velmi pozitivním a povznášejícím duchu.
Které životní hodnoty, jež chcete posluchačům skrze muziku předat, jsou pro vás důležité?
Upřímnost, optimismus, opravdovost, víra v dobro, zjištění, že ne vše je v životě v našich rukách, což je svým způsobem osvobozující.
Producentem desky je Petr Ostrouchov, který spolupracoval například s Vladimírem Mišíkem na veleúspěšném albu Jednou tě potkám. Jaký měl na vás vliv?
Naprosto zásadní a jsem za to vděčná. Uměl mé písně vzít a citlivě je udělat lepšími, aniž by se v nich ztratila má identita. Měl jasnou představu o zvuku, společně jsme vybrali členy studiové kapely. Aranže vznikaly přímo ve studiu, tudíž do nich přispívali všichni zúčastnění muzikanti – pianista Vít Křišťan, kytaristé Josef Štěpánek a Petr Ostrouchov, basisté Jaromír Honzák a Matěj Belko a bubeník Martin Novák. Petr byl ten, kdo celé natáčení vedl a kdo má oko a ucho všude, u zvuku, hudby, textů, aranží, u vokálů, mixu a u celé organizace od prvního natáčecího dne až po vydání desky.
Jaký vliv na vás měl váš otec, také muzikant?
Také zásadní, je to v rodině jediný aktivní muzikant. Byl to on, kdo nám hudbu pouštěl, kdo s námi hrál a kdo mě bral o víkendech na hraní se svou kapelou.
Byla jste členkou skupiny Vesna. Co říkáte na její současný úspěch v Eurovizi?
Sleduji po očku, co dělají a kam směřují. I když se to hudebně už před časem vzdálilo mému vkusu, obdivuji množství velkých a náročných projektů, které dělají. A přeji holkám, ať se jim v tom daří.
Je možné se dnes dostat do širšího povědomí jinak než přes streamovací platformy, jako je Spotify?
Ty zdaleka nezajišťují širší povědomí, takhle to bohužel vůbec nefunguje. Streamovací platformy ukradly místo prodeji CD a zapomněly na umělce. Celá situace je z mého pohledu nešťastná a nevidím z ní východisko. Když tam člověk svoji hudbu nedá, nepustí si ji už vůbec nikdo. Když ji tam dá, dává na trh svůj čas, talent, peníze, své umělecké dílo prakticky zadarmo mezi miliony dalších titulů, které ten den vycházejí. Je to šílené. Dovolím si tvrdit, že trh v České republice je oproti některým jiným evropským zemím trošičku opožděný, což znamená, že celé album a navíc fyzické CD pořád něco znamená, pořád má člověk něco v ruce a stále se najdou lidi, kteří si CD koupí. Ale myslím, že to už nebude trvat moc dlouho, žijeme v době singlů a streamingu.
Co se týká LP, pro umělce, kteří nejsou známí a není pravděpodobné, že prodají stovky LP, je to devastující, výroba je drahá a investice se s velkou pravděpodobností nevrátí. Zatím sama nevím, jak se člověk dostane do širšího povědomí. Někteří tvrdí, že stačí pár milionů na dobré promo, jiní, že když člověk poctivě dělá to, co miluje, ostatní přijde samo, jiní zas, že jde o štěstí.
Co pro vás znamená jazz?
Bránu do světa hudební svobody. Myslím, že si k jazzu cestu najde člověk zvědavý, který se chce vzdělávat, zamyslet, jehož fascinuje improvizace, virtuozita, volnost a vnímavost muzikantů, jak na sebe na pódiu dokážou reagovat. To všechno mě baví. Jazz v sobě navíc obsahuje obrovské množství stylů, některé jsou na poslech náročnější, některé snadnější. Takže stačí hledat, být otevřený a najít si ten svůj jazz.
Jaké máte ambice se svou vlastní tvorbou? Co vám říká sláva a popularita?
Sláva a popularita můžou člověku dát spoustu možností, protože tím najednou získá široké publikum. Bez publika se muzika dělat nedá, respektive se jí nedá živit. Pokud jde o mě, zatím nevím, zda v muzice, kterou dělám, je možné stát se populárním. Ráda bych však měla možnost hrát opravdu velkému množství lidí, nevadí mi pozornost a miluju stát na pódiu. Když hudbou proniknete do srdcí jiných, je to pocit, který se nedá popsat.
Co máte letos v plánu?
Ráda bych hrála co nejvíce živých koncertů, což je to nejzábavnější, ale zdá se to stále jako ne úplně snadné. Čekají mě také úžasné projekty, prvním je realizace jazzové operky pro děti O ztracené vodě, kterou napsala Štěpánka Balcarová a jejíž premiéra bude 14. a 15. června v Dřevníku v broumovském klášteře. Budou v ní jak profesionální hudebníci, tak děti ze sboru broumovské ZUŠ. A jelikož to bude režírovat Matěj Forman, vypadají nadějně i pražské reprízy na festivalu Aréna Divadla bratří Formanů. Už se těším na svoji roli Žabky rosničky. Se Štěpánkou spolupracuji i v pražském jazzovém Concept Art Orchestru, kde budeme v říjnu premiérovat Music for Lights and Shadows.
